Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Kamila Srubková: Cítím se být komediantem se vším všudy…

autor: archiv divadla

V letošní sezóně se poprvé setkala na jevišti s Čechovem. „V jeho hrách musí všechny postavy vyrůst velmi rychle,“ říká herečka Kamila Srubková, která ztvárnila v Čechovově Rackovi ve Slezském divadle Opava postavu Poliny Andrejevny. Kromě toho hraje v inscenaci Vše o ženách Miro Gavrana, Ze života hmyzu bratrů Čapkových, Jezinkách a bezinkách Josepha Kesselringa a Pomoci Györgye Schwajdy. Sama se cítí být komediantem „se vším všudy, tělem i duší“. Vedle divadla se věnuje výchově svého synka, o němž tvrdí, že je „dračí mládě křížené s Tarzanem“. Nejen divadlo hraje v hereckém životě důležitou roli…

Rád bych věděl, zda je v inscenaci Vše o ženách podle vás skutečně o ženách řečeno vše?
Do hodiny a půl se nemůže vejít o ženách úplně všechno. V textu jsou takové životní pravdy - od malých dětí, přes dospívání, k dospělým ženám, které fungují v práci a domácnosti v jakékoli zemi. Tak to prostě funguje. Musím přiznat, že se mi autor Miro Gavran trefil do noty.

Trochu jste mě odzbrojila, protože jste se zmínila o dětech, ale před naším setkáním jste hovořila o dračím mláděti. Jak to tedy vlastně je?
Dračí mládě křížené s Tarzanem - to je můj syn. V inscenaci Vše o ženách jsou ale holčičky, a jelikož mám chlapa, myslím si, že je v tom velmi diametrální rozdíl. Moje maminka občas říká: „Vidět to vyrůstat podruhé, to se hned tak nikomu nepoštěstí…“

Tím jste řekla všechno.
Obě babičky jsou skvělé určitě na sto padesát procent. Díky nim se mohu věnovat práci. Dá se to zvládnout.

Na jevišti jste nerodila?
Ne, ne. Podle kolegyň jsem prý druhou hodinu po zjištění těhotenství těhotensky ochrnula… Jinak jsem ještě v šestém měsíci hrála Královnu v Noci na Karlštejně. Velmi něžně jsem se tvářila, k lidem jsem se točila hodně dopředu. Inscenaci jsem zdárně dohrála a šla jsem rodit.

Chránila jste čest Karla IV.?
Určitě.

Dnešní Racek, v němž hrajete Polinu Andrejevnu, která, řečeno v nadsázce, chvílemi působí jako pijavice…
(Smích.) Ta postava je vůbec zvláštní. Neví, zda chce zůstat na venkově nebo zda chce jít za doktorem. A potom, ve čtyřech výstupech předvést figuru je náročné. U Čechova musí všichni vyrůst velmi rychle. Jinak to vyšumí.
Pro mě šílený protiúkol. Vnitřně se cítím být komediantem se vším všudy, tělem i duší. Nebráním se těmto rolím. Divadlo není jen o humoru. I když jej samozřejmě preferuji, protože si myslím, že je to můj žánr.

Dá se říct, že jste byla třídní bavič?
To kupodivu ne… Nemohu říct, že by se mnou nebyla legrace nebo že bych neměla smysl pro humor. Ani na konzervatoři ani v mém prvém angažmá v Jihlavě jsem nebyla taková ta čistá naivka. I když jsem byla blonďatá…

To je zvláštní - a přesto jste šla k divadlu.
(Jiskřivý smích.) „Já jsem se rozhodla jít k divadlu,“ říká se v Rackovi. Kolega v zákulisí k tomu pronesl: „Tak to je ta největší blbost, co jsi mohla udělat.“
Osobně si myslím, že jsem zvolila dobře. Vždycky jsem si říkala, kdybych se dobře učila, mohla jsem dělat něco jiného. Kupodivu jsem se dobře učila a tak jsem asi mohla mít jinou lukrativnější práci.

Jakou?
To právě nevím.

V divadle jste středem pozornosti. V Opavě Vás diváci určitě znají.
Svým kamarádkám říkám - naše životy se liší v tom, když ony přijdou z práce, tak vyhledávají život okolo. Když přijdu z práce já, vyžaduji naopak klidné zázemí. Divočinu, tu mám v práci - pak musím udělat střih a potřebuji klid. Vzrůšo v životě mi skutečně nechybí. Hlavní je, že práce je pro mě koníček.

Říká se, že je daleko těžší hrát komickou postavu. Co si o tom myslíte?
Nevím. Jedno mé plus je, že si umím udělat legraci sama ze sebe. V daný okamžik na jevišti nepřemýšlím, jak vypadám. A díky tomu jsem v pohodě. Mám ráda pocit, když se lidi baví. To je to, co mě v divadle naplňuje. Život samozřejmě není jen o smíchu. Diváci chtějí vidět na divadle život zase jinak. V komediích je to právě odlehčené. I když to pravda je, pořád to míň bolí.

V inscenaci Pomoc to byla velmi krutá pravda...
Dost drsné. Chápu, že z toho někteří diváci odcházeli. Lidi si většinou nepřipouštějí skutečnost. Pro mě je optimální takový Chrobák.

To už jsme u hry Ze života hmyzu?
Tam jsem právě Chrobák. Když jdu do divadla – musím si říct, co jsem dneska? Chlap, ženská nebo chrobák? Ve hře Sluha dvou pánů hraji Beatrici, která vystupuje celou hru jako chlap. V inscenaci Jezinky a bezinky jsem 70- letá bába.

Jak jde taková postava k duhu, klouby apod.?
Po takovém týdnu hraní už jsem výborná babka a nemusím nic předstírat. Není to o tom, že hraju starou dámu, která nemůže do schodů a sotva dýchá. Divák nám to ani nemůže věřit. Snažíme se hereckými prostředky jako např. pomalou chůzí se k postavám přiblížit. Při takovéto chůzi musíte mít hýždě stažené u sebe, což po dvou a půl hodinách hraní cítím. K tomu máme na scéně patro, takže stokrát vybíháme schody.

Kdybychom si měli vybrat některou z Vašich rolí…
V hereckém životě si nemohu stěžovat, že bych nedostala šanci něco nezahrát. Na oblasti vždycky šanci dostanete. Oblast má v tomto směru obrovské kouzlo. Šance jsou. A jak se jich zhostíte, to už záleží na vás. Na malém městě je divadelní prostor hodně ohraničený, proto veškeré herecké výkony jsou hodně na světle.

Také tady nejste anonymní.
Určitě. Nejkrásnější je, když se všichni usmívají, pozdraví a já přemýšlím, odkud je znám.

Máte říct: Aha, vy jste ze třetí řady sedadlo dvanáct.
(Smích.) To by byl dobrý kontr. Nedávno jsem nakupovala v butiku. Chtěla jsem halenku určité velikosti. Paní prodavačka se naklonila a povídá: Já vím, v divadle mám čtvrtou řadu.

Jak je to u vás doma před premiérou? Vyžehli si sám, studená kuchyně…?
Právě, že vůbec ne. Mám divadlo hodně ráda, ale nejsem ta, která si ho pouští do soukromí. Deset minut potlesku je hrozně pomíjivých. Je to jen chvilka. Dokážu ty dva světy oddělit. Moje domácnost tím nijak netrpí.

Potlesk je tou největší odměnou?
Nemůžeme ho mít kdykoli. Chvilka pomíjivého štěstí a pak nastupuje realita. Když je práce příjemná, pak je to pohoda.

26.6.2006 23:06:20 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!