Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Patrik Bořecký - herectví nasával ze zákulisí...

autor: archiv divadla

Divadlo si prý Patrik Bořecký zahrál i s Korejci a to přesto, že divadelní školy pro něj zůstávaly dlouho zavřené. Herectví nejdříve nasával ze zákulisí jako jevištní technik, tedy kulisák, a jak sám říká také v divadelním klubu: „Tam hrají všichni i ti co na jevišti nehrají.“ Vedle Městského divadla Brno je též spjatý s divadelním souborem Koule.
V osobním životě oslavil vloni jubileum. Narodila se mu druhá dcera. K jeho image neodmyslitelně patří dlouhé vlasy.
„Já na nich nelpím. To je prostě lenost. Nemusím je stříhat. U holiče jsem nebyl ani nepamatuju. I když jednou jsem se ostříhal na na ježka.“

Co kdyby se Vaše vlasy nehodily do role?
Pokud by byl důvod, tak bych se ostříhal. Většinou to režiséři ale využívají. Jednou už málem došlo k ostříhání, ale... Režisér Stanislav Moša mě jednou požádal, že by potřeboval, abych se ostříhal. Odpověděl jsem mu za kolik, on na to – Za pět minut. To mě skutečně dostal.

Na JAMU jste šel pozdě?
Hlásil jsem se v roce 1986 po maturitě. Nevzali mě. Šel jsem dělat kulisáka do Mahenky. Další rok jsem se hlásil do Prahy. Dostal jsem se do užšího výběru, ale pak mi napsali, že nemám talent. Dál jsem dělal kulisáka v Mahence. Pak se změnila doba, rok 1989, pak jsem si řekl, že to zkusím. A vyšla JAMU.
Po zkušenostech v Divadle 7 a půl jsem dostal nabídku do Ústí nad Labem do Činoherního klubu. Nakonc jsem tam nešel. Pak přišel režisér Černín, že dělá Mistra a Markétku, tak jsem nabídku na hostování přijal. Bylo mi 33 let a přišel, zda bych šel do Sluhy dvou pánů, to se psal rok 2000, a pak jestli bych šel do angažmá. Druhý den jsem nabídku přijal.

V listopadu loňského roku jste oslavil čtyřicátiny. Už vás opustila puberta?
(Smích.) Člověk má představu, že se něco změní... a ono nic. Prostě deprese ze čtyřicítky, ty samozřejmě jsou. Prožil jsem si je tu první noc.

Deprese? Myslíte to vážně?
Rodiče mně napsali, že přichází druhá polovina mého života. Mají pravdu. Deprese jsou určitě pryč. Mám dvě malé dcery a ty dokáží případné deprese zahnat. Uvědomil jsem si, že pro ně musím stejně funguvat.

Divadlo Koule – co to je spolek nebo nějaké sdružení?
Působil jsem svého času v Divadle v 7 a půl. Mírně jsme se umělecky rozešly se šéfem - Matějem T. Růžičkou, i když vztahy máme dodnes dobré. Jeden můj kamarád - Luděk Kašparovský, projevil sklony k psaní her. Zjistil jsem, že umí psát velmi dobře. Přišel jsem za ním s určitým nápadem a najednou po dlouhé době vyplodil hru Podnebí.
Když jsme zakládali Divadlo Koule, dali jsme si dovínku záměr, že budeme dělat jen původní tvorbu, tedy spíš jen to co si napíšeme sami. A právě to se časem stalo kamenem úrazu. Od přírody jsme líní a tak zatím zůstalo jen u té jedné hry, Podnebí.

S inscenací Podnebí jste dokonce uspěli na festivalu Apostrof 2006.
Toto vítězství bylo spojené s možností uvést na dalším ročníku premiérovou hru. Ale jak říkám, nestihli jsme to, nebyli jsme schopni nic napsat, tak jsme se té pocty vzdali. V minulém roce se nám podařilo pouze spolupracovat s Korejci.

Bořeckému ani Kašparovskému nestačí ani první místo k napsání nové hry...
Nestačí. To je velmi smutné.

