Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Igor Ondříček: Střetnutí s divadelním životem je prostě vynikající…

autor: archiv divadla

V listopadu minulého roku oslavil životní jubileum. Příští rok uplyne dvacet let od jeho jmenování do funkce šéfa zpěvohry. Herec, zpěvák a umělecký šéf Igor Ondříček je s Městským divadlem Brno spjatý od konce studií na JAMU, obor muzikálové herectví. Má za sebou celkem sto třicet čtyři rolí. O některých hovoří, že sloužil divadlu. Jiné jsou v jeho divadelním životě osudové. Mezi ty patří právě titulní role Cyrana. S tou se letos setká v obnovené premiéře již potřetí.

Poprvé alternoval s Jiřím Dvořákem ve svých dvaceti šesti letech. Podle divadelních zvyklostí se dá usoudit, že v té době nebyl herecky vyzrálý, ani neměl dost životních zkušeností. Příležitost uchopil správným směrem a režiséra Stanislava Mošu ani diváky nezklamal. Podruhé se s touto rolí setkal v roce 2010, kdy se tato inscenace hrála v plenéru na Biskupském dvoře. Třetí setkání se odehrálo 26. února 2022. Tentokrát již s nikým nealternuje.
Kromě muzikálů a činoherních rolí má za sebou také účinkování v pražském Národním divadle v roli Cesara Borgia (LUCREZIA BORGIA, 2003). Zcela jiný druh rolí mu přineslo hostování v Divadle U stolu, kde ztvárnil Macduffa v Shakespearově tragédii MACBETH.
Pojďme se spolu s Igorem Ondříčkem podívat, jak se změnil zejména režisérský přístup k němu při zkoušení CYRANA Z BERGERACU. Jak vnímá svou úlohu vůči kolegům v pozici uměleckého šéfa. Jak hodnotí své působení v Městském divadle Brno? A co obnáší příprava hry Eliška/Rejčka?

První tvá role tady byl Vesničan v muzikálu ŘEK ZORBA…
V Městském divadle Brno hraji od roku 1992, ale to jsem byl ve druhém ročníku na JAMU. Angažmá jsem získal v roce 1994. Role Vesničana, to je pravda, že mě potkala. Potom někdo onemocněl a hrál jsem jednoho ze čtyř admirálů (role Ruský admirál - pozn. red.), které kolem sebe má Hortensie. Měl jsem šest sólových taktů, které jsem zpíval a tančil. To byl pro kluka ve druháku sen.

Skutečně stačí šest taktů?
Tenkrát mi to stačilo, dnes oceňuji, když jich mám tak šest tisíc. (smích)

Tehdy hrál hlavní roli Ladislav Kolář. Dnes bard divadla, ale už tehdy velká osobnost. Můžeš přiblížit, jak jsi ho v té době coby kandrdas vnímal?
Pro nás to bylo něco úžasného. Ve škole se všechno učí na tokové teoretické bázi. Najednou třesk. Střetnutí s divadelním životem je prostě vynikající. Na jevišti jsme stáli vedle Ladislava Koláře, Zdeny Herfortové, Zdeňka Junáka a spol. Nevyjmenuji všechny, ale určitě vnímáme celou generaci, dnes už bardů. Najednou vedle nich sleduješ, jak oni ztvárňují svou postavu, jak prožívají divadlo. Vnímáš tu opravdovost. To byla a je největší škola. I když máš na akademické půdě sebelepší přednášku o herectví, tak toto nikdo nedokáže zprostředkovat. Hlavně ten surový život. Nervi, hádky a radosti. Divadlo je v tomto směru fantastické a nenahraditelné. Určitý předstupeň ze školy je také potřeba, proto už dnes rozumím tomu, že studentům zakazují hrát divadlo mimo školu.

Zmínil jsi strasti i radosti, ale to asi k tomu tvůrčímu procesu patří?
Určitě. Všichni se mohou v určitém bodě nepohodnout. V zákulisí to třeba jiskří, ale najednou přijde premiéra. Všechno dobře dopadne a jako když mávne proutkem. Rozepře jsou pryč, na nepohodu se zapomene. Všichni si padneme kolem krku, a je zase dobře. To je určitě vynikající.

