Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Věra Mašková: Jsme herecké divadlo

autor: archiv divadla

Dramaturg je v divadle důležitý, nicméně tzv. na něj není vidět. Bylo tedy lákavé nahlédnout trochu do zákulisí a zeptat se, co vlastně práce dramaturga obnáší, jak se vytváří repertoár konkrétního divadla, co všechno je důležité brát v úvahu při přípravě inscenace. O tom všem jsme si povídaly s Věrou Maškovou, dramaturgyní Městských divadel pražských.

Jste jedním ze dvou dramaturgů Městských divadel pražských. Můžete nechat nahlédnout do zákulisí a prozradit, jak vzniká dramaturgický plán? Jakým způsobem vybíráte tituly? Řídíte se při výběru nějakými programovými tematickými liniemi?
Dramaturgický plán je výslednicí mnoha hodin čtení a mnoha hodin debat uměleckého vedení. Dialog začíná hodně zeširoka. Každý z nás přináší do diskuse svá témata a snažíme se dát na stůl všechno, co nás štve, vzrušuje a zajímá v danou chvíli, všechno, co se domníváme, že hýbá společností, co je ve vzduchu. Od chvíle finanční krize a následné celospolečenské frustrace, která se nepřestává prohlubovat ani teď, když už krize prokazatelně pominula, je zřejmé, že vzrůstá potřeba nás všech aktivně přispět do celospolečenského dialogu. Programové teze MDP jsou dané, ale v posledních dvou sezónách je cítit potřeba nás všech reagovat na tíseň, která je charakteristická pro celospolečenské klima, na všudypřítomný strach, burcovaný virtuální a mediální manipulací. Když je vytýčeno obecné téma sezóny, hledá se, kde a jak se protíná s naturelem a uměleckým směřováním jednotlivých režisérských osobností. Větví se zhruba do dvou proudů. Ondřej Zajíc nastolil otázku, zda láska a pravda jsou definitivně poraženy lží a nenávistí. To vyvolalo jednak potřebu hledat hry, které tuto tezi popírají a na druhé straně texty, které před touto verzí světa varují. Pak nastává debata o konkrétních titulech nejprve s jednotlivými režiséry, pro které je titul zvolen, a poté na širším fóru. Hledání vhodných textů probíhá na několika úrovních – hledají se nové hry, hledají se texty klasické, které umožňují výklad, který bude v souladu se zvoleným tématem a pátrá se i v mimodivadelní literatuře a mimodivadelních inspiracích. Poté se dá na stůl suma titulů a nastává další kolo debat, v nichž jsou jednotlivé tituly posuzovány z různých stran a úhlů. Výsledkem je hypotetický dramaturgický plán, který je skvělý ale… Přichází poslední a nejotravnější kolo, které vás z výšin hravosti a tvorby a snů vrací do reality, totiž otázka praktické realizovatelnosti. Každý titul se pak zkoumá z celé řady aspektů od potencionální návštěvnosti, obsaditelnosti, výše nákladů na autorská práva až po velikost kulis, množství kostýmů atd. Tady nastává nejvíc zádrhelů – např. zjistíte, že majitel autorských práv žádá šíleně drahé letenky, protože se chce zúčastnit premiéry, nebo nemůžete dostat práva, protože je koupil Hollywood, nebo dáma, která měla hrát hlavní roli, je těhotná nebo dostala hlavní roli v seriálu, či se hra nedá hrát bez točitých schodů, které není v našich divadlech kam uskladnit apod. Vždycky, když je to konečně pohromadě, připadá mi to jako malý zázrak. Ten netrvá dlouho, protože když se na výsledek podíváme jako na celek, obvykle na tom něco nesedí – buď je bez ambicí, nebo je moc ambiciózní, nebo je to celé nevyvážené, prostě obvykle je něco špatně. Někdy až tak, že se celá práce smete a začne se znova, někdy to chce jen menší úpravu.
Máte určeno, kolik přesně titulů máte pro sezónu vybrat a pro které ze dvou divadel?
To předem určeno není. Určeni jsou režiséři a od nich se rozhodnutí odvíjí. Je jasné, že do Rokoka se hledají tituly jiné – nejen komornější, ale i náročnější, protože toto divadlo má trochu jiné publikum než ABC. To, co je zapotřebí v ABC říkat jazykem srozumitelným širší vrstvě publika, je v Rokoku možno podávat subtilněji a metaforičtěji, protože sem nachází cestu publikum, které hledá od divadla víc, než zábavu.

