Scéna.cz 

Červenec v Klubovně spolku Kašpar – mizení duše

Divadelní spolek Kašpar v nejnovější premiéře uvádí monodrama Ivana Vyrypajeva Červenec. Vyrypajev dnes patří k nejhranějším dramatikům současného Ruska a jeho hry jsou s úspěchem hrány v různých evropských zemích, včetně Česka. Kašpar si titul nevybral náhodou, na repertoáru má několik dalších titulů téhož autora – Opilí (r. M. Němec - 2016), Iluze (r. J. Špalek - 2016) a Kyslík (r. J. Špalek- 2017). Inscenaci hry Červenec nastudoval opět režisér
Jakub Špalek s herečkou Ilonou Svobodovou. Tito zkušení divadelní matadoři nabízejí skutečně silné a herecky šťavnaté monodrama.

Hru Červenec uvádí divadlo na nové scéně Klubovny (Jindřišská ulice 23, Praha 1). Samotný prostor je pro tuto inscenaci jakoby přímo předurčený, diváci mají po celou dobu Ilonu Svobodovou přímo na dosah ruky. Vyrypajev sice předkládá příběh mužské postavy, nicméně předepisuje jeho ztvárnění herečkou, ale nejen tím hra provokuje. Přitahuje zejména otázkami, kam až je schopen svého hrdinu zavést. Na jedné straně bohatá představivost, vedle toho schematičnost, v kombinaci se snovými představami, to jsou ingredience, které nenechají nikoho klidným.
Autor výpravy Karel Čapek plně využil tapety na zdi, která svou béžovou barvou utlumuje. Horizont zakryl plochou z igelitu, snad kvůli odosobnění prostředí, vzhledem k tomu, že se v textu hromadí množství krve. Vedle toho plocha evokuje velká okna chrámu, sterilitu psychiatrické léčebny, vězení. Tam všude se totiž s hlavní postavou ocitáme.
Je skutečně Vyrypajev tak provokativní? Pokud k divákovi teče proudem hnus, nestává se libým? Všechno dohromady je v daném příběhu odpudivé. Všechno zlo z děje plynoucí nelze přijímat. I když je přetaveno do černého humoru, nelze se smát.
Ilona Svobodová nabízí umírněnou interpretaci s velkým nadhledem. Spolu s režisérem Jakubem Špalkem propracovali nejen pohyb na scéně, která se důmyslně proměňuje vlivem světla, ať už kuželovitých reflektorů nebo obdélníkového nasvícení, blikáním, nebo i tmou, a ta se line v dlouhých intervalech. Výborně zvládá změnu v ženské postavy.
Hrdinovi nelze fandit. A že by vzbuzoval lítost? Spíš je z toho všeho cítit vyhlášený Vyrypajevův boj – lidským hodnotám, které zatracuje a povyšuje nad emoce zvířecí. Boj s církví, náboženstvím, nebo přímo s Bohem? To jsou všechna témata, která divákovi provokativně nabízí. Všechno toto dění, lži, nebo pravdivé líčení - to nelze rozpoznat - je skutečně na hraně vztahu k ostatním lidem. A nevede k takovéto izolaci a vyšinutosti právě mobilová kultura? Co všechno ještě spolkne černé zrcadlo mobilu kromě novin, budíku, baterky, přehrávače hudby… Nemizí v něm tak trochu láska k lidem a hlavně duše?


www.divadlovceletne.cz