zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Velký experimentátor Petr Brook má osmdesát

Petr Brook

autor: Z webu   

Jedna z největších žijících legend světového divadla 20. století, guru druhé divadelní reformy, režisér Peter Brook oslaví osmdesátku.
Peter Stephen Paul Brook se narodil v Londýně 21. března 1925 v rodině ruských emigrantů) a zemi svých předků nikdy nezanevřel, pravidelně do Ruska jezdí a inscenoval tam mj. slavnou inscenaci Višňového sadu. Absolvoval univerzitu v Oxfordu a postupně se proslavil jak v oblasti tradičního, tak experimentálního divadla. Natočil také několik filmů a napsal knihy jako Prázdný prostor, Pohyblivý bod a Nitky času. S divadlem začal už v sedmnácti, a do dnešních dnů režíroval desítky pozoruhodných inscenací po celém světě. V britském filmu debutoval v roce 1953 adaptací Žebrácké opery a jeho dalším filmem byl Pán much (1963). Jeho patrně nejznámějším filmovým dílem je rozsáhlá Máhabharáta (tříhodinová a devítihodinová verze) na základě scénáře J.C.Carriéra.

Divadlo fascinovalo Brooka už od dětství. V sedmi letech poprvé zinscenoval Hamleta pro své rodiče, v plné verzi a sám hrál všechny postavy. Přiznal se, že když poprvé na studiích v Oxfordu řídil divadelní soubor, měl pocit závratě. Jeho první profesionální shakespearovskou inscenací byla Marné lásky snaha – tehdy mu bylo 21 let. Od té doby zachoval Shakespearovi věrnost a inscenoval množství jeho her - některé i vícekrát. Proslavené jsou inscenace Snu noci svatojánské a Krále Leara v Royal Shakespeare Company (1970), ovlivněné epickým divadlem Bertolta Brechta, temnou politickou vizí polského shakespearologa Jana Kotta a krutým divadlem Antonina Artauda. V posledních letech ve svém pařížském divadle Bouffes Du Nord okouzlil mj. inscenacemi Bouře a Hamleta s černošským představitelem v hlavní roli.
I když byl zpočátku zaskočen a deprimován poměry v klasickém divadelním světě - rozčarování mu prý přinesla režie opery ve starosvětské Covent Garden, kde jej deprimoval škrobený řád, na toto tradiční divadlo nikdy nezanevřel. Později tam režíroval Salome v dekoracích Salvadora Dalího. Opeře zůstal věrný dodnes, jeho nejnovější inscenací v tomto žánru je Mozartův Don Giovanni (1998).

Když zalistujeme seznamem inscenací, které vytvořil, rozhodně nemůže zůstat stranou jeho experimentátorské období z přelomu 60 a 70. let. S divadelníky nejrůznějších národností tehdy založil (1971) skupinu Mezinárodní centrum divadelního výzkumu, kde se společně snažili vrátit až ke kořenům divadla - k barbarským rituálům, k divadlu - obřadu. Skupina vyjížděla do různých koutů světa studovat účinek divadla na obecenstvo a zároveň nacházet podněty k práci. V Íránu nad ruinami Persepolis inscenovali projekt Orghast (1971) s textem ve vymyšleném jazyce. Brook se po celý život nepřestal zabývat zkoumáním kořenů divadla, které ho zajímá a fascinuje dodnes. Nemilosrdně odhaluje vše, co je v konvenčním divadle falešné a nepochopitelné, nejvíce ho zajímá „prázdná scéna“ a herec sám o sobě. V divadle je pro něj důležitá jednoduchost, harmonie, autenticita. Jeho multietnická společnost herců vytvořila i další pozoruhodné projekty - Ikové (1975), o historii zanikajícího národa a Ptačí konferenci (1976) podle perské bajky. V zapadlých částech Afriky si v kontaktu s domorodci ověřili obecnou srozumitelnost divadelního výrazu. Vyvrcholením jeho snažení v tomto směru byla mnohohodinová adaptace staroindického eposu Mahabharáta (1985 – poprvé na festivalu v Avignonu, kde se odehrávalo pod širým nebem). Místo jeviště diváci viděli reflektory osvětlený skalní útvar se stromy, antukové hřiště a vodní příkop. Herci šestnácti národností tu devět hodin od západu slunce do jeho východu hráli, zpívali, tančili a bojovali. Velkolepá inscenace, kterou Brook připravoval deset let, byla zfilmována v roce 1989.

Z dalších známých divadelních projektů – pomineme-li Brookovy lásky Shakespeara a Čechova jsou např. Weissův Marat/Sade (1967), adaptace knihy Olivera Sackse Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem, Jarryho Král Ubu (1977); La tragédie de Carmen, (1983) podle opery G.Bizeta Carmen.
Ve své dlouhé kariéře se s přehledem pohyboval po celém světě, od velkých operních scén v Anglii a Moskvě, přes broadwayské music-hally k malým komorním prostorům. Spolupracoval přitom s literáty, herci, režiséry jako Glenda Jackson, Paul Scofield, John Gielgud, Laurence Olivier, Irene Worth, Jeanne Moreau, Peter Weiss, Truman Capote.
Peter Brook, "největší a nejstarší enfant terrible v dějinách anglického divadla", navštívil dvakrát Prahu - roku 1964 přivezl Krále Leara a v roce 1991 inscenaci hry jihoafrických autorů Woza Albert/Vstaň Alberte.
"Život je plný radosti, pohybu, dobrodružství. O tom všem je divadlo, v divadle můžeme jít kamkoli, dělat cokoli, potkat se s kýmkoli, plnit neřešitelné úkoly, podstupovat rizika, při kterých se ježí vlasy na hlavě," říká Brook.

21.3.2005 00:03:42 Jana Soprová | rubrika - Medailony

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Asociace profesionálních divadel České republiky

Časopis 18 - sekce

HUDBA

Pet Shop Boys: Nonetheless

Přebal alba

Legenda taneční a elektropopové hudby. Britské duo Pet Shop Boys proslulo už koncem osmdesátých let, kdy vydal celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Křesťanský magazín

Křesťanský magazín

Křesťanský magazín
Zajímavosti ze života víry. Uvádí K. Rózsová. Novogotická budova Nového proboštství na P celý článek

další články...