Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Stanislav Moša: Není všechno o penězích…

Předseda APD: MgA. Stanislav Moša - ředitel MdB

autor: archiv divadla

“Divadelní scéna v ČR je živá a různorodá, což přispívá k bohaté kulturní atmosféře země,” tolik citace AI Chat GPT. V čele tohoto divadelního dění stojí Národní divadlo Praha se svými čtyřmi scénami. Následují regionální divadla, kdy většina českých měst má své divadlo. Stranou nestojí ani nezávislá divadla, tedy subjekty nezávislé na státním nebo městském financování. Zapomenout nemůžeme ani na divadla pro děti a mládež a loutková divadla. Vedle těchto subjektů působí alternativní a experimentální soubory a scény, jejich popularita v posledních letech roste. A pak zde máme velké podhoubí amatérských divadel, ta představují důležitou součást místní kulturní scény.

Čelní místo v tomto kulturním dění zaujímají profesionální divadla, která zastupují veřejnou službu na území celé ČR. Tyto kulturní instituce se sdružují v Asociaci profesionálních divadel ČR (APD). Letos tato organizace působí třicátým rokem. Oslovili jsme proto předsedu výkonného výboru MgA. Stanislava Mošu, ředitele Městského divadla v Brně ale také divadelního režiséra.

APD za dobu své existence velmi dobře obstála zejména v období covidu. Dlouhodobě pomáhá vytvářet důležité zázemí a podmínky pro tvorbu zřizovaných divadel. Zabývá se tématy financování, správy a řízení kulturních institucí, stranou nemůže stát spolupráce mezi kulturními institucemi ad. APD je propagátorem Zákona o veřejné kulturní instituci, který by měl pomoci dokončení transformace sítě veřejných divadel.
První kulturní portál Scena.cz, mediální partner APD, sleduje toto dění od roku 1999. Za tu dobu jsme byli v živé kultuře svědky mnoha zmatených odvolání ředitelů divadel, nekompetentních výběrových řízeních, různých nekoncepčních pokusů o transformaci divadelní sítě (zejména transformaci v Praze, některá divadla jsou obecně prospěšné společnosti, jiná neziskové společnosti s ručením omezeným). Stanislav Moša byl jmenovaný ředitelem MDB v roce 1992. Je tedy jednou z osob nejpovolanějších. V rozhovoru jsme se věnovali nejen přípravě a cílům připravovaného zákona o veřejných institucích, ale dotkli jsme se konkrétních příkladů v zahraničí. Dozvěděli jsme se o fungování Městského divadla Brno. Stanislav Moša poodhalil svůj osobní vztah k divadlu…

Snaha o revizi kulturní legislativy a nové ukotvení kulturních institucí se datuje někdy k roku 2005? Nebo se pletu?
První kroky se datují k počátku devadesátých let. To zřizovací povinnosti tehdejších kulturních institucí přešly z okresů na obce. Tvrdilo se, že vznikem krajské samosprávy se dá vše do pořádku.

Skutečně? Stalo se tak?
Dlouho se nic nedělo. Divadla kdysi zemská, potom krajská, byla najednou v působnosti měst. Ukázalo se, že ta nemají například dostatek finančních prostředků. Zákon o veřejných kulturních institucích, který by podmínky fungování v nové porevoluční době definoval, byl stále na programu několika vlád. Pracovalo na něm několik ministrů, ale za jedno volební období se to nedá stihnout.

Předpokládám, že nejde jen o financování, i když to je asi na prvém místě…
Kultura se nachází v legislativním chaosu. Právní rámec by měl dostat celý systém. Města jako Plzeň, České Budějovice, Ostrava, Olomouc aj. mají například divadla nadregionálního významu, participovat na jejich provozu by tedy mohl kraj nebo stát. A to musíme mluvit i o symfonických orchestrech, pěveckých sborech aj. Existují různé lokální i celorepublikové podpůrné programy, ale pořád hraje velkou roli náhoda, podle toho, jak je kdo u moci, jak kdo kultuře fandí.

Celá oblast kultury volá po systematickém řešení, že.
Přesně tak. Navíc nesmíme zapomenout třeba na operní domy (Brno, Liberec, Ostrava ad.). V Praze jsou dokonce dvě operní divadla a hlavní město na ně nepřispívá ani korunu. (Národní divadlo, i jeho součást Státní opera, je zřizováno Ministerstvem kultury). Praha dává na kulturu 2,4 % a ostatní města 10 %. To je obrovský rozdíl.
Všechno na světě se dá kvantifikovat. Každá kulturní instituce, která vykonává veřejnou službu, by měla mít jasno, jaká je její pozice, jaké její poslání, zadání – chcete-li společenská objednávka - a význam ve vztahu k obci, kraji a státu. U každého divadla se pak nechá například stanovit podíl na financování - 30 % stát, 30 % kraj, 20 % město a 20 % by mělo být soběstačné. Ne všude musí být stát, někde stačí město a kraj, někde třeba jen město. Například město Pardubice se vždy o své divadlo postará.

Pardubice jsou ale ideální případ, a to není, předpokládám, všude, že?
V některých městech se bez vážné pomoci od kraje nebo státu neobejdou. Prostě to nedají.

