Scéna.cz 

Hamlet - zrcadlení doby

Na bratislavském Hradě odstartovali v úterý 5. července 2022 Letní shakespearovské slavnosti. Na nádvoří se odehrála tragédie HAMLET. V režii Pavla Kheka se v titulní roli představil
Ľuboš Kostelný. Pro mě osobně to od roku 1981 byl opět další silný osudový příběh plný skvělých režijních nápadů a vynikajících hereckých výkonů.

Režisér Pavel Khek zahájil Hamleta v duchu “tradice” Klicperova divadla v Hradci Králové, kde bývalý umělecký šéf a režisér Vladimír Morávek, rozehrál Hamleta pohřbem krále Hamleta před divadlem. Podobně tak učinil Pavel Khek. Na nádvoří stojí pohřební kočár. V jeho čele na vozatajské místo usedá princ Hamlet, zahalený do kapuci. Podobnost s převozníkem Áronem není jistě náhodná. Po pár smutečních tónech se začne průvod odebírat k jevišti. Nechybí královna vdova (Tereza Kostková), Claudius (Marek Majeský), Polonius (Alexander Bárta) s dcerou Ofélii (Barbora Palčíková) a synem Laertem (Adam Jančina) ad.
Na jevišti stojí televize a mikrofon. Smuteční tryzna může začít. V tomto směru si Khek vedl dobře. Veškeré aktualizace jsou umírněné a logické, kromě používání televize a telemostu, rovněž nechybí na jevišti mobil (v případě Polonia). Přenos do současnosti patří a je na místě.

Scénu Pala Andraška tvoří tři různě veliké kvádry, stěny mají zrcadlový povrch. Divákovi je postupně umožněno, díky jejich prosvětlení, nahlížet dovnitř. V kvádru - kolumbáriu, královské hrobky, následně objevíme kapli Božího soudu. Kvádr, který slouží jako hradby (a mimochodem k vynikajícímu scénickému pojetí stěžejního monologu), se objeví královské komnaty, královnina koupelna aj. Poslední kvádr, nejužší, se promění v izolační místnost psychiatrické léčebny.
Róbert Mankovecký, autor hudby, nabízí velmi minimalistickou, ale za to působivou hudbu v různých odpovídajících náladách, ať je to pohřeb, tryzna, rej atd.
Režisér Pavel Khek klade velký důraz na emoce jednotlivých postav. Divákovi nabízí a odhaluje motivy jejich chování, rozkrývá charaktery. Nic z toho nedělá prvoplánově a jednoduše. Nutí diváka přemýšlet a hlavně si dělat vlastní názory a závěry.

Hamlet v podání Ľuboše Kostelného je velmi přemýšlivý, zralý a citlivý. I když se může zdát, že je krutý a tvrdý (zejména k Ofélii nebo královně Gertrudě), není tomu tak. Ocenit můžeme jeho empatii a hlavně dokonalou práci s logickým úsudkem (jako bychom na jevišti měli např. Sherlocka Holmese aj. chytré detektivy nebo lékaře…). A to je dobře. Vážné úsudky prokrvuje ostrým vtipem (a tady se musíme sklonit před geniálními překlady pana Feldeka a Hilského.
Kostelný nabízí vynikající souhru v dialozích s různými postavami. Beze slov a o to více působivě vyznívá jeho scéna s Ofélii, kdy vzájemné sympatie a lásku vyjadřují uvnitř jednoho z kvádrů. Letmé dotyky a objetí se dějí přes igelitové závěsy. Důraz na čistotu (panenství) Ofélie a hlavně uctivý vztah Hamleta k její duši a osobě. Jeho různé formy deklamace “Jdi do kláštera.” jsou velmi působivé. Od přímého rozkazu, prosby až po srdceryvné přání se dokáže do diváků doslova vetnout.

Ze všech dialogů si dovolím upozornit např. na scénu s Poloniem, kdy ho tituluje “pasákem”. Biblicky řečeno - pastýřem. Polonius, ale žádné ovce, tedy poddané nemá, nikoho kolem sebe neobohacuje ve víře. Termín pasák - tedy naháněč bílého masa je na místě. On doslova kupčí a prodává, ať už sám sebe, nebo případně s odkazem na svou dceru - Ofélii.
Jediné, co mi v celé inscenaci chybělo: “Cosi je shnilého ve státě Dánském…” V dobách před revolucí 1989 tato replika velmi rezonovala ve vztahu k režimu. Domnívám se, že dnes tomu není jinak. Právě proto jsem velmi ocenil scénu s klíčem zrcadlení.
Jedinou výtku mám k překladu v dialogu Laerta s Poloniem, kdy otec synovi uděluje rady do života. Reakce Laerta: “Mám se tedy oblékat jako buzerant,” je dle mého až příliš tvrdá a domnívám se, že není na místě.