Jak to máš s hádkami a spory. Hážeš to za hlavu, nebo to v tobě zůstává?
Přiznám se, že se to u mě s věkem hodně mění. Dneska už takové negace valím od sebe pryč. Všechno vnímám jako určitou cestu v rámci tvorby. Když jdeš třeba na Sněžku, taky se vyčerpáš. V divadle to není o tom, že bychom si na jevišti chtěli vědomě ublížit. Všem jde o věc, o vyznění inscenačního záměru, textu autora. Vůbec nic z toho není míněno osobně. Kdybych si všechno vztahoval k sobě a nějak to schovával, tak bych to dlouho tady nevydržel.

Věřím, že v případě zkoušení Cyrana z Bergeracu si nástražné systémy v šatně neinstalujete?
To opravdu ne, ani napínáčky si do bot nesypeme.

Pojďme k Cyranovi v roce 1997, kdy jsi do zkoušení vstoupil poprvé. Najednou jsi se viděl na fermanu a…
Všechny nás to obsazení překvapilo. Divadelní tradice velí, že Cyrana hraje zralý herec. Vždycky tak kolem padesáti až šedesáti, a v české divadelní historii to tak vždycky bylo. Režisér Stanislav Moša vsadil na mladé lidi - Alena Antalová (Roxana), Roman Vojtek a Petr Gazdík (alternace Kristiána). Všichni jsme byli vrstevníci a to bylo velmi zajímavé.
Cyrano byla historická postava, která opravdu žila. Jeho osud, který Rostand popisuje se opravdu odehrál. Autor to romanticky přikrášlil. Život Cyrana začíná ve hře ve dvaceti pěti letech a za čtrnáct let končí.
Problémy, které postavy dané inscenace na jevišti řeší, ty oni skutečně prožívali. V mém případě to bylo tak, že v té době jsem roli intelektuálně lépe zvládal, mladistvé zapálení, nadšení. Nyní mám zase jiný rozhled, zkušenosti a názory, všechno, co jsem si užil, tak mohu do té postavy exponovat. Věřím, že se po těch letech do role opět dostanu.

Nedá mi to, ale vnímám, že ředitel i režisér Stanislav Moša má velký odhad ohledně lidí. Za ta léta, co sem jezdím a známe se, tak všechny inscenace vypovídají o soudržnosti v souboru.
Hrál jsem tu poprvé před třiceti lety, a celé ty roky to pozoruji také. Když se splete v lidech, které přijme, pak to může ublížit celému souboru. Zjistil jsem, že každá mýlka se většinou brzy projeví. Když dotyčný pozná, že sem nepatří, většinou sám odejde. Sami pochopí, že jim to tady nevyhovuje. Třeba mají jiné ambice, nebo chtějí pracovat s jiným souborem.
Někdo nemusí dát to, že dost často se stáváš “čekačem”. Zahraješ si hezkou a velkou roli, a pak třeba půl roku čekáš. Sloužíme divadlu. Pak zase přijde krásná a silná role. Podobný koloběh hodně mladých lidí nevydrží. Postupně docházíme k závěru, že daleko důležitější je s jakými lidmi to divadlo děláme. To je daleko důležitější než hrát Hamlety, Krále Leary, Romea a další. Trávíme tady kus života, hodně jsi tady víc než třeba s rodinou. Být tady s někým, koho máš rád, s kým tu káru tady táhneš, to je hodně důležité. Kdybychom se tady trápili, to by nestálo za nic. Ubližoval bych sobě i druhým a to bych opravdu nechtěl.

Jak jsme zmínili máš v případě Cyrana za sebou tři etapy. Jak se po těch letech mění výklad režiséra, jak si spolu rozumíte?
Tenkrát jsme to zkoušeli půl roku, a to byl opravdu luxus. Režisér Moša to do mě doslova nabouchal. Každá věta zazněla nejméně tisíckrát. To už by to dokázala zahrát židle.

