Scéna.cz 

Zlínské ohlédnutí

Zlínský festival Setkání – Stretnutie každoročně vítají všichni účastníci jako možnost (nejen divadelních) kontaktů, jako důkaz toho, že přátelství a jakési souznění mezi Čechy, Moraváky a Slováky stále žije. To je ovšem věc, kterou si divadelníci snad ani dokazovat nemusí...
Ale koneckonců, to hlavní, co tu je, je množství představení, někdy doslova „nabouchaných“ do programu dvou až tří scén od rána až do noci.
Letošní program se (narozdíl od loňska, kde byla nejjasnější linie tzv. coolness dramatiky) rozdvojoval na dvě poměrně jasné linie. Jednou z nich byly adaptace literárních děl, ta druhá jakési reminiscence II. druhé světové války. A navíc – ostatně jako vždy – mnohdy krutý a depresivní ponor do duše na jedné straně, a příjemně hravé nápadité (většinou loutkové) inscenace pro děti a mládež.

Oficiální zahájení patřilo klasičce slovenské literatury Boženě Slančíkové - Timravě (Veľké šťastie). V inscenaci režiséra L. Vajdičky se představili především mladí členové Slovenského Národného divadla v Bratislavě. Trochu ironicky, nicméně po právu kdosi zde autorku nazval „slovenským Čechovem“. Předivo vztahů, kde většinou nevyslyšená láska se proplétá s pragmatickými svazky, má své fascinující momenty. Nicméně celek působil poněkud zdlouhavě, a chvílemi diváky ukolébával až k spánku. Výborná byla „emancipovaná“ Jozefa (zjevně vtělení samotné dramatičky) v interpretaci Diany Mórové, pamětníky potěšil krátký, ale prožitý vstup Márie Kráľovičové, a všechny líbezná Monika Hilmerová jako Katka .

Kdo nemá rád klasiku, ten jistě ocenil zcela improvizované představení Dejvického divadla Sekec mazec. Nakolik má na výkonech jednotlivců zásluhu režisér Jaroslav Dušek, nelze myslím, v takovém případě příliš určit. Jde tu spíše o to, nakolik jsou „improvizačně nadáni“ konkrétní herci. Zatímco v jednotlivostech alespoň na chvíli zaujali všichni, v konečném tvaru bylo zjevné, kdo na tzv. má a kdo má ještě „jisté rezervy“. První večer uzavřela hra J.C.Grumberga Nejspíš sníš, pohrávající si s „detektivním“ tématem Hamleta, ale i se sny a nočními můrami, a také s válečnými traumaty (Národní divadlo Moravskoslezské Ostrava - režie R. Lipus).

Následující den mě hned zrána zaujala revue místního Městského divadla Zlín, kterou na základě Máchových deníků a jeho Máje pod názvem Na tváři lehký smích... sestavil Karel Semerád. Čtyři herci si v komorním prostoru netradičně uspořádaného Studia Z pohrávají s životními osudy K.H.Máchy a jeho milé, ale i s postavami Máchova Máje. Lehké, zpěvné, rozporuplné, živočišné – prostě příjemné. Hned následující titul zamrazil až do morku kosti. Tzv. herecký koncert Igora Bareše a Ladislava Lakomého v režii F. Derflera (brněnské Divadlo u stolu) v adaptaci Zeyerovy novely Dům U tonoucí hvězdy. Hluboký ponor do duše, zmítání se mezi životem a smrtí - nic pro depresivní povahy, ale lahůdka pro divadelníky.

Hotel Viktoria místního souboru je sice režírována J.A.Pitínským, takže stylizované „obrazy“, které zůstanou v mysli diváka, nechybí. Celá koncepce příběhu je ovšem tak trochu patchwork na téma „z historie regionu“. Atmosféra II.sv.války – a ukázka toho, že nejen mezi Němci, ale především mezi jejich zdejšími přisluhovači, se najdou ty nejhorší zrůdy. Snad vděčná podívaná pro místní (vše je rozehráno do prostoru celého divadla), ale pro ostatní spíše nuda... Noční závěr patří HaDivadlu a Incidentu. Z hlediště rozehrávají příběh dva skinheadi. Zajímavé – je to ze 60. let, a přece stále aktuální. Sevřený prostor vagonu metra, dva útočníci, lhostejnost či spíše strach těch, kteří musí čelit jejich útokům a provokacím. Sugestivní, dobře zahrané. Zase jedna z mezinárodních spoluprací – brněnské herce režíroval Martin Huba.

