Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Kdybych nemohla hrát divadlo, asi bych skočila do Metuje...,“ říká Ljuba Skořepová

autor: Ivo Mičkal

Herečce Ljubě Skořepové je 83 let, ale stále je obdivuhodně svěží. Do Hronova přijela z lázní Aurora z Třeboně. Patří mezi slavné rodáky tohoto kraje, mezi Náchoďáky (narodila se tu 2+.9.1923), ať už to je spisovatel Josef Škvorecký, dramatik Vratislav Blažek či herec Zdeněk Dítě. Při té příležitosti společně s Hronováky zavzpomínala na staré časy a také prozradila leccos ze své minulosti, ale i plánované budoucnosti.

Jste rodačka z Náchoda. Máte nějaký specifický vztah k Hronovu?
Vzpomínám si, že jsem v době, kdy mi bylo 13-14 let, chodila do taneční školy v Náchodě, slavné tanečnici Maru Hale. Ona nás pulírovala a pak jsme dostali osvědčení. Takže od svých osmnácti mám papír na to, že mohu učit umělecký tanec. A abychom si to užili, tančili jsme na různých besídkách. Pamatuju se, že tehdy se v Hronově hrála operetka Perly panny Serafinky a tam jsme tančili. Tehdy jsem to tak prožívala, že kdyby mi někdo řekl, že nebudu moci v životě hrát divadlo, asi bych skončila do řeky Metuje. To byla tehdy má velká touha. Ale ještě jednu vzpomínku mám spojenou s Hronovem. Byla jsem v páté třídě a měla jsem lásku, jmenoval se Vrabec, byl menší než já a pocházel z Hronova. Oni tehdy chodili pěšky z Hronova do školy v Náchodě. A my jsme se spolu chodili schovat v Náchodě pod šeříky u zámeckých schodů a když to naši zjistili, tak mě vždycky vyfackovali. Já jsem byla držena jako jeptiška a nesměla jsem randit ani v osmnácti...

A jak nesli rodiče vaše rozhodnutí jít k divadlu?
Naši byli zoufalí, když jsem se rozhodla jít k divadlu, protože si mysleli, že je to harém.

Jste pamětnice spousty dnes polozapomenutých legendárních osobností. Máte v plánu psát nějaké vzpomínky?
Já jsem měla napřed chuť psát o skřítcích a nadpřirozených elementech, napsala jsem toho už deset stránek. Ale všichni do mě hučí, abych psala o divadle. Už jsem jeden z posledních pamětníků a už to nebude dlouho trvat než odejdu. Tak mi říkají piš o těch lidech, spěchej, a skřítky si nech, jestli ještě vydržíš.
Já vlastně jsem už jedna z mála, kdo můžou objektivně vyprávět o těch lidech, aby nevznikly nějaké divné legendy. Ale to moje psaní jsou spíš takové herecké emoce. To, co jsem zažila, jak jsem z tomu přišla, jak se to všechno ve mně chvělo. Ty první zbožné kroky kolem Zlaté kapličky a pak vstup do starého Národního divadla, kde to ještě dýchalo Vojanem a Kvapilovou. Jak jsem vstoupila do toho divadla a zjistila jsem, že je tam opravdu zlatá střecha a žer si v lóžích lidi škrabali zlato na zuby. A jak jsem tam zažila celou tu starou gardu, nejen Šejbalovou, Záhorského, ale i Sašu Rašilova, Zdenku Baldovou či Václava Vydru staršího (viděla jsem ho tehdy z galerky v Národním divadle a nerozuměla jsem mu ani popel, a tak jsem si říkala, ježišmarjá já jsem zažila tolik problémů, abych se dostala k divadlu, a co když dopadnu tak, že mi nikdo nebude rozumět...).
Ladislav Pešek, který nás učil nám tehdy říkal: „Herec má mít všecko připraveno – představte si takovou šňůrku na prádlo, na kterou si navěšujete cinkátka. Když máte v životě smutek nebo radost, když se vám stane něco hrozného nebo nádherného, pověsíte to cinkátko. A když bude role, kde je to potřeba, tak jestli máte talent, tak to okamžitě naskočí. A jakmile to nenaskočí hned, jděte od divadla! A život mě přesvědčil, že to takhle opravdu je.

