Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Člověk by neměl zůstat jen v nějakém vymezeném prostoru,“

Rozhovor s Martinem Fingerem publikujeme s laskavým svolením Jaroslava Achaba Haidlera, ředitele Činoherního Studia.

Z celého souboru ČS je cítit velká ochota riskovat a stále něco zkoušet. To nově příchozímu bere dech. Kde se to ve vás bere?
Nevím. Já jsem do Ústí šel, protože tam byli právě lidé, kteří tohle dělali. Nejsem od podstaty takový, mě k tomu vždycky musí někdo dokopat, ale pak jsem v tom hrozně rád. A Hlavně není to tak, že by se řeklo: nikdo neriskuje, budeme riskovat. To rozhodně ne, není to risk pro risk.

Poznali jsme se při zkoušení Spy, Míra Bambušek je umíněný, samorostlý. Je to riskér. Jak se ti na Spy pracovalo?
Kvůli tomu jsem do toho šel. Všechny jeho věci jsem viděl jen jako divák a Míru jsem znal z běžných rozhovorů. A tak jsem to zkoušení s ním chtěl zažít a jsem strašně rád, protože to je čistej vichr, kterej si jde za tím, co chce.

Co sis vyzkoušel?
Věci, které sám od sebe nikdy neudělám. Nejsem ten typ, který si vezme kosti do rukou a začne běhat po jevišti a mlátit s nimi, nebo se svlékne donaha. Já samotný bych ten text sdělil jinak. Ale Míra ho prostě cítí takhle: fyzicky až animálně. Jsem takový stydlivý, že sám od sebe bych to nenabíd, alespoň tenkrát.

Když jsem tě viděla jak v kotelně v Lounech pobíháš po tom surovém, uhlazeném betonu nahý v té zimě….
Ale jen proto, že jsem tomu věřil. Kdybych tomu nevěřil, nebo si říkal, že je to jen pro efekt, nejspíš bych tam zbytečně nemrznul, asi bych to odmítl. Ale nějak jsem cítil, že to tak má být a pro mě ta postava o tom byla. A taky jsem se svlíknul až na generálku.

Po absolvování DAMU jsi hrál v Národním divadle. Proč jsi tam šel?
Šel jsem tam, protože to byla skvělá nabídka pro potkání se s některými lidmi, kterých si člověk může vážit skrz jejich práci. Určitě to byl v jisté fázi Jan Kačer, kterého jsem si vážil jako pedagoga i režiséra. Z herců hlavně pan Somr a ještě než zemřel pan Kemr. Prostě jsem chtěl vidět a sledovat ty lidi, kteří opravdu něco uměj.

Jak dlouho jsi tam byl?
Ve stálém angažmá jeden rok. Jinak od prváku na DAMU jsme tam hostovali.

Proč jsi odešel?
Protože lidí, kteří by mi něco dávali, tolik nebylo. Pak už jsem tam nemohl vydržet. Jednotlivě jsem si sice vytáhl, co mě zajímalo, ale v tom celku převládaly věci, které by mě nikam dál neposouvaly. Vadilo mi toho hodně: jak se tam neriskuje, jak tam všechno jede provozně, nějakou setrvačností. A to mně jako mladýmu klukovi po škole nemohlo stačit. Byly tam i konkrétní důvody. Měli jsme nabídky na hezké role, ale Kačer se v té době rozhodl, že odejde, a tím pádem ty role padly. To všechno dohromady.

Zaslechla jsem, že chceš zkusit režírovat.
Mám to pořád v hlavě. Ale v ČS se teď objevují stále nové možnosti, třeba jako ten Bambuch. Takže se mi stává, že přijde nějaká další a řeknu si: aha, tak tohle jsem si taky ještě nevyzkoušel. Teprve se to nějakým způsobem formuje, jak to dopadne to vůbec nevím.

Co tě na režii zajímá?
Je to pohled z druhé strany. I když zkouším určitou roli, pořád myslím na celek té inscenace, snažím se to sledovat. Ale potom, v určité fázi se musím začít starat sám o sebe. Protože to je moje práce, to ostatní je záležitostí režiséra a ostatních složek. Bavilo by mě skládat to dohromady, nebýt jen ta jedna část.

Když jsem listovala seznamem, našla jsem v celém severočeském kraji dvě umělecké školy. Je tu několik divadel. Ale místní kultura je skoro neviditelná. Pociťuješ nějaký tlak na práci ČS? Je těžké o něco se snažit?
Možná že by ten problém byl stejný, možná ještě větší kdybychom byli na severní Moravě, ve východních Čechách, nebo na jižní Moravě. Musím naopak říct, že v Ústí je to skvělý díky mladému publiku, které je do ČS zvyklé chodit. Chodí sem rádi a vědí na co chodí. Důležité asi je, že to není klasické oblastní divadlo.