???
Tak to opravdu je. Dokonce jsem našel původní text. I když je to Vrchlického text ve verších, úprava Stanislava Moši a Jaroslava Vavroše je vynikající. Ten “archaický” jazyk se pomalu stává současným. Z mé hlavy to prostě neodejde.
Měli jsme po první čtené zkoušce. Dodnes si to všechno pamatuji. Ležel jsem ve vaně a poslední stránka se utrhla a spadla do vody. Měl jsem tam perem napsané poznámky, jak mám co hrát. To se ale rozmočilo. Najednou jsme se k tomu vrátili po letech a navazujeme tam, kde jsme skončili. Bavíme se o věcech, které jsou nad tím textem. Řešíme hlubší rovinu postavy. Co si s sebou Cyrano nese. To všechno je najednou tak krásné.

Máš kolem sebe ve většině jiné kolegy?
To mi nevadí. Během všech těch repríz se už vyměnili tolikrát. Od nových kolegů získáváš nové impulsy. Mají svůj názor na danou postavu. Věci, které byly zažité, se nyní hrají trochu jinak. To je další obohacení.
Cyrana z Bergeracu jsme reprízovali nejméně stokrát. Každé představení bylo trochu jiné. Důležité je, že od režiséra máme dané koleje. Víme, co kdo má a jak hrát, i když je to pokaždé různé. Každý večer je svým způsobem dobrodružství.

Předpokládám, že v Městském divadle Brno se moc na generační rozdíly nehraje?
Přesně tak. U nás se to opravdu tak nebere. Začínáš něco zkoušet a musíš si tím procesem projít krok za krokem. V prvním kastu jsem byl jeden z nejmladších. Nyní jsem jeden z nejstarších. Z původního obsazení tam je nyní se mnou Viktor Skála a Jan Mazák. Nikdo starší už tam není. Výhodou pro mě je, že se už nemusím učit text. Mám pocit, že v mém věku už by se mi role Cyrana učila s obtížemi. Domnívám se, že dnes už Cyranovi lépe rozumím, víc spolu souzníme. V životě si projdeš různými stádii - euforií, zklamáním, občas stagnuješ, pak zase stoupáš.

Na svém kontě už máš kolem sto třiceti čtyř rolí. Nejvíce mě zaujala jejich pestrost: Charleyova teta, Podivný případ se psem ad.
To je právě obrovská výhoda našeho divadla. Tady si můžeš zahrát např. v BÍDNÍCÍCH, JESUS CHRISTE SUPERSTAR, PŘEDSTAV SI. Pak přijde Hana Burešová a inscenuje tady SMRT PAVLA I., ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA… To bylo úplně z jiné strany. V jednom divadle můžeš dostat tak různorodé úkoly. Nemusím nikam přebíhat.

Jaká byla tvoje zkušenost s inscenací Lucrezia Borgia, Národní divadlo Praha?
Autor scénáře, choreograf a režisér Libor Vaculík tady s námi pracoval. Na roli Cesara Borgia mě oslovil. Bylo to něco, kdy jsem si sáhl na dno svých psychických sil, protože to nebylo jednoduché - ani zkoušení, ani dojíždění. Najednou jsem dělal zvedačky, že se mi o nich ani nezdálo. Byla tam skvělá Nelly Danko a to je pro mě zjevení. Najednou mě otevřela tak, že jsem tam mohl stát na jevišti s baletními sólisty a nepřipadal jsem si blbě. Dodala mi sebevědomí, které jsem opravdu neměl. Najednou jsem tančil duet s Petrem Zuskou.

Tak už ti chybí jen ta opera…
S Hanou Burešovou jsme dělali PROSTOPÁŠNÍKA, a to byla barokní opera napsaná sedmnáct let před Mozartem. Opravdu jsem ale žánr opery nezakusil. Jinak asi už všechno.

Poslední životní zlom - padesátka. Příští rok jsi dokonce dvacet let ve funkci šéfa zpěvohry…
Pomalu už to ani nevnímám. Připadá mi, že jde všechno nějak rychle. Tenkrát jsem nastupoval do funkce ještě pod Národním divadlem Brno. Tehdejší ředitel Mojmír Weimann navrhl reorganizaci. Zpěvohra se měla převést z ND Brno na Městské divadlo Brno.
Tady se stavěla nová hudební scéna. Nasnadě bylo, že by se ten zpěvoherní soubor přesunul. My bychom tím získali orchestr, sbor a sólisty. Do té doby jsme si najímali muzikanty, aby nám hráli v kapele. Neměli svůj balet, orchestr a sbor. Přihlásil jsem se do konkurzu na šéfa zpěvohry do ND Brno. Tam jsem působil půl roku, než se všichni přesunuli do MDB.