Ofélie Barbory Pálčikové je velmi citlivá a nemůžeme říci naivní, spíš hledající a tápající. Každý začátek má v sobě obrovskou sílu. Palčíková velmi tragicky rozvíjí bylinkovou scénu, kdy se prakticky loučí se životem. Láska k Hamletovi k ní jen prýští.
Královna Gertruda Terezy Kostkové opět není prvoplánově oddaná zlu. V prvních sekvencích inscenace je trochu bezradná, ale to může být způsobeno ztrátou manžela (a z textu není zřejmé, zda do vraždy byla zatažená nebo ne…). Samozřejmě náhlá sympatie k bratrovi krále - Claudiovi je podezřelá. Hluboce a niterně vyjádřila veškeré obavy nad Hamletem i Ofélií. V daných výstupech s nimi je velmi starostlivá. Silná a statečná je naopak v závěru, kde s oddaností přijímá pohár otráveného vína. A musela to vzhledem k ostatním skutečnostem předpokládat. Zachraňuje tím svého syna Hamleta.
Král Claudius (Marek Majeský) jde sice za mocí přes překážky, které bez skrupulí odstraňuje, brání a posiluje celé království. Snaží se pro své jednání a činy najít zdůvodnění, ale přesto ho postupně nahlodává svědomí a tíha hříchů. Jeho monolog v kapli je opravdu očišťující, plný pokory a naplnění odpuštění. Byť zvažuje sebevraždu.

Norman Šáro a Martin Kochan představují zdařilou dvojici postav, Rosencrantz & Guildenstern; Herci, ale i Hrobníci. Ve všech třech polohách si umí oba pánové poradit s rozdílným charakterem. Coby spolužáci, resp. kamarádi Hamleta ze studují, nepředstavují naoko hloupé a parazitující postavičky. Velmi chtivě jdou po nabízené odměně spolupráce s králem. Coby Herci ve svých kostýmech přesvědčivě parodují královskou vraždu. Jako Hrobníci mají bohaté životní zkušenosti a dobře vědí, že v zemi jsme si všichni rovni.
Laertes (Adam Jančina) představuje mladého studenta a hlavně zkušeného šermíře. Do světa vyráží s nadšením a dychtěním po poznání nového. Rady otce pouští druhým uchem ven, vždyť sám o sobě je chytrý a není třeba ho poučovat. Jeho smrt nese těžce, skon sestry je jeho další temnota. Bolest a smutek vyjadřuje přesvědčivě.
Horátio Tomáše Vraníka je věrný druh, který má sice malou plochu pro herecký projev. Spíš Hamleta doprovází, coby šedá eminence shromažďuje informace, ale za to je věrný a oddaný.

Režisér Pavel Khek nabídl divákovi doslova vrtkavé stěžejní repliky. První z nich - dialog Hamleta Krále a Prince na hradbách. V hledišti se doslova tají dech, když Král se nahýbá na okraji hradeb. Vnímáte, že herec je bosý, a daná výška je určitě ke třem metrům. To přece nemůže seskočit… A v tom je to napětí a tajemno.
Podobně si režisér pohrává s dialogem Prince Hamleta - “Být či nebýt”. Opět již zmíněný okraj hradeb. Doslova pod kůži zalézá ona věčná pochybnost, ona otázka o existenci života. Hamlet - Kostelný si v této pasáži doslova libuje. Pokládá se něžně na každé slovo, přesně časuje pauzy, intenzitu a výraz. Do hlediště sestupuje divadelní mana, blaho, čakry se otevírají, nebesa rozestupují… To je to vyvážené zrcadlení, doby, textu, inscenačního klíče, hereckého výkonu a hlavně doby.

William Shakespeare: Hamlet
Překlad Ľubomír Feldek a Martin Hilský; režie Pavel Khek; scéna Palo Andraško; kostýmy Alexandra Grusková; hudba Róbert Mankovecký; pohybová spolupráca Ján Ševčík a dramaturgia Janka Zednikovičová.
Osoby a obsazení: Hamlet (Ľuboš Kostelný); Claudius (Marek Majeský); Gertrúda (Tereza Kostková, Henrieta Mičkovicová); Polonius (Alexander Bárta); Ofélia (Barbora Palčíková); Laertes (Adam Jančina); Horatio (Tomáš Vravník); Rosencrantz, Hrobár, Herec (Norman Šáro); Guildenstern, Hrobár, Herec (Martin Kochan) a Osrik (Jaroslav Kysel).
Psáno z premiéry 5. července 2022, Bratislavský Hrad.


www.wshakespeare.sk