Čtvrtek kromě jediného představení je spíše odlehčený. Hned zrána překvapení zvláštního seskupení loutkoherců a herců Divadla Líšeň Brno s adaptací Robinson (podle D.Defa hodně volně napsala P. Dombrovská). Zajímavé (netradičně rozhýbané) loutky, snové situace, vtipné scénické nápady. Další pololoutkové představení na motivy Starých pověstí českých, kdo zná a má rád V. Pešku z brněnského Loutkového divadla Radost, pobavil se. Protože dramatizace Vlasta kopla Vlastu má všem (ale ne více) , co od Pešky a jeho herců (ať profesionálních z Radosti či amatérských z Ořechova) očekáváme. Hromadné choreografie, chytlavé písničky, vtípky slovní, pohybové i rekvizitní...

Patrně nejsilnějším představením bylo psychodrama P.O. Enquista V hodině rysa v provedení Divadla Aréna Bratislava (r. I. Balaďa). Tři protagonisté – mladý citově a psychicky narušený vrah – senzitivní chlapec hledající Boha (L. Kostelný), mladá racionální žena - vědkyně (V. Tureková) a starší žena- farářka (Z. Krónerová). Temné téma sahající na dno duše s všeléčící katarzí na konci. Následná „schíza“ A. Goldflama Já je někdo jiný v provedení Klicperova divadla Hradec Králové s protagonistou J. Zapletalem (chvílemi gesty i tónem řeči přímo kopie Goldflamova) chvílemi pobavila, chvílemi ovšem spíše mátla svou zamotaností. A na závěr čtvrtečního programu pro některé totálně matoucí, pro některé ovšem divadelně osvobozující Taboriho Kanibalové v hravě šokujícím (či šokujícně hravém) provedení souboru divadla Komedie v režii Jana Nebeského. Tady se k závěrečné „gulášové hostině“ přidal bez váhání celý hrozen diváků.

V pátek ve Studiu Z potěšila netradičně morbidní pohádka souboru Buchty a loutky Praha – adaptace Dahlových Čarodějnic. Opět – netradiční loutky (prohlídka po představení možná..), vtipná scéna střídavě se „otevírajících“ obrazovek, půvabně se košatějící text a přehršel hravých nápadů. Pak Divadlo Jána Palárika z Nitry. Neobyčejně zajímavý text M.Gavrana Noc bohov poněkud poškodila nepříliš výrazná interpretace. Divák si maně představoval, co by s takovým textem dotýkajícím vztahu umění a moci, udělali skutečně výrazní herci pod vedením „inspirovaného“ režiséra. Radošínské naivné divadlo je mnohaletým a velmi oblíbeným hostem zlínského festivalu. Po loňském nepříliš vydařeném „vzpomínkovém“ představení přijeli tentokrát s příběhem slovenského hrdiny M.R.Štefánika pod názvem Generál. Pravda, téma možná až příliš nacionální, nicméně opět (jako v případě výše uvedené Radosti) tu příznivci souboru najdou vše, co si tradičně žádají – zajímavou choreografii, kvalitní zpěv, scénické fórky (např. kouzelně ztvárněné symboly měst a zemí, ať už Ruska s Leninskou revolulucí, tak kankánově rozjásané Paříže či gaughinovské Havaje).

A na závěr své mise jsem si užila hudebně-tanečního projektu Ensemble... prázdný prostor, jen paprsek světla. A pak stále důrazněji dorážející živá hudba... symbióza houslisty a skladatele Petra Růžičky a tanečnice Berrak Yedek, kde zaslechneme ozvuky keltské, cikánské, židovské... příjemné chvění, nervnost, souznění protagonistů...

Tak – milý deníčku – to je jen pár obrazů, které jsem si přivezla z letošního Zlína.
A vlastně – ještě přednáška dr. Srstky na téma Autorské právo v EU. Šílené! Poučení – pište, skládejte si hudbu, zahrajte si vlastní věci. V případě, že využijete jakéhokoli autora, skladatele, překladatele apod. , dostanete se neuvěřitelných autorsko-právních nebezpečenství. Takže dramaturgové, ředitelé divadel a další z tvůrčího týmu, pečlivě sledujte nové zákony (stejně jim jen velmi těžko porozumíte!)