Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Simona Peková: Měla jsem štěstí, že jsem mohla hrozně moc hrát...

autor: archiv divadla

Herečka Simona Peková je zvláště brněnskému divadelnímu publiku známa zejména pro svůj expresivní výkon ve všech čtyřech Morávkových inscenacích Dostojevského próz Sto roků kobry. S členkou HaDivadla jsme si u příležitosti jejích narozenin povídali o filmu a divadle.

Během své kariéry jste vystřídala tři různá divadla, všechna brněnská. Zaujalo mě, že každé z nich má poměrně odlišnou estetiku. Projevuje se to nějak na herectví? Může si herec uchovat svůj „styl“ - vaše herectví má pověst velmi emotivního, až romantického projevu...
Mám ráda expresi. Myslím, že se to už moc nenosí, ale mně to moc chybí v této uspěchané době, kdy na sebe nemá nikdo čas a všichni jsou od rána do večera v práci, kdy se nedíváme druhému do očí, málokomu stiskneme ruku, natož abychom ji políbili. Když jsem nad tím uvažovala, tak si myslím, že právě proto, má teď divadlo úžasnou šanci ty erupční emoce dát a to dokonce tak nějak osvětově: „Podívej se diváku, uvěřil-li si mé emoci, znamená to, že ji také můžeš dát, protože je to osvobozující, je to příjemné.“

Divadlo jako silný emoční prožitek?
Přesně tak. Já jsem už tak trochu stará plačka, ale když si vezmeme projekt Dostojevskij [Sto roků kobry, pozn. RL] tak ty slzy byly upřímné a mně nic jiného nezbylo – zvlášť když jsme to hráli seriálově, čtyři představení dohromady – já jsem se v tom musela vykoupat, ono je to jako živá voda. Já jsem musela plakat, protože jinak bych se jako papiňák rozlétla na kusy. A já se za to nestydím. Aspoň zatím mi nikdo neřekl, že jsem trapně teatrální, že tak brečím.

Můžu potvrdit, že u toho Dostojevského, kterého jsem měl možnost vidět, to teatrálně nepůsobilo, a ty emoce tam byly. Přitom je ten Morávkův projekt tak svébytně artistní a do jisté míry stylizovaný.
Myslím si, že i to měl v kalkulu, že s tím počítal, a snad proto jsem se do toho projektu dostala já. Jinak emotivní než kolegové. Moje postava je dopsaná a je to postava, která prochází všemi inscenacemi – někdo říká Kobra, někdo Idiotka, já říkám Čtenářka Dostojevského, ale vždycky má trošku jinou tvář. V monolozích jsem ale sama za sebe, protože já jsem si je vždycky zkomponovala, Vladimír je dopsal a dal tomu tvar. Je to pro diváka šance si se mnou zaplakat, stejně jako se zasmát, vždy v naprosto přesném načasování.

Takže jste se nenechala změnit jinými?
Abych řekla pravdu ne. Vím, že když jsem přišla do svého prvního angažmá, do Divadla bratří Mrštíků, dneska je to Městské divadlo, tak jsem tam nastupovala jako „připrslá blondýnka“ a moje profesorka herectví Jana Janovská mě vždycky poučovala a říkala: „Slzy jsou trapné, ty slzy divák vidí a ty pláčeš, on tě začne litovat a ty chceš, aby s tebou šel, takže si trapná, trapná, trapná.“ Ale já jsem se nedala a proplakala jsem se až k Provázku a z Provázku k Hadům a od té doby už mě nikdo neřekl „trapné, trapné, trapné“.

Jak k tomu prvnímu angažmá došlo?
Musím se přiznat, že jsem tam šla jako absolventka, která zrovna o Divadle bratří Mršítků nikdy nepřemýšlela, ale jak to tak bývá, chtěla zůstat v Brně.