Jaký byl Ladislav Pešek jako pedagog?
On byl hodně svérázný, zvláštní a někdy nás docela šokoval. Říkla nám třeba: Holky koukejte, ať využijete každé příležitosti, kdy je vám nabídnuta nějaká konexe, nějaká protekce protože jinak se neuživíte. Když vám nabídne redaktor z novin, slečno, pojďte se se mnou vyspat, bohužel dívky musíte. To se nedá nic dělat. To byste jinak neuspěli. Já jsem byla tak vychovaná, že mě ta představa úplně ničila. Brečela jsem a ptala se: Pane profesore,a ono to opravdu jinak nejde?! A on odpověděl nesmlouvavě: Jak jsem řek, nedá se nic dělat. A potom nás zaučoval, rozsvítil světla, měl buben a paličku a vyzval nás, abychom se uvolnili a dělali si úplně, co chceme. Prý jen ať posloucháme bubínek a poddáme se světlům atmosféře. Hlavně se pořádně rozfofrujte, vyjděte ze sebe. A předváděl nám něco takového jako kozla v sabatu, bubnoval a svíjel se na zemi. Já jsem si říkala - kristapána, jestlipak tohle budu muset dělat. Kdyby mě viděla maminka.! Vždyť já jsem nesměla ani na nevinný rande, a tady po nás chtěl takovou erotiku. Takže jsem se vždycky schovala za sloupem a nechala smělejší spolužáky jako Jarku Adamovou nebo Bezoušku, aby se předváděli.

Přijela jste do Hronova v souvislosti s výstavou 100 let Lucerny. Prý jste si zahrála v Lucerně v průběhu let skoro všechny ženské role. Je to tak?
Prvně jsem hrála Haničku, to mi bylo 23 let a vyšla jsem ze Studia Jindřicha Honzla. Byla jsem strašně šťastná, protože jsem byla taková holka jako Hanička. Prožila jsem velkou část dětství u babičky u Červeného Kostelce, chodila jsem bosa, lítala jsem po kopcích. Takže mi to moc sedělo. Myslím, že jsem jako Náchoďačka taky nasála něco z té atmosféry, kterou se inspiroval mistr Jirásek, když to psal. Problém trochu byl, že jsem vedle sebe měla jako mlynáře Vejražku, což byl takový udělaný chlap a já byla opravdu tintítko. Baldová tenkrát hrála babičku. Úplně si pamatuju ten fyzický pocit, kdy jsem jí klečela u klína a opravdu jsem v té lucerně viděla ty prince a lokaje (tahleta scéna se dnes často škrtá). Byl to pro mě opravdu silný fyzický zážitek, dělala jsem to moc ráda –a mělo to i dobré kritiky. Pak jsem Haničku hrála ještě víckrát. Pak jsem přešla na komornou. Tu jsem moc ráda neměla, protože tam to bylo pořád dokola. Ať jsem to hrála v jakékoli inscenaci s kýmkoliv (vystřídali se vedle mě Pehr i Kemr) hrál se jenom strach – a to tak stereotypně, že nám režisér vždycky nařídil, abychom se klepali. Já to chtěla udělat jinak, ale nedovolili. Pak jsem párkrát zaskakovala svoji vytouženou roli – Kláskovou. A pak už přišla – co jiného než bába. Já jsem z toho měla vždycky děs, protože v mladších letech jsem to všechno hrála tak trochu přes ten éros, mohla jsem ho využít u Haničky i u Kláskové, ale děsila jsem se toho, až budu hrát bábu. Tam to už opravdu nejde... Tenkrát jako mladá jsem o tom hodně přemýšlela, a neměla jsem se koho zeptat.

Stále jdete z role do role. Co máte teď před sebou?
Nedávno jsem dotočila třetí řadu seriálu , který začínal Náměstíčkem. Tahle část se jmenuje Příkopy, už je sestříhaná a prý se povedla. Od září začnu zkoušet v Městských divadlech pražských s Mirkem Lipským černou komedii u Ondřeje Zajíce. Je to anglický černý humor, těžká, ale krásná role. Iva Volánková pro mě napsal původní hru Usměj se, mami, to bych měla zkoušet s mladým režisérem Šimák. Taky režisér Pleskot mě vyzval, že by se mnou ještě něco velkého rád udělal. Tak jsem sehnala grant, ale on onemocněl. Takže mám teď grant,ale čekám na něj. A nechci prozradit, co to bude, protože se bojím, že by mi to někdo sebral.

28.8.2006 22:08:51 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!