Scéna.cz 

Důvěrné příběhy

Ve Valdštejsnké jízdárně se koná výstava Jana Zrzavého: Důvěrné příběhy. Jan Zrzavý byl malířem, kreslířem, grafikem, ilustrátorem, scénografem i literátem. Významně ovlivnil vývoj českého moderního umění 20. století. Patřil do uměleckého sdružení Sursum a skupiny Tvrdošíjní. S jeho dílem přišla tajemnost magického a poetického symbolismu. Jeho tvorba je jím cele prostoupena – v autostylizacích, portrétech a postavách, v náboženských i civilních tématech, imaginárních krajinách, krajinách domova, Bretaně, Itálie a Řecka a konečně i v ilustracích slavných děl světové literatury.
Výstava potrbvá do 16. září 2007.

Jan Zrzavý se narodil v rodině ředitele venkovské školy Jana Zrzavého a jeho ženy Vilemíny. Jeho školní docházka byla poměrně problematická, vystřídal několik středních škol (Kutná Hora, Přibyslav aj.) a nakonec maturoval v Havlíčkově Brodě. V roce 1905 začal studovat uměleckoprůmyslovou školu v Brně, v následujícím roce přešel do Prahy, kde nejprve krátce studoval soukromě u Karla Reisnera, Vladimíra Županského a Františka Ženíška ml. Od roku 1907 pobyl dva roky na Uměleckoprůmyslové škole jako žák profesora Dítěte. Část vzdělání si také doplnil v Paříži, kde se spřátelil s Bohuslavem Martinů. Jeho pokusy o přijetí na Akademii výtvarných umění však byly neúspěšné a Vojtěch Hynais dokonce vzkázal jeho rodičům, že by bylo lépe nechat synka vyučiti se zahradníkem.
Rok 1911 byl pro něj klíčový, neboť se seznámil se svým učitelem, vzorem a přítelem Bohumilem Kubištou (vzorem mu byl také M. Marten). Po Kubištově odchodu na frontu dokonce nastoupil na jeho místo tajemníka Klubu Za starou Prahu. V roce 1916 se stal písařem Zemského výboru. Během první světové války se spřátelil se skupinou Tvrdošíjní a na konci války uspořádal svou první samostatnou výstavu v domě U Topičů za podpory své přítelkyně Zdenky Braunerové (rovněž přítelkyně Julia Zeyera, vzoru Zrzavého).
Mezi válkami hodně cestoval, v roce 1925 poprvé navštívil Bretaň, kam se celý život vracel a která se stala jeho celoživotní inspirací.
V roce 1940 uspořádal výstavu v Obecním domě, která se stala jeho významným triumfem. V roce 1945 získal na krátký čas profesuru v Olomouci, jeho neobvyklé kresby často existenciálního rázu však byly po komunistickém puči odmítnuty a výstavu k Zeyerovi (častému zdroji inspirace) a Máchovi mohl uspořádat až v roce 1957. Jan Zrzavý se nikdy neoženil a z jeho osobního života není takřka nic známo, i když se někdy spekuluje o jeho homosexuálních sklonech. Svoji výtvarnou pozůstalost odkázal Národní galerii. V roce 1966 byl prohlášen národním umělcem.

První klíčové malby Jan Zrzavý vytvořil do svých osmnácti let - jednalo se o obsahově protichůdné kresby Údolí smutku a Veselé poutnice. Ve svém zásadním období (1908 - 23) pak tvořil především obrazy vyjadřující lidský zápas: Meditace, Hoře, Vzpomeň si!, Antikrist. Po této figurální malbě se nechal inspirovat Bretaní a vytvářel díla rázu krajinářského. Kromě Bretaně mu významnou inspirací byl také motiv Kleopatry.
O jeho zasažení politickými událostmi vypovídá Mnichov. Během války se věnoval především ilustracím, a to zejména díla Zeyerova a Máchova. V posledním období před smrtí se vrátil k existencialismu. Jeho vztah ke krajině dětství připomíná obraz Krucemburk (zde trávil prázdniny u dědečka).