Už jsi to nakousl, že jsi hrdý na muzikály. Je to ta perlička ve tvé práci, nebo je toho daleko víc?
Vystudoval jsem muzikálové herectví, víc tíhnu k činohře. Připadám si tam pevnější v kramflecích. Když vidím absolventy ze školy, jací jsou to muzikanti a zpěváci, tak na takové úrovni jsme nebyli. Zpívání je pro mě trošku stress. Musím na tom pracovat asi tisíckrát více než na něčem jiném, abych se nestyděl jít na jeviště a vůbec abych se nestyděl za svůj výkon. Podobně je to i s tím tancováním. Musíš to dostat na nějakou úroveň a být si sám se sebou jistý.
Hlasově jsem v basovém oboru, ale pro basy žádný muzikál není. Dostanu roli, která je mimo můj hlasový obor. Na stará kolena se deru do nějakých výšek, které jsem v životě nezazpíval. Třeba v PRETTY WOMAN, to je také vítězství ducha nad hmotou. Jak říká Viktor Skála: “Konec kariéry je taková komplikace…”. Jednou jsem si nechal na ruce chytré hodinky a já při tomto představení naběhám devět kilometrů.

A to je dobře, nebo ne?
V podstatě jsem líný člověk. Necvičím, nic takového nedělám. Člověka to nutí být v kondici. Fyzička je dobrá. Zpívání je z hlediska kondice děsivé. Hlasivky jsou sval, oni si postupně zvyknou, ale je to těžké.

Kromě toho, že jsi aktivní umělec, jsi také šéfem. Kdy pro to všechno nabíráš dech?
Chodím si do divadla odpočinout. Baví mě to. Coby šéf jsem si musel na hodně věcí přijít sám. Ve většině situacích se to snažím ostatním usnadnit. Každý herec o sobě pochybuje. Má své mouchy. Hana Burešová říká: “Nepochybuje o sobě jen idiot.” Důležité je všechny ty lidi kolem sebe někdy podržet. Obzvlášť ty mladé, kteří jsou tady chvilku. Můžu říct, že to, co se kolem nich děje je normální. Když vám něco nejde, a je vám dvacet, tak to není fatální. Zatím vám to nejde, a za týden se to určitě zlepší. Není to o tom, že by na ně zanevřel celý svět. Na druhou stranu je to “jen práce”. Můžete udělat pro to něco, aby to bylo lepší.
Osobně jsem měl velké štěstí na své učitele. Nejvíc si vážím Zdeny Herfortové. Lidsky mě podržela, protože jsem měl nejasnosti, které jsem nemohl probírat se svou maminkou. Po škole jsem hostoval v Pardubicích a hrál jsem Strakonického dudáka, sedla v Brně ve čtyři hodiny na vlak, aby mi mohla dát nějaké připomínky. Ten vztah byl krásný - pedagožka a žák. Nebál jsem se jí o to poprosit. Ona tam jela. Máme ten vztah krásný dodnes. To je velmi důležité. Mě baví víc pomáhat. Je důležité, že trávím život s lidmi, které mám víc v srdci, než to, že v dané sezóně hraju Cyrana nebo čtvrtého komořího. Něco hezkého vždy přijde. On ten někdo, třeba osud, to vždy vrátí. Když není člověk úplně zlý.

A ke slovu přichází inscenace Eliška/Rejčka, kterou připravuješ ve spolupráci s Klárou Latzkovou…
Připravujeme světovou premiéru. Mohu prozradit, že diváci se mohou těšit na příběh dvou žen Elišek, zmíněné a českým lidem pojmenované jako Rejčka, jinak Eliška Richenza a druhou Eliškou Přemyslovnou, matkou Karla IV., a ta byla její nevlastní dcera. Touha po štěstí, lásce a moci byla i v jejím životě hnací silou…

www.mdb.cz

28.3.2022 15:03:39 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!