Scéna.cz 

Jak se stavělo a stavělo a stavělo Národní divadlo

Na festivalu Divadlo patřilo mezi nejpozoruhodnější inscenace dílo libereckých loutkářů, které by byla škoda opomenout, takže mu věnujeme zvláštní pozornost. Iva Peřinová napsala pro Naivní divadlo Liberec „loutkovou hru o národním neštěstí“ Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla. Již podtitul hry implikuje, že národní tragédie zde nebude pojednána příliš vážně – loutkáři prominou, neupírám jim vážná témata. Přesto, že Peřinová ve své hře postupuje takřka dokumentárně (nebo snad právě proto?), jedná se spíše o ironickou veselohru než co jiného.
Fabuli tvoří táhnoucí se stavba Národního divadla od roku 1871 až po požár v roce 1881, která je vděčným zdrojem autorčiných žertů (zatímco mladočeši a staročeši se přou, dělníci na stavbě se radují z toho, že mají práci „tak ňák na furt“ a pod.). Tato stavba je ale v podstatě až ve druhém plánu, ten první tvoří strasti a radosti hasiče Čeňka, které autorka vtipnou mystifikací označí za původ mnoha nedopatření při stavbě a požáru divadla. (Přičemž se nechala inspirovat opravdovou postavou jakéhosi Čeňka Diviše, kterého pohřeb zapříčinil nepřítomnost pražského hasičstva v době požáru). Navíc je zde postava bláznivé věštkyně Háty, která mnohé prorokuje, leč není brána vážně...

Jak jsem naznačil, již samotný text je brilantní komedií, která šlehne kdekterý národní nešvar. Co teprve jestli jej dostane do rukou zkušený režisér Tomáš Dvořák. I když je již v něm zakódována inscenační představa – kterou v podstatě Dvořák respektuje – přeci se nelze než obdivovat báječné režisérově a výtvarníkově (Ivan Nesveda) imaginaci. Především třeba vyzdvihnout vycizelovanou techniku filmového střihu při náhlém střídání obrazů intimních (kdy se pracuje s marionetami) a „monumentálních“ (pohled na Národní divadlo s miniaturními postavičkami před ním). Příjemným konstatováním je vysoká profesionalita loutkoherců (po celý čas skrytých), kteří skvělou inscenaci dotvořili.