Scéna.cz 

Jandlova – Nebeského hra Z cizoty

Ve třetí osobě

společně zde
společně teď
přece stačí

otázka kdo koho
doprovodí do hrobu
není důležitá

Neobvyklý jazyk, na první přečtení neiscenovatelné texty, to jsou východiska mnohých inscenací v Divadle na zábradlí. Takový typ textů samozřejmě potřebuje mistrné režijní a herecké zpracování, protože při samotném čtení většina z nás vůbec neodhalí, jaký skrývají potenciál.

Není tomu jinak ani u nejnovějšího opusu, který měl premiéru v sobotu 16. října 2004. Text Rakušana Ernsta Jandla (1925-2000) Z cizoty má podtitul mluvená opera o sedmi obrazech. Co s takovým textem? To musí přijít někdo typu režiséra Jana Nebeského, který se zásadně pouští právě do takových neinscenovatelných textů. Ovšem myšlenka režiséra by sama o sobě nestačila, pokud by kolem sebe neměl herce – mistry. A takovými otec a syn Švehlíkovi a Marie Málková bezesporu jsou.

Scéna Jana Štěpánka nás přivádí do jakéhosi mírně neosobního interiéru, který ovšem v průběhu děje oživují různé šokující momenty – hraje tu především sjíždějí plošinka, odkud se sem tam vysune zvonící telefon, a touto cestou z jeviště „odchází“ i návštěva. V druhé části je pak scéna „oživena“ otevřeným hrobem s obklopeným množstvím umělých květin…
O co vlastně jde? Je to vlastně jen pár „klipů“ ze života spisovatele, ale jak postupně pronikáme do rytmu této stále se opakující každodenní nudy, najednou na nás začnou „vystrkovat růžky“ problémy přímo existenciální, meditace nad smyslem života, tvůrčí rozpaky, drobné záchvěvy geniality a zároveň neschopnost vybřednout z malosti lidské skořápky.
To vše zabaleno do zvláštní jazykové stylizace. Celý příběh je totiž popisem životních peripetií ve třetí osobě. Divák si tedy projde několika fázemi – nejprve jej to překvapí, až zaskočí, pak ho to začne bavit, pak začne uvažovat o tom, zda taková stylizace může vydržet po celou hru... Vydrží. A je to docela zábavné.
Pochopíme, že to celé je jakousi hrou na život, který ruší stále stejné banality (ranní vrkání holubů – nad scénou se objeví obludně zvětšený holub, či výskání dětí – dva dospělí oblečení do dětských lacláčů) a zároveň jí dodávají pevný řád stále se opakující rituály (popíjení whisky s minerálkou, přísun a třídění dopisů).
To, co dodává inscenaci šťávu, je kontrapunkt mezi mluveným a hraným. Dialog mezi protagonisty – On (Alois Švehlík) a Ona (Marie Málková), oba tvůrčí umělci, žijící však dosti jednotvárným, nevzrušivým životem – běží jaksi mimo (o svých činnostech informují ve třetí osobě pateticky nadneseným stylem s provokativně vzestupnou kadencí na konci každé věty). A k tomu exaltované provádění popisovaných úkonů, podtržené vtipnými, chvílemi až šokujícími kostýmy a parukami (Jana Preková). V druhé části, kdy už se zdá potenciál těch dvou téměř vyčerpán, vstupuje do hry On2 (David Švehlík), aby tento vyumělkovaný styl konverzace ještě znásobil, umocnil a nově vybarvil.

Způsob, jakým režisér Nebeský a jeho herci působí na diváky, vzbuzuje velmi ambivalentní pocity. Je to v každém případě zkouška, co divák vydrží. V okamžiku, kdy už nám to vše začne připadat neúnosné, přijde nějaký alarmující moment, který nás vyvede z letargie, moment, kdy se třeba proti své vůli musíme zasmát. Pozoruhodné kolísání mezi „prožíváním“ (byť se komentují ve třetí osobě, prožívají opravdu intenzivně) a „zcizováním“ (to je neustále přítomno např. v postavách „neviditelných“ pomocníků, kteří pomáhají při převlékání, podávají telefon apod.) je zároveň rozčilující i fascinující. Řečeno moderní terminologií – je to „úlet“, ovšem úlet perfektně promyšlený a dokonale interpretovaný. A co na to si řekne běžný divák?

Ernstl Jandl Z cizoty (Aus der Fremde)
Překlad Jiří Stach; režie Jan Nebeský; dramaturgie Ivana Slámová; scéna Jan Štěpánek a kostýmy Jana Preková.
Hrají Alois Švehlík, Marie Málková, David Švehlík, Petr Pavelec a Ivan Voříšek. Premiéra Divadlo na zábradlí 16. října 2004.