Vybírají se tituly pro konkrétní herce?
Samozřejmě. Jsme herecké divadlo, proto herec je vždy středem zájmu každého dramaturgického počinu. Herecké divadlo znamená, že témata jsou traktována především skrze herecký výkon, že hlavní představitel je zároveň nositelem tématu. Musíme tedy před soubor stavět takové výzvy, které vyžadují víc než jen dobrý herecký výkon. Znamená to kromě individuálního umět vyzdvihnout i obecné a nadosobní. Pokud dojde k souzvuku mezi dramaturgickým záměrem a hereckou individualitou, je to čirá radost. Ne vždycky se to podaří, ale pokaždé o to usilujeme. A myslím, že to přináší svoje ovoce, jak o tom svědčí výkony nejen osvědčených bardů, jako je Jitka Smutná, Jan Vlasák nebo Petr Štěpánek, ale i herecké zrání jejich mladších kolegů Aleše Procházky, Milana Kačmarčíka, Jiřího Hány, Lukáše Jurka, Viktora Dvořáka, Veroniky Kubařové a dalších. Nadějná se zdá i spolupráce s mladou generací, která přináší svěží vítr, novou energii, zápal a ochotu nechat se vést touto nesnadnou cestou, kterou málokdo ocení, protože se forma obecně v současnosti cení víc než smysl a obsah.

Role dramaturga stojí v divadelním systému tak trochu v pozadí. Můžete na vlastním příkladu pro diváky přiblížit, jak pracuje dramaturg. Co všechno děláte? Jste pomocníkem nebo oponentem režiséra?
Jak pracuje dramaturg? To je velice individuální. Když je hotový dramaturgický plán, probíhá příprava jednotlivých inscenací. Znamená to udělat analýzu zvoleného textu, připravit jeho finální podobu, včetně škrtů a dalších úprav. To vše se děje v součinnosti s režisérem a často i s dalšími členy inscenačního týmu. Součástí je i shromažďování inspiračních materiálů – literatury, filmů, apod. Pak se začíná zkoušet. Úvod zkoušení patří částečně dramaturgickému rozboru, jehož součástí je rozbor tématu hry a pojmenování jeho vztah k současnému světu, pojmenování kořenů, z jakých text vychází, historických souvislostí, prostě zmapování veškerého myslitelného kontextu, který může hercům být užitečný. Rozsah těchto explikací je různý – např. u Oněgina to byly tři několikahodinové přednášky. A musím říct, že jsem pyšná na to, že je náš soubor těmto rozborům otevřený, aktivně se účastní debat a rozhodně nemám pocit, že bych mluvila do prázdna. Pak probíhá čtení hry. Tím se nemyslí, že se hra prostě přečte – čte se po situacích a probíhá jejich podrobná analýza. Další čas se věnuje analýze jednotlivých postav. Když se od stolu přechází do prostoru, je úlohou dramaturga analyzovat jednotlivé fáze zkušebního procesu. Tohle je hodně individuální. Já se účastním skoro celého zkušebního procesu, protože jsem zvyklá analyzovat věci na místě. Vím ale, že řada kolegů dělá analýzu v postupných krocích, vždy když se uzavře jedna fáze zkušebního procesu. Prostě na to neexistuje žádný přesný návod. Komunikace s jednotlivými režiséry je také velmi individuální. Když spolupracuji s Pavlem Khekem, posílám mu denně několik stránek postřehů mailem, s Ondřejem Zajícem jsem dohodnutá, že připomínky k jednotlivým hereckým výkonům říkám rovnou hercům, k celku pak jemu, a ideové a tematické postřehy všem obvykle na konci zkoušky. A jestli jsem spolupracovníkem nebo oponentem režiséra? Vidíte, takovou otázku jsem si nikdy nepoložila. Řekla bych, že někdy trochu otravným spolupracovníkem.

Na který titul (inscenaci) jste za dobu své práce v MDP nejvíce hrdá? A kterou inscenaci máte (nebo jste měla) nejraději a proč?
Jsem velmi hrdá na všechny nekomediální tituly v divadle ABC. Když jsme do tohoto divadla nastupovali, všichni nám tvrdili, že se v tomhle divadle nic než zábava dělat nedá. Pamatovala jsem si z předrevoluční éry, že se zde hrálo kvalitní a dobré divadlo, viděla jsem tu nezapomenutelná představení, jako byl např. Amadeus, Přelet nad kukaččím hnízdem, Maškaráda, takže jsem legendě o tom, že tento prostor je pro inscenování normálního divadla nevhodný, nevěřila a nevěřím. A jsem ráda, že úspěch Anny Kareniny, Na miskách vah, Krále Leara, Oněgina aj. mi dává za pravdu. Osobně jsem nejvíc hrdá na inscenaci Vše o mé matce, kterou všichni považovali za holé šílenství. Je pro mě nezapomenutelné, že jsem mohla během repríz sledovat v přímém přenosu, jak se proměňuje divácká nálada a mění se během jediného večera postoje od negace a odporu k přijetí a nadšení. Nestane se vám často, že vidíte realizovaný nejvlastnější smysl divadla.

