Cikáni jdou do nebe aneb
autor: archiv divadla
Cikáni – jako symbol svobodného, ničím nevázaného života, „volání divočiny“ v nás, velké vášně nezkažené civilizací, řešení situací krutě přímočaré, magická tajemnost, rituály, kterým nezasvěcení nemohou rozumět…
Předpremiéra inscenace Cikáni jdou do nebe v Divadle bez zábradlí, spojená se křtem CD, se vzpírala označení inscenace, spíše jde o artefakt, volné pásmo s pečlivě vypracovanými písňovými klipy, meditace na téma…
Spíše než o ucelený tvar jde tedy (a jak je patrné z koncepce, ani po tzv. „setřepání“ se to příliš nezmění) o volný sled obrazů ze života cikánů a jejich střetů jak s okolní (gádžovskou) realitou, tak se svými vlastními hranicemi. Rozhodně není možné – pokud pamětnická vzpomínka sahá – konfrontovat jevištní tvar se slavným filmem Emila Lotjanu. Kontrast lidských osudů s proměnami přírody je nenahraditelný.Jaký je tedy scénický tvar Cikánů?
Tým tvůrců – režisér a choreograf Radek Balaš, scénograf Jozef Ciller, kostýmní výtvarnice Jana Zbořilová – je sehraný a v jednotlivých elementech se důsledně drží poetiky pohybující se mezi tvrdými řezy do reality (příchod cikánů s otlučenými kufry, pestrá všehochuť kostýmů v kontrastu ke gádžovským uniformám) a snovým oparem (romanticky hvězdná obloha, ošuntělá scéna přecházející do horizontu, kde se proměnlivých barvách od modra tajemných dálek, až po rudou barvu ohně a krve pohybují stíny postav).
Stejnou dvojlomnost můžeme pozorovat i u jednotlivých postav. Izergil, stará cikánka (Hana Gregorová alt. Johanna Tesařová) je jakousi průvodkyní příběhem, ale zároveň ji můžeme brát i jako ztělesnění Osudu, vědmy či velekněžky. Je vystavěna na kontrastu ordinérnosti na straně jedné, a nadčasových, většinou patetických komentářů k osudu cikánského národa. Vzhledem ke zvolenému přístupu volby představitelů z řad mladých herců se spíše než na herectví sází na půvab a přirozený temperament. Hereckými jistotami jsou Stanislav Zindulka jako starý Zobar (v rámci své role odvádí solidní, i když nijak výjimečný výkon), mefistofelsky proměnlivý Antal Siládi Adriana Jastrabana a především Buča Filipa Čapky, tragikomická postavička zlodějíčka, směřujícího od hravých etud alá commedia dell´arte až po tragické prozření v okamžiku smrti, která jej zaskočí, ale zároveň nevídaným způsobem naplní.
Z ústřední „milovnické dvojice“ Lujko Zobara (Daniel Bambas) a Rady (Vanda Konečná) působí autentičtěji D. Bambas, poměrně zdárně balancující mezi image nezávislého „hřebce“, pohrdajícího celým světem, a tragicky nalomeným snílkem, který se zoufale brání tomu, aby jej tento svět pohltil. Příjemným osvěžením je sólo cikánské dívky Asji (Kateřina Kenardžievová), která si účinkování na scéně nefalšovaně užívá.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Články v rubrice - Recenze
Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla
Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev ...celý článek
Nejbližší: přijmout změny vyžaduje odvahu
Činoherní klub Praha uvádí v české premiéře divadelní hru NEJBLIŽŠÍ amerického dramatika Joshuy Harmona. Tato ...celý článek
Zlatovláska: jevištní adaptaci obohacuje filmový střih
Hudební divadlo Karlín uvádí na Malé scéně klasickou pohádku Karla Jaromíra Erbena ZLATOVLÁSKA v úpravě Jana P ...celý článek
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Ivan Hlas – 70
Ivan Hlas – Pramínek času
Muž mnoha profesí a jedna z legend české hudební scény Ivan Hlas se u příle celý článek
OPERA/ TANEC
Den otevřených dveří Tanečního centra Praha
Konzervatoř Taneční centrum Praha pořádá v pondělí 29. dubna 2024 od 14 do 17 hodin ve svém sídle v branickém celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Film na motivy povídek Oty Pavla
Smrt krásných srnců
Český film Karla Kachyni, od jehož narození minulý týden uplynulo 100 let, na motivy po celý článek