Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Pavel Vacek: Herectví dá v krátkém životním prostoru nejvíc šancí

autor: archiv divadla

Má za sebou po premiéře inscenace ŠPÍNA, kde ztvárnil postavu Vojty, který zrovna není žádný svatoušek, naopak jasný záporák. K tomu uvedl: “S mou vizáží už si asi žádného prince nezahraju…” Musíme předeslat, že první rozhovor na portále Scena.cz jsme publikovali v roce 2008 a to by si postavu prince rozhodně zahrál. Dále jsme se sešli v roce 2012 po představení WILLIAM SHAKESPEARE VE 120 MINUTÁCH. Tehdy mě překvapil vodopádem odpovědí, vztahem k hokeji a sportu vůbec. A to byl ve zdejším angažmá devět let.

Letos vstoupil do své jubilejní dvacáté sezóny v Městském divadle Zlín, a to už si určitě zaslouží nejen zavzpomínat a ohlédnout se, ale zjistit, co je nového v jeho životě. Musím předeslat,
že mě Pavel Vacek začal bombardovat otázkami, ale rychle jsme se dohodli. A proč tomu tak bylo? Vedle divadla zakotvil v Českém rozhlase Zlín, kde moderuje pořad Rendez-vous. Povídali jsme si, co to pro něj znamená. Stranou jsme se tak trochu dotkli soukromí, a došlo i na divadlo. Tak pojďme do toho, na diktafonu svítí červená RECORD, nad pomyslnými dveřmi do studia červeně: ON-AIR.

Dvacet let na scéně? Určitě ne, protože před příchodem do Zlína jsi působil v Horáckém divadle Jihlava. Takže dvacet let v Městském divadle Zlín. Angažmá, zasadil strom, postavil dům, vychoval dvě děti…
Strom jsem zasadil, i když ten poslední to nedal. Dům jsem opravil. Syna jsem zplodil… Podle těchto kritérií bych tedy měl být správný muž.

Dovedu si představit, že před těmi dvaceti lety to byla herecká ubytovna, proto postupně došlo na dům. A nevím, ale asi ten herečák není nastálo?
Podle mě je to takový přirozený vývoj. Začal jsem pomalu myslet na rodinu a uvažovat o tom, že bych se měl odstřihnout. Určitě jsem neodcházel, že by se mi to tam přejedlo. Vždycky jsem se tam cítil fajn a ani jsem na zkoušky nechodil venkem, ale vnitřním spojovacím koridorem. Nikdy jsem si to tam nečančal ani neladil. Pro mě hrají velkou roli lidi v okolí, ne prostor.

Když si přiblížíme divadelní rytmus: dopolední zkouška, přestávka, odpoledne oprašovací zkouška nebo korepetice a večer představení. Do toho pauzy. Slyšel jsem, že je většinou v kurzu playstation. Nebo se pletu? Jak jsi to měl ty?
Tehdy snad playstation nebyla. Většinou jsem dospával. Bydlel jsem přímo naproti Studia Z, a když jsme tam něco zkoušeli od devíti, já jsem vstával v 8:48:40. Měl jsem to propočítané skutečně na vteřiny.
Asi by líp znělo, jak jsem se věnoval jen četbě…

… určitě Shakespearovi?
(Smích.) Ano, WILLIAM SHAKESPEARE VE 120 MINUTÁCH, příjemná vzpomínka. Díky, že jsi mi toto oživil. Na to představení vzpomínám moc rád.

Nevím, zda kvůli Wildovi nebo tomu hokeji?
Hokej jsem si chodíval už v té době s kulkami ťuknout.

Tady byl v angažmá Roman Blumaier, on je vyloženě hokejista, dnes v angažmá Národní divadlo Brno…
Byli jsme spolu i na ledě. Jednou mě Roman pozval na jejich trénink, to jsou bývalí hokejisté, a byl to opravdu zážitek.

Pojďme k inscenaci Špína, kde tě potkal záporák…
Asi jak člověk shodí vlasy, tak od té doby mě potkávají hodně grázlové, blbečci nebo policajti, případně v kombinaci, blbej policajt nebo grázl. Kladnou postavu jsem si naposledy užil v inscenaci GLORIE, kde jsem ztvárnil postavu Lorina, a to byla taková citlivá duše. Moje poslední role mimo výše jmenované kategorie.

Měli bychom připomenout inscenaci BAŤA III.
Á, ano, máš pravdu. Na začátku inscenace hraju architekta Františka Lýdie Gahuru, máme stejné vlasy (ironicky). A toto představení si užívám hodně. Díky za ně.