A které inscenaci mi nejvíc přirostly k srdci? Bylo jich několik – V jámě lvové, jejíž předčasné derniéry dodnes želím. Prolomit vlny s vynikajícím Hynkem Čermákem a skvělou Klárou Oltovou. Sto roků samoty, poslední spolupráce s Vláďou Čechem, který do svého výkonu zaklel vědomí krátícího se času, i mimořádný výkon Jitky Smutné. Zlatí úhoři, první setkání s okouzlujícím poetickým světem Arnošta Godflama. Želary a nezničitelná energie, nadšení, gejzíry nápadů Pavla Kheka. Dobrodružství, noblesní, ušlechtilá hra, jako ušitá na tělo noblesního režiséra Lipuse. Oněginovská hledání s Jirkou Hánou a Petrou Tenorovou. A kdybych ještě chvilku pokračovala, tak vám nejspíš vyjmenuju celý repertoár.

Jaká témata vás osobně nejvíce zajímají?
Když jsem byla mladá, věřila jsem na velká gesta a velké příběhy. Pořád je mám ráda, ale dnes mě víc zajímá síla lidského ducha ukrytá ve všednosti, v obyčejnosti. Zdá se mi, že většina lidí vnímá globalizovaný svět jako entitu, na kterou jednotlivec nemá a nemůže mít žádný vliv. Já věřím, že dobro není bezmocné. Věřím, že každý slušný, pravdivý, láskyplný čin je veliká síla, která ve skutečnosti utváří a udržuje svět. Jsem přesvědčená, že není jedno, jestli mluvíme pravdu nebo lžeme, jestli jsme laskaví nebo hulváti, morální nebo nemravní, sobečtí nebo altruističtí, v očích světa mocní nebo poslední. Takže moje téma je téma smyslu individuálních morálních postojů v amorální době.

Před pár dny měla premiéra August August, august, na které jste spolupracovala s režisérem Ondřejem Zajícem. Čím vás tato hra zaujala?
Hru August August, august považuji za skvělou už dlouhá léta a léta miluju její poetický slovní humor. Ale fakt, že ji shledávám v tuto chvíli aktuální, je pro mě velmi smutný. Opravdu jsem, stejně jako většina společnosti, uvěřila, že lidstvo je poučitelné, a že některé chyby se prostě nebudou opakovat. Byla to hloupost. Zlo má mnoho podob a je nesmírně vynalézavé. Orwell tvrdil, že konec civilizace nastává tehdy, když sama sebe promění ve vězení. Huxley tvrdí, že konec nastane tehdy, když civilizace promění sama sebe ve frašku. V době realizované orwellovské hrůzy se Kohoutův August narodil. Náš August se realizuje v Huxleyovském pekle, kdy všudypřítomnost zábavy ničí a požírá veškerou spiritualitu a morálku. Je konfrontován, nikoli s tupou státní mocí, ale se světem marketingu, permanentní show, zábavního průmyslu, s podnikáním v zábavě. Šance uspět s krásným a nerentabilním snem, je stejná jako dřív. Změnily se kulisy, ale arogance a agresivita moci zůstává stejná. Tak, bohužel, zůstává i stále aktuální Kohoutův skvělý text.

Na čem dalším spolupracujete v této sezóně?
V dalším zkušebním turnusu mě čekají dvě rozdílné inscenace. V Rokoku to bude s režisérem Zajícem hra francouzského scénáristy a dramatika Carriéra Konkurz. Je silná tím, že vystihuje zásadní problémy postmoderního světa – nestabilitu a relativitu. Před dvaceti lety jsme si mysleli, že doktrína relativnosti všech hodnot nás úžasně osvobodí. Dnes jsme hluboce frustrováni z toho, že ve světě, kde nic není závazné a nic neplatí absolutně, neumíme žít. Potácíme se od naprosté nevázanosti k adorování pevné ruky, ať je číkoli a nabízí nám cokoli. Upínáme se k pseudoautoritám a nereálným vizím, které nám má splnit někdo jiný. Není mnoho her, které by právě tento problém pojmenovávaly tak explicitně. Zároveň budeme s Pavlem Khekem zkoušet v ABC Macbetha, nikoli jako osudovou tragédii, ale jako tragédii osobního selhání v okamžiku pokušení. Chtěli bychom, aby Macbeth byl v našem podání podoben nám všem. Není hříčkou osudu, má šanci zvolit si svou cestu a volí špatnost. A my jsme pak svědky toho, jak špatnost rozhlodává lidskou duši až na dřeň. Konec sezóny bude v divadle Rokoko patřit osobnosti, která mě fascinuje, dojímá a inspiruje – Karlu Čapkovi. Zabývat se jeho dílem a dobou, která se mu stala osudnou, mi přináší velkou radost a zároveň mě to naplňuje nekonečným smutkem a také obavami z budoucnosti, protože se náš dnešek hrozivě podobá konci třicátých let; let, která vyústila v jednu z nejhorších dějinných katastrof.

www.mestskadivadlaprazska.cz

14.11.2016 17:11:57 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!