Nemrzí tě, že sem nechodí i jiný druh lidí?
To určitě. Člověk by neměl zůstat jen v nějakém vymezeném prostoru. Jsem zastánce toho, ať sem chodí co nejvíc nejrůznějších lidí. Ale nikdo je k tomu nemůže nutit. Nanejvýš je můžeme na něco nalákat.

Tato nová sezóna s sebou přinese změny. Odchází několik členů souboru, pozměnit by se měla dramaturgie. Co by sis od nové sezóny přál?
Nedávno jsem četl Turgeněva. Jmenovalo se to Milostný kruh, několik novel o vztahu mezi mužem a ženou. Když jsem to dočetl, tak jsem si říkal, že bych si to docela rád zahrál. Co mě na tom překvapilo, to co bylo hezký, je, že tam bylo spoustu věcí nedořečených, že je jen cítíš, nejsou napsaný, ale cítíš je pod těmi slovy, je to nabitý vztahama a citama. V některých těch nových hrách mi vadí, že se musí říct všechno naplno. Myslím si, že hodně z nich není dobrých a zapadnou, teď letí jen proto, že se nesou na módní vlně.

Co pro tebe osobně znamená ocenění ČS titulem "Divadlo roku 2000"?
Zahřálo to dušičku a srdíčko. Ale na druhou stranu, mám z toho pocit, do jisté míry, nenaplněnosti. Protože fakt, že nás ocenili lidé, kteří se v tom divadle nebyli ani podívat, mně trošičku ten hezkej pocit zničil. To znamená, že cenu nepřeceňuju. Říkám si, že je to dobře, že se o nás víc lidí dozví. A je určitě dobře, že si někdo všiml toho, co děláme. Ale zamýšlím se nad tím, proč člověk, který jen někde slyšel, že děláme něco jinak, tak nám dá hlas. Mně to nestačí, mně osobně to nestačí.

Odchází několik tvých kolegů. Nezmocňuje se tě panika, strach?
Měl jsem to v té chvíli, když to řekli. V tom okamžiku a pár dní potom, mě zachvátila panika. Ale pak si samozřejmě uvědomíš, že tak to prostě je, něco končí, něco začíná…..

Neuvažoval jsi také o odchodu?
Já jsem chtěl odejít ve chvíli, když jsem měl pocit, že na sebe siločáry jednotlivých lidí uvnitř souboru tak narážejí, že se napojení mezi námi vytrácí.To bylo někdy v zimě. Teď mám sám za sebe pocit, že jsme víc objevili, proč spolu chceme být. Ale je strašně dobře, že takové třenice vznikají, jen na základně toho se dá objevit nějaká další cesta.

Tvoje žena je také herečka, ale pracuje v jiném divadle. Máte doma nějaké neshody?
Máme. A je to složitá komunikace z obou stran. Slova už někdy nestačí a člověk si to musí někdy prožít, zažít.To znamená, že některé věci se mi Monice těžko sdělují. Rozdíl v přístupu k divadlu tady u nás a tam na Kladně je tak veliký. Tam se běžně stává, že za měsíc se nazkouší jedna věc a za týden už se zkouší něco nového a za další měsíc zase…. Ten divadelní provoz prostě odsejpá a málokdy se tam objeví něco blyštivého, nějaké zrníčko, které by se zalesklo. Ale to jí nemusím vysvětlovat, to ona chápe, v čem je to naše blyštivý. Problémy jsou jinde. Někdy přijedu domů, jsem úplně magor, rozjetej, a to se mi těžko adaptuje na normální soužití ve vztahu. Naposledy to bylo Crave, to mě totálně pohltilo a dva měsíce jsem nebyl schopen myslet na nic jiného. Já sice také některé věci v reálu nezažívám, například nemusím brát drogy, ale to co děláme mě k podobným tématům přibližuje. Když je člověk vzdálenější jako ona, tak se jí to hůř vnímá. Lidi, když některé věci neznají, tak z nich mají strach a mají touhu je smést ze stolu.

Jsem v Ústí nová, na co si tu mám dát pozor?
A na co si myslíš?

Nevím.
Když tu otázku kladeš, tak máš asi pocit, že ti tu něco hrozí?

Nevím. Jen chci poradit.
I kdybych ti dal nějakou radu, tak je to k ničemu. Mně taky nikdo žádnou radu nedával. Říkali mi akorát: pozor! Tam všichni chlastaj, je tam drsnej život. Já jsem tu pátou sezónu, alkoholik se ze mě nestal, nestal se ze mě žádnej vyvrhel. Taky jsem se spousty věcí bál, říkal jsem si úúú, do toho radši nejdu. Když pak do toho člověk vstoupí a pozná to, tak může být svobodnější. Když si to nevyzkouší, tak bude mít strach. Takže si dávej pozor na všechno a na nic. Je to úplně jedno. Až přijdeš, velmi rychle se zorientuješ.

22.11.2001 | rubrika - Rozhovory

TIP!