Byla to nějaká umístěnka?
Žádné umístěnky jsme nedostávali, ale režiséři a šéfové činoher, kteří jezdili na absolventská představení v Martě, si všechny mé kolegy rozebrali a já jsem zůstala „plajte“. Ale věděla jsem, že pan režisér a ředitel divadla Pásek o mě enormně stojí, ale nemá pro mě místo. Pak to ale dopadlo a já jsem tam byla nejdéle, jak se mi kdy u divadla povedlo – 10 dlouhých sezon.
Miluji sice velké kusy a jak mě někdy bývá moc, tak si myslím, že je pro mě velké divadlo jak stvořené, ale zjistila jsem, že to u Mrštíků není úplně moje parketka. Protože ráda stále hledám, založili jsme s Vladíčkem Morávkem, kterého jsem tam potkala jako mladičkého studenta JAMU, takové malé divadlo v Klubu a tam jsme experimentovali. Dělali jsme např. jednu moc hezkou inscenaci – Vladimír napsal na téma hry Marshy Normanové hru, kterou pojmenoval Kdo chce zabít Jessie, a to byla taková naše první vlaštovka. Pan ředitel Pásek nám velice fandil, takže jsme potom v Klubu pokračovali.
Měla jsem štěstí, že jsem mohla hrozně moc hrát, ačkoli to divadlo nemělo v té době bůhvíjakou reputaci, říkalo se „trapní Mrštíci“, „horor“, ale moje první role byla Dorina v Tartuffovi, což se běžně dává herečce po čtyřicítce. A asi třetí rolí byla Eurípidova Médea v čase, kdy mně bylo 23 let. A k tomu ta klubová scéna s Vladimírem Morávkem, kde i ti herci z toho „vrchu“ najednou dole, metr od první řady diváků, hráli velice klidně, citlivě a moc hezky. Dá se to.

Vy jste tam ale nakonec nezůstala...
Já jsem tam nezůstala, protože to tak zařídil osud. Otěhotněla jsem, bylo mně přes třicet a rozhodla jsem se jako svobodná maminka cele věnovat své dceři, takže jsem odešla, protože jsem věděla, že ty tři roky mateřské mi budou ještě málo. Sára se narodila v roce ‘91, bylo po revoluci, šlo cestovat, já jsem relativně slušně hovořila jazyky a najednou jsem chtěla zkusit něco jiného. Nechala jsem se přemluvit a stala jsem se ředitelkou jedné prestižní nadace, ve které jsem pracovala 5 let, scestovala jsem kus Evropy, doučila jsem se francouzštinu, naučila něco z podvojného účetnictví, malinko z práva. A protože to byla dětská charitativní nadace, mohla jsem tam mít i holčičku.
Ovšem posléze jsem si uvědomila, že to je vždycky o tom kopytě, kterého se má člověk držet a mně se strašně stýskalo po divadle. Naštěstí jsem v té době aspoň točila – první vlaštovka bylo Dědictví, bezprostředně poté byl Michálek [Zapomenuté světlo, pozn. RL] a to byla i moje vizitka, když jsem do divadla chtěla zpátky a řekla jsem, podívejte se aspoň na ten film. Ale oni se asi stejně nepodívali, a zase mě nikdo nikam nechtěl, tak jak na začátku kariéry. Taky se mi stalo, že se mě zeptali kamarádi ze školy: „Promiňte, ale my jsme si někdy tykali?“ a byli to spolužáci, šéfové činoher a já jsem je prosila o jakoukoli práci. Z legrace jsem tehdy říkala, že když budu nápověda nebo tiskový mluvčí, třeba někdo zaspí nebo bude mít chřipku a oni řeknou, vždyť tady máme tu Simonu a já to dokážu a znovu se třeba budu moct vrátit. Nevyšlo to, až mě prof. Oslzlý nabídl, že bych mohla na Provázku hostovat a dal mně dva záskoky. To bylo v roce ’97 – ’98.
Byla jsem pak po dlouhé době i po boku Vladimíra Morávka a stala jsem se na určitou dobu jeho asistentkou režie a to bylo moc příjemné. Byla jsem ráda, že jsem u zrodu něčeho, co mě fascinuje a baví, u velkých projektů jako byl Richard III. nebo Excalibur. Takže jsme se zase přiblížili a on mi nabídl půlúvazkové hraní na Provázku, kam se vrátil s Raskolnikovem.

