Scéna.cz 

Prokousnutý brněnský klobouk

Tvrdým oříškem stala se nejednou pro mnohé inscenátory Labichova a Marc-Michelova měšťanská fraška Slaměný klobouk. Přesto, nebo možná právě proto, je tato hra o jedné svatbě, žárlivosti, lásce, nevěře, spoustě lží, jednom mlsném koni a výjimečném klobouku, stálým lákadlem, a to již od roku 1851. Nejnověji si s ní rozhodli zavdat v Městském divadle v Brně.
Režisér Zdeněk Černín sáhl po překladu a adaptaci pánů Voskovece a Wericha, zlehka ji poupravil k obrazu svému a doplnil o několik kousků z původního Labichova originálu. Hercům pak předložil dílko hemžící se prvky grotesky, vaudevillu, frašky, situační i konverzační komedie či současné (téměř reality) show. Jan Dušek k tomu přidal velmi jednoduchou a vzdušnou scénu, která spolu s kostýmy jen podtrhuje charakter ztřeštěné komedie. Doslova pověstnou špetkou soli jsou pak stále dokola, spolu s postavami, se vracející a tempo dodávající hudební motivy Davida Rottera.

Režijní záměr lze odhadnout takto - lehká nenásilná a především hravá komedie balancující na okraji bulváru. Za tímto účelem dal Černín hercům značnou volnost co do projevu, přičemž je obtěžkal úkolem direktivní spontánnosti. Zdá se, jako by se každý držel osvědčeného – „Dělej co umíš, a dělej to naplno!“ Bohužel absence pevnější režijní ruky, která by celou tu záplavu gagů, vtipů, písní, pohybových kreací a estrádních scének usměrnila tak, aby společně pracovali ve prospěch věci, se projevila. Divák je svědkem směsice nejrůznějších, mnohdy značně nevyrovnaných, hereckých projevů a zbytečných, laciných fórů.
Martin Havelka v hlavní roli ženicha Fedinarda opět nezklamal a znovu potvrdil, že patří mezi opory brněnského souboru. Působí velmi přesvědčivě, uvolněně, je energický a při tom si zachovává téměř aristokratickou noblesu. Vedle něj tak, díky ztvárnění, monotónní poručík Emil Lukáše Hejlíka vyznívá více než rozpačitě. Naopak Erik Pardus (strýc Vézinet) spolu se Zdeňkem Junákem (tchán Nonancourt) komický talent, oblibu a zkušenost v daném žánru rozhodně nezapřou. Příkladem úsporného a v timingu „milimetrově“ přesného herectví je pak Jiřina Prokšová coby teta Jiřina. Navíc dokázala zaujmou v naprosto nevýrazné roli druhého plánu, aniž by při tom musela „šlapat na hlavy“ kolegům, což je jev dnes, bohužel, málokde k vidění. Je li zde zmínka o milých malých rolích, stojí za povšimnutí též sluha Felix pohybově nesmírně nadaného a citem pro humor obdařeného Alana Novotného.
Co dodat závěrem? Chuť do poctivé práce, nadšení a odhodlání nelze upřít nikomu z tvůrců brněnské inscenace. Každý se snažil ze všech sil, aby právě jeho díl byl tou nejkrásnější kloboukovou ozdobou. Bohužel, pro jedno zapomněli na druhé. A tak zatím, co se trumfovali, předháněli, domlouvali a rozmlouvali, zkoušeli, co že naň nejlépe padne, někdo jim ho okousal. Namísto elegantního modelu tak v Brně tentokrát zůstala kupa pentlí, mašlí a ozdob, byť krásných, z nichž tu a tam čouhá sláma.

Eugène Labiche, Marc-Michel Slaměný klobouk
Překlad a adaptace Jiří Voskovec a Jan Werich; režie a úprava Zdeněk Černín; dramaturgie Ladislav Stýblo; scéna a kostýmy Jan Dušek a hudba David Rotter.
Hrají: Martin Havelka, Ján Jackuliak/Lukáš Hejlík, Jitka Čvančarová/Eva Jedličková, Erik Pardus, Zdeněk Junák, Alan Novotný, Veronika Poláčková/Lenka Janíková, Viktor Skála, Pavla Ptáčková, Evelína Jirková, Jiřina Prokšová a další.
Premiéry 28. a 29. ledna 2006 v Městském divadle Brno.