Scéna.cz 

Othello na Hradě

Přichází léto a s ním Shakespearovské slavnosti na Pražském hradě. Premiérou tohoto roku je tragédie Othello v novém překladu Martina Hilského a v režii Petra Kracika. Martin Hilský upozorňuje na to, že tato hra není jen o velkých citech, ale především o slovech, která dokážou získávat i ničit. A stejně tak jako Othello získal Desdemonu líčením svých báječných dobrodružství i lákavou exotikou, Jagovo vytrvalé našeptávání dokáže udolat, způsobit tragédii.
Otevřený prostor Nejvyššího purkrabství je lákavý svým geniem loci, ale zároveň určitým způsobem omezující. Kouzlo temnějící oblohy, závanů větru i odbíjení hodin, které vstupují do děje, tedy tvoří hlavní atrakci letních představení. A tak se dá říci, že vše, co se odehrává na jevišti, je spíše show nežli umění. Jde o to, dobře zkomponovat celek, zabydlet scénu od jeviště, přes výklenky až po horní balustrádu. Tento prvek se podařilo režisérovi zdolat poměrně úspěšně. Pokud jde o samotný děj, Kracik jej komponuje s jistým lehce komickým nadhledem, určité postavy se zdají až komiksově zkreslené. Koncepce diskutabilní, nicméně pro dnešní dobu asi jediná přijatelná.

Hraje se v alternacích – jako Othello se střídavě představuje Michal Dlouhý a Martin Zahálka, jako Desdemona Lucie Vondráčková a Zuzana Vejvodová. Jediným Jagem je Oldřich Navrátil.
V druhé premiéře, kterou jsem měla možnost vidět, se v hlavních rolích představili Martin Zahálka a Lucie Vondráčková. První scéna, v níž Jago navede Rodriga (Jan Révai), zhrzeného nápadníka Desdemony, aby zvěstoval otci Brabantiovi (Ladislav Frej), tajný sňatek jeho dcery s Othellem, je laděn do přehnaně patetických gest, která vypadají směšně. Když vstoupí Othello Martina Zahálky, zdá se v kontrastu s předcházejícím ztělesněním důstojnosti a velkoleposti. Je o hlavu vyšší než všichni kolem něj, mluví rozumně, a vlastně se ani nedivíme, že si jej Desdemona mezi těmi titěrnými mužíčky vybrala. Sálá z něj jistota, spolehlivost. Příchod Desdemony je jedním z nejpoetičtějších okamžiků představení. Celá v bílém – v rozevlátých šatech se kterými si pohrává vítr, je ztělesněním snu. Černá a bílá – krásný pár, jako by z jiného světa. V lidech, kteří je obklopují, není žádná velkolepost. Jago je vychytralý, potměšilý intrikán okresního formátu, taková malá česká krysa, jejíž pohnutky vycházejí z komplexu méněcennosti. Můžeme se jen divit, jak se všichni kolem něj nechají manipulovat, včetně jeho ženy Emílie (Barbora Munzarová). Zvykla si na ponižování, bere ho takového jaký je, ale nepřipadá jí nebezpečný, spíše jej má za pouhého mluvku, a tak se nevědomky stane jeho spoluvinicí.
Vztah Desdemony a Othella je postaven na přímočarosti, důvěře, lásce. Proto je ani nenapadne, že by jejich vztah mohl někdo narušit. Ale jed působí. Chování malých intrikánů a zbabělců jako je Jago je nebezpečné tím, že mu zpočátku nikdo nepřikládá důležitost. Iracionalita plodí iracionalitu – jed, který proudí hlavou Jagovou jako by se přenesl do chování Othellova. Je nakažen falešným patosem, titěrností ostatních. A tak se pozvolna nevědomky stává nástrojem Jagovy pomsty vůči světu. Podlehne malosti, proměňuje se v pouhý ničivý stroj. V okamžiku, kdy pochopí, odejde dobrovolně ze světa za svou ženou.
A Jago? Dokonává zkázu přesně v duchu pochybných hrdinů dnešního světa – probodne zezadu svou ženu a uteče. Zbývá jen hořkost na jazyku, přeživších postav hry – i nás diváků...

William Shakespeare Othello
Překlad Martin Hilský, režie Petr Kracik, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Tomáš Kypta, hudba Jiří Cerha.
Hrají: Michal Dlouhý/ Martin Zahálka, Lucie Vondráčková/ Zuzana Vejvodová, Oldřich Navrátil, Vladimír Brabec, Jan Teplý/ Petr Štěpán, Ondřej Kavan/ Jan Révai, Barbora Munzarová/ Zuzana Slavíková, Rudolf Jelínek, Robert Jašków, Miloš Kopečný, René Přibil, Ivo Kubečka, Martin Sitta, Stano Slovák, Radek Valenta, Viktor Limr, Pavel Doucek, Stanislav Lehký, Martin Sitta, Otto Rošetzký, Marcel Rošetzký
Nejvyšší purkrabství Pražského hradu, Agentura Shock, premi0ra 21. června 2006.