Scéna.cz 

Dvakrát věšák, čepice a plácačka

Nestává se často, že profesionální divadla přejmou titul poprvé uvedený v oblasti amatérského divadla. V tomto případě se naštěstí stalo, a tak snad do hlubšího povědomí (nejen milovníků amatérského divadla) pronikne nejen dlouhý titul Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, ale i jeden \"utajený\" současný český dramatik...
Jen v případě, že vám něco říkají Nejhodnější medvídci z Hradce Králové a jejich kultovní osobnost René Levínský (v civilu vědecký pracovník, teoretický fyzik - ale jinak též dramatik, režisér a herec), dojde Vám, že i tentokrát jde o mystifikaci, a že Samuel Königgrätz (schválně, jestli rozluštíte, co znamená toto příjmení?!) je jeden z jeho hravých pseudonymů právě tohoto autora a zdánlivě banální \"komunální satira\" na život železničářů dokonale promyšