Scéna.cz 

Drahá legrace – bohatý chudák…

Městské divadlo Zlín zařadilo do svého repertoáru francouzskou komedii Francise Vebera Drahá legrace. Netroufnu si odhadnout, proč zrovna v posledních letech brázdí česká jeviště francouzské komedie (připomeňme např. Kdo je pan Schmitt? Národní divadlo Brno), když jedním z úskalí nepochopení francouzského humoru je jiná mentalita. Nevím, zda je to jen jakási pomyslná divadelní smůla, vždyť ve filmu je francouzský humor brilantní…
Příběh Francoise Pignona (Pavel Vacek) se odehrává v bytě jeho bohatého kmotra Jonvilleho (Radoslav Šopík). Byt zaplňuje artefakty bytová architektka Christine (Marie Vančurová). Mezi další postavy se vmísí v úvodním dialogu s Francoisem Maurin (Radovan Král). Dále je tu epizodní role Marie (Petra Králová), mysteriózní postava finančního úředníka Toulouse (Zdeněk Julina) a Olga skvělé hostující Dagmar Kopečkové.

Scénograf Michal Syrový zaplnil celý horizont oknem s výhledem na střechy Paříže, kterým dominuje Eiffelova věž. Město se průběžně mění ve světelné atmosféře… Zmíněné artefakty naplňují ono divadelní tajemství, kdy má divák v průběhu celého představení neustále co objevovat. Předpokládám, že se jedná o artefakty, které mají skutečný základ ve výtvarném světě. Za všechny je nutné zmínit větev zavěšenou uprostřed scény. Otázkou je, kdo má být na větvi – zda divák ze zdlouhavého prvního jednání, nebo hlavní hrdina ze sledu událostí, kdy vlastně neví, zda Jonville je jeho kmotr nebo otec, kdy se dozvídá, že jako jediný univerzální dědic získává obrovské bohatství…
Autor Francis Veber předkládá v textu až přímočarou typologii jednotlivých postav – Christine, extravagantní v nápadech i v oblékání, Toulouse, odměřeného, snad až chladně úskočného úředníka. Maurina, jednoduchého, mnohomluvného, spíš tuctového. Olgu, cizinku z Ruska, která se protlouká životem s dobrým srdcem a otevřenou náručí pomocí každému, kdo její podporu potřebuje. A co Francois Pignon? Jeho příjmení se pravděpodobně odvolává k českému pastorek, to v případě technického významu je ozubené kolo, ale pastorkyně – nevlastní dcera, v přeneseném významu pastorek – nevlastní syn. Druhý význam plně zapadá do kontextu celé hry. Francois jako takový, bez základů sebedůvěry, se snaží na sebe upozornit udáním sebe sama na finanční úřad. Toto téma samo o sobě je absurdní až ad acta. Scénická hudba nám pomáhá překlenout bezvětří, kdy se hladina nehumoru ani nehne, mírný poryv představuje bečení ovce při otevření ledničky. Divákova mysl je uklidněná až k bodu nula. Po přestávce nám zmíněný klid zčeří řízný až bodrý Jonville (Radoslav Šopík). Evokoval mi vzpomínku na Hrabalova strýce Pepina v Postřižinách. A skutečně je místy halasný, ale do toho světácky vtipný. Díky němu se nechá druhá půlka inscenace přijmout. Olga pohostí všechny zúčastněné výborným jablečným štrůdlem. Francois si zvýší sebevědomí, najde svou pravou lásku, byť se musí rozhodovat mezi Olgou a Christine. Možná mu k ráznému kroku pomohou tři políčky na tvář.
Sečteno a podtrženo, skvělá scénografie, výborné herecké výkony, ale už dávno vím, že charisma, spolehlivost, být prospěšný druhým, mít kolem sebe přátele, je daleko víc, než peníze. Z hlediska možná promarněného času, je inscenace Drahá legrace skutečně drahá legrace… Škoda.

www.divadlozlin.cz