Morávek Vám dal role i v obou svých filmech, je rozdíl mezi Morávkem coby filmovým a divadelním režisérem?
Moc ne. Překvapilo mě například to, že i u filmu zkouší a zjistila jsem, že to vůbec není marné, protože on je opravdu tak enormní cizelér, že se u něj musí začít zkoušením. On je opravdu specifický, když srovnávám třeba s Vladimírem Michálkem, Věrou Chytilovou, Kryštofem Hanzlíkem, Zdeňkem Tycem, Jakubem Špačkem a dalšími. Nikdy s nikým jsem takto nepracovala, řekla bych nelehce. Nuda v Brně byla jeho první vlaštovka a byla trochu jiná. Byl to mimořádný scénář, ale nebyly na to peníze, tak jsme se spíš jako parta domluvili, že si gratis zkusíme i tuto formu, takové leporelo. To vznikalo samovolně i se spoustou „extempoříček“, z nichž ty postavy začaly růst a kvést. Hrubeš a Mareš, to už byl Morávek tak jak ho znám, v té preciznosti. Já si například myslím, že jsem herečka, která by měla být v Guinessově knize rekordů, protože jednu klapku, tak prostou, v které říkám větu: „A co bude dál, Božský?“ jsem dělala 49krát a už jsem nevěděla, jak jinak to ještě říct. Vladimír se pak stejně vrátil asi k třetí-čtvrté...

Nuda ovšem dopadla výborně...
Nádherně, získala snad nejvíc v celé historii Českých lvů. Hrubeš a Mareš trochu zapadli, ale Morávek to teď přestříhal, nazval to Hrubeš a Mareš reloaded a má to prý úplně jiný valér, ještě jsem to neviděla a moc se na to těším. Když jsem ten film viděla po druhé, po třetí, tak se mi to zdálo v něčem nadčasové, pár výhrad bych měla, ale říkala jsem si, ten film si diváci objeví a zamilují. Tak teď třeba, když to má nový kabát, kdo ví.

Mám pocit, že Nuda působí nějak autentičtěji.
Víte, jak to bývá, když Vás vystrčí na ten piedestal, vy pak tolik nechcete zklamat, až to chtění někdy svazuje a může se stát to, co se třeba stalo – všechno má smysl, nic se nestřihne a tak dále. Já velice dobře vím, že když mám někoho oblíbeného v publiku a rozhodnu se hrát tak dobře jak to jde a jenom pro něj, tak to přešvihnu a v té touze zahrát jak nejlépe to jde, jsem trapná. Stokrát si můžu říct, že méně je více. Snad je to trošku i milé a omluvitelné.

Po Provázku, jste nastoupila do HaDivadla, zabydlela jste se už? Na čem pracujete?
Poté, co jsem byla „odejíta“ z Provázku se mě ujal Luboš Balák a nabídl mi místo v HaDivadle, kde je mi moc příjemně.
S režisérem Amslerem jsem teď studovala Extasi, příběh dávno zapomenuté Lamarr, co hrála v Machatého filmu Extase – je to první nahá v dějinách kinematografie. Inscenace měla premiéru, ale já jsem byla vážně nemocná a po dlouhé době jsem se teď do Extase vrátila a měla svou osobní premiéru.

A co film?
Měla jsem teď takovou drobnější roli v El Pasu Zdeňka Tyce. Dostala jsem také šanci od režiséra Špačka, který točí film Pouta. V televizi jsem natočila tři filmy, dvakrát s Pavlem Jandourkem a jednou s panem režisérem Nvotou. Všechno to byla moc krásná filmová práce.
Já mám takovou teorii stop. Když to neprošvihnete, tak na světě zanecháte takovou stopu. A ta stopa stačí.

Já myslím, že jste určitě v českém divadle a filmu svou stopu zanechala a jistě ještě zanecháte. Budeme se na to těšit!

20.4.2009 00:04:53 Rudo Leška | rubrika - Rozhovory

TIP!