Inscenaci jste realizovali v Památníku Tomáše Bati, kde hrajete v sériích, že?
Nejvíce se tam řešila akustika. Ze začátku jsme si mysleli, že ten prostor hraje proti nám, ale zjišťujeme opak. Ne vždy všichni diváci všemu rozumí. Záleží, kde sedí, jak se jim zvuk odráží. Genius loci toho místa to ale vynahradí a víc přináší, než by bral. A má to úžasné odezvy. Je to divadlo, které se mi líbí. Všichni to hrajeme rádi a to mě moc těší.
Hrajeme v sériích, kdy tam jde hrát. Stavba je prosklená, takže teď už je tam zima, a pak tam je zase velké horko, takže se musí hledat kompromis, kdy ty podmínky jsou optimální. Série konec srpna a začátek září. Po zimě nasazujeme, než nastanou pařáky.

Hrál jsi i v předchozích inscenacích o rodu Baťů?
Františka Gahuru jsem hrál v inscenaci TOMÁŠ BAŤA, ŽIVÝ (hlavní role Gustav Řezníček - pozn. red.). S Gustavem jsme tam měli zajímavé dialogy. Teď tady hraju i Jana Antonína Baťu.

Tato inscenace je silně patriotická, protože rod Baťů je symbol Zlína. Ale ty nejsi zdejší?
Pocházím z Brna. Ale to jsem o sobě nikdy moc neříkal. Vystudoval jsem konzervatoř. Moji rodiče pocházejí ze Znojemska. Tam mám kořeny a mé srdce tíhne víc k tomu jihu. Spíš o sobě tvrdím, že jsem Křepičák, tedy z obce Křepice. (u Znojma, poslední víkend v září Michalská pouť - pozn. red.). Tam jsem strávil v dětství vždy celé prázdniny, tam to mám rád.

Zmínil jsi Křepice a to znamená, že sis asi postavil tady v okolí.
Bydlíme v baťovském půldomku, právě od architekta Gahury. Máme malou zahrádku. Je to takový trpasličí domeček, k tomu rajčata, okurky a tak.

Pojďme k divadlu. Může herec vůbec vyhořet?
Dovedu si to představit. Tady ale žijeme v takovém tempu, že ani nemáme čas nad tím přemýšlet. Pozoruju, že může nastat přechodné krizové období. Jinak pociťuju, že vztah k herectví a divadlu má u mě vzrůstající tendenci a to zejména, co se týče lásky k divadlu, v tom přístupu. S přibývajícím časem se na vše dívám trochu jinak.
Jak stárnu, tak mi všechno přijde menší. Dřív jsem si říkal to je daleko, to je veliké. A to se týká třeba fotbalového hřiště, stejně jako divadla. A to nemyslím jen jeviště, ale spíš mluvím o samotných hrách. Když se hrál Shakespeare, zdál se mi dlouhý. Dnes ne. Dnes všechno vidím z většího nadhledu.

Když se na herectví podíváme drobnohledem, tak podle mě není ani šance vyhořet. Různé inscenační týmy, různá látka a žánr…
… různé prostory. Myslím si, že jiná povolání to mají rizikovější. V každé inscenaci prožíváme jiný život. Po dvaceti letech je samozřejmě čím dál těžší něčím překvapit. Určitě mám ale ještě nějaká tajemství.

Jak to myslíš, něčím překvapit?
Mezi námi kolegy, že bychom se něčím překvapili. Už to je mnohem méně než když člověk do divadla nastoupí.

Už chápu, myslíš různé vtipy apod. Po divadle koluje hodně historek.
(Smích.) Tady v divadle je to opravdu skvělé. Ta parta, co tady je, tak funguje a je fajn. I když… Soudržnost prověřují krize. I v rodině můžou být skvělé vztahy, než spolu začnou dědit. (Smích.)
Toto povolání jsem volil intuitivně. Jak zraju, tak si uvědomuji, že je to pro mou náturu naprosto ideální. Chtěl bych si vyzkoušet všechno na světě. Zajímám se o všechno možné. Moc mě mrzí, že život je tak krátký. Kdybych se nestal hercem, tak by mě nepotkalo tolik životních alternativ. Herectví dá člověku v tom krátkém životním prostoru nejvíc šancí si toho hodně vyzkoušet. Už jsem byl v seriálu i hokejistou, potkali mě různí sportovci, byl jsem policistou, architektem, doktorem a mnoho dalších. Do toho každý turnus v divadle začínáme vlastně s jiným šéfem, rozuměj režisérem, s jiným týmem kolegů. Určitě je herectví nejméně rizikové na vyhoření.