Jak jste se dostali ke Korejcům? Nebo spíš oni objevili vás?
Ani nevíme, jak na nás přišli, snad přes internet. Domlouvali se s námi, že by s námi hodně moc něco udělali. Přijeli do Brna a za deset dní jsme udělali relativně úspěšné představení, které se hrálo. Korejci odjeli s tím, že my pojedeme do Koreje. Ovšem na to bohužel nemáme peníze. Na rozdíl od Korejců, kterým stačí požádat vládu a peníze mají hned. Žádali jsme na městě, kraji a ministerstvu. Potíž je v tom, že Korea není v EU. Pak by tobylo něco jiného. Pro Divadlo Koule je prostě EU malá.

Můžete ten projekt trochu přiblížit?
Projekt se nazýval Variety. Za deset dní jsme stihli udělat regulérní představení v délce 1:40 h – to je přímo „brněnský“ kousek. Všechno bylo takové zvláštní. Nejvíce byla zajímavá domluva, zejména, když ani jeden Korejec neuměl anglicky. Režijně jsem to dělal já s protějškem od Korejců, kterému jsme říkali Mistr Kim.

Brněnský hantec vám nevystačil?
Já jsem hovořil na tlumočnici česky – ta anglicky na Korejce, ten tlumočil do jejich mateřštiny, čili tichá pošta fungovala zajímavě přes čtyři lidi. Něco se řeklo a dopadlo to třeba jinak.

Vypadá to jakoby jste v Městském divadle spali.
Ono je dobré také dělat něco jiného. V divadle je období, kdy nestíháte – máte třeba 20 – 25 představení do měsíce.

V inscenaci Smrt Pavla I. jste se již podruhé setkal s režisérkou Hanou Burešovou, před tím Znamení kříže. Jaká je?
S Hankou Burešovou se to má tak... Někteří kolegové prý neradi pracují s režisérkami. Po mém setkání s některými režisérkami jsem se jim vůbec nedivil. Přišla ale Hana Burešová, a to je pro mě úplně někdo jiný. To je člověk na svém místě.

V jakém smyslu?
Vedení herce, ve výkladu. Rozděluji režiséry na režiséry a animátory. Ona patří mezi režiséry.

V Městském divadle máte za sebou hodně rolí. Zajímavá byla např. inscenace Přelet nad kukaččím hnízdem.
Billy Bibbit – tam bylo dobrý to, že jsme si s režisérem porozuměli a já najednou věděl, co mám hrát. Často se stává, že když vám režisér říká nějaké připomínky, tak já mu vůbec nerozumím. Tady jsem přesně věděl co a jak. Dobrá práce i představení.
S rolema – to je takové zvláštní. Naštěstí nemám ambice. Zjistil jsem, čím jsem starší, že to hraní, jako by mě bavilo. Baví mě dělat divadlo. V Divadle Koule mě zachutnalo režírování, i když se nepovažuju za režiséra – osobně si myslím, že jsem lepší animátor....

Patrik Bořecký
Studium JAMU ukončil v roce 1995. Angažmá v Divadle 7 ½ v Brně, od 1.6.2000 v Městském divadle Brno. Filmová zkušenost Příliš hlučná samota (1994) .... Ježíš. Spoluzakladatel Divadla Koule. Rád vzpomíná na tyto role: Heatcliff (Na Větrné hůrce), Petr (O utrpení a vzkříšení Ježíše Krista), Otec Šafar (Oči bludných hvězd), Quilty (Lolita), Buzna (Tančírna), Ed (Ed a Bo), Lapák (Libuša), Korovjev (Mistr a Markétka), Pistolinův člověk (Dvě gorily proti mafii).
Z rolí na repertoáru: Florindo Aretusi (SLUHA DVOU PÁNŮ); Lucky (ČEKÁNÍ NA GODOTA); Hádés (ODYSSEIA); Nahum, žebrák (ŠUMAŘ NA STŘEŠE); Hrabě Aubespine (MARIE STUARTOVNA); Titta-Nane, mladý rybář (POPRASK NA LAGUNĚ); István (CIKÁNI JDOU DO NEBE); Otec (SBOHEM, LÁSKO); Dolgorukij, kníže, poručík (SMRT PAVLA I.).