Probírali jsme hlavně finance, ale to není všechno. Můžete přiblížit další hlavní cíle?
Chceme, aby kulturní instituce nového typu byla v co možná nejlepší kondici a dobré moderní formě. Konkurenceschopná a flexibilní. Ne nějaké reziduum z dob socialismu. Na západ od našich hranic to tak funguje.
Snažíme se prostředí v kultuře depolitizovat. Divadlo ve formě příspěvkové organizace, lze zrušit lusknutím prstu - rozhodnutím zastupitelstva. Totéž platí o odvolání ředitele kulturní instituce v době řádného výkonu mandátu. Nemá žádnou ochranu na rozdíl od prostředí obchodních společností. U každé kulturní instituce by měly vzniknout správní a dozorčí rady. Správní rady s poměrem zakladatelů (např. tři s úrovní obce, tři s úrovní kraje a tři z odborné veřejnosti).

Jak je to vlastně s dramaturgickými plány? V případě operních domů se sólisté, případně inscenační tým včetně dirigenta plánují dostatečně dopředu. Někdy i na čtyři roky…
Jsme dosud nuceni improvizavat i v oblasti financování. Děláme finanční plány na jeden rok, jak to stanoví městský rozpočet a rozpočet MK ČR. Naše činnost by měla ale být předpokládatelná, plánujeme uměleckou činnost s daleko větším předstihem. Rozpočty by měly být tedy jasné také přinejmenším na čtyřleté období.
Předpokladatelnost, předvídatelnost a koncentrace na práci, rovněž správní odpovědnost vůči zřizovatelům. Vezměme si např. výběrová řízení. Sejde se náhodně složená komise, ta vybere na základě daných kritérií. Politická reprezentace někoho z doporučených do funkce jmenuje, ale neexistuje už žádná další odpovědnost za toto rozhodnutí.

Na místě jsou standardy, tak jak jsou známé v západním světě. Příprava daného zákona určitě není jednoduchá. Proč je garantem zrovna APD, když se jedná o všech kulturních institucích (hrady, zámky, muzea, galerie…)?
Žijeme v prostředí, kde vládne setrvačnost. Zákon skutečně připravila APD a to hlavně z toho důvodu, že politická reprezentace nekonala. Mluvili jsme s představiteli různých politických stran a všichni hurá, to je výborné řešení. Nakonec se nikdy nic nestalo.. Najali jsme špičkovou právní kancelář a vygeneroval se návrh zákona. Blížíme se do finále. Jednoznačně byl stanovený úkol odevzdání aplikace tohoto zákona do poloviny roku 2024. Na jaře tohoto roku byla textace dána do meziresortního připomínkového řízení. Byla vytvořena pracovní skupina. Zatím je to v pokročilém stádiu.

Ministr kultury Martin Baxa prohlásil, že bude na dobrovolnosti zřizovatelů, zda tuto novou právní subjektivitu přijmou. Ve výsledku to znamená, že zaniknou příspěvkové organizace, že?
Jsou města jako je Liberec, Olomouc a Brno, která po tomto zákoně roky volají. Pokud bude vůle na straně zřizovatelů, příspěvkové organizace mohou přejít do režimu veřejně kulturní instituce. Privátní divadlo může spolu s městem vytvořit veřejně prospěšnou kulturní instituci, ale je zapotřebí oddělit podnikání od veřejné kulturní služby.

Zmínil jste zahraniční zkušenosti, můžete uvést nějaký příklad?
Podívali jsme se třeba do Německa, Švýcarska nebo Rakouska. Tam konkrétně do Vídně a do Grazu. Divadlo v Grazu má zakladatelskou smlouvu na deset let, v níž se země a obec dohodnou na paritním financování.

Věřím, že divák v důsledku ocení stabilitu, kvalitní repertoár, a vynikající umělecké výkony. Důležité je, aby se divák do svého oblíbeného divadla vracel…
Osobně rozlišuju dva typy divadel: dobré a nudné. Přijdu někam do divadla, nelíbí se mi to, tak jim dám ještě jednu šanci. Když je to podruhé, tak je to podezřelé a pak už tam nejdu. Znám to podle sebe. Snažím se být v obraze a to i mimo hranice naší země. Hodně dám na reference kamarádů. Nechci a nemohu ztrácet čas, ani se nechci trápit.

Když se podíváme drobnohledem do Vašeho divadla - hlediště máte plná na obou scénách. Na jednu stranu je finanční stabilita umělců, termínované smlouvy, ale velkou roli (a podle mě tu největší) hraje vztah k divadlu, tedy srdce, že?
Mám velkou radost z toho, že není všechno jenom o penězích. Snažím se, aby všichni, kdo pracují v našem divadle, měli dobré gáže, za které by se nemuseli stydět. Pro spoustu lidí v divadle je ale zásadním motivačním momentem to, že se Městskému divadlu Brno daří. Mají pocit, že jejich práce má smysl, a to ať hrají velké role nebo takzvaně slouží divadlu. Musím zdůraznit, že všichni jsou u nás zvyklí na jisté střídání v rolích. Nemáme sólisty. Někdo „jede ve žlutém trikotu“ a jindy zase tomu druhému, co mu „nosil vodu“, musí „dojít pro občerstvení“ on. Právě kolegialita a participace na úspěchu je zavazující pro každou další produkci.

25.9.2023 09:09:03 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!