Na šatně máš stálý tým?
Pořád jsme ve stejné sestavě, co jsem tam usedl po Jaroslavu Pleslovi. Minuli jsme se, myslím, o rok. Od té doby jsem tam s vedoucím šatny Radoslavem Šopíkem a Radovanem Králem. Určitě jsem tam spokojený.

A budoucnost v divadle?
Vidím větší prostor neprozkoumaného. To je základ toho, aby to člověka bavilo a vzrušovalo. Těším se, až mě potkají role větších charakterů. Zatím v sobě pořád cítím takovou mladistvost. Rozumím si s mladými lidmi.

Dvacet let v Městském divadle Zlín. Máš tady svou dlaždici s rukou? Hvězdička Pavel Vacek?
Takto vůbec nevnímám. Snad jsem tady už nějaký otisk zanechal. Věřím, že ano. Tady je to skvělé. Když jsme mluvili o Zlínu a patriotismu, tak už po měsíci, kdy jsem sem začal jezdit, tak to bylo jako když jezdím domů. Tak jsem to cítil a to jsem tu neměl nic vybudovaného. Tíhl jsem sem. Ještě víc jsem se k tomuto regionu přikoval díky rozhlasu, kromě toho divadla. Tady mě to baví a vyhovuje mi velikost toho města. Když půjdu tady přes náměstí, tak je velká pravděpodobnost, že budu moc někoho pozdravit, koho znám. A při tom mi nikdo nevidí do talíře. Není to podobné, jako když jezdím s opravdovými hvězdami hrát hokejové exhibice, kdy to potkávání může být někdy až nepříjemné. Když stojím ve Zlíně někde ve frontě, tak mě lidi pozdraví: “My jsme vás viděli…” Potěší to a neobtěžuje. Velikost města je pro mě přesná. Miluju vesnice, ale nedovedu si zatím představit, že bych tam žil. Ale mám rád i velká města, ale opravdu velká, ať se v Praze neurazí. To ale jen na chvíli.

Co třeba si jet do Prahy, do Dejvického divadla, zaťukat, víte já jsem v šatně, kde byl Jarda Plesl, nemáte místo pro mě?
Když pominu tvůj žert, tak to jsem nikdy neudělal. Ani bych to neuměl. Měl jsem nějaké vějičky, nějaké možnosti byly, ale ze Zlína bych už dobrovolně nešel. K tomu už mám rodinu. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Umím si představit práci, která by mě mohla přitáhnout, ale muselo by to být dočasné. Mám to tady opravdu rád. Všechno je to ale neslučitelné s divadlem a teď už i s rozhlasem. To je moje další profesní láska.

Můžeš trochu rozhlas přiblížit?
Každý všední den moderuju v Českém rozhlase Zlín pořad Rendez-vous od 14:00 do 16:00 h. Je to nový obzor, který se mi otevřel. Už předtím jsem moderoval různé akce, ale rozhlas to je úplně jiná disciplína, zvlášť když si sám technicky odbavuji vysílání, to znamená pouštím písničky, míchám jingly, zařazuji zvuky, řeším telefonáty. Dnes je všechno digitální, to už je zase něco jiného než to bylo dřív. Je to velká škola nejen mluveného projevu, který je vlastně takovou špičkou ledovce. Čím víc do něj pronikám, tím víc mám k moderování úctu jako k řemeslu. Dnes bych řekl, že vynakládám tak osmdesát procent soustředění na to, co říkám a dvacet procent na techniku. Na začátku to bylo naopak.

Práce v rozhlase tě nezatěžuje vůči rodině?
Je to tak. Moderuju, když jsou děti ve škole nebo v kroužcích a pak se jim můžu věnovat. Pokud do toho nesáhne divadlo.

Poprosím tě o pomyslnou odhlášku. Rozhovor s hercem Pavlem Vackem končí…
Jsem moc rád, že jsem tady mohl být s Josefem Meszárosem, protože to bylo velmi příjemné. Jako respondent jsem jistě náročný, když se na to podívám z tvého úhlu pohledu. Snad se ti naše povídání bude zpracovávat dobře. Ať se to čtenářům dobře čte.
Moc mě těší a doufám, že jsem tě moc netrápil.

www.divadlozlin.cz

2.10.2023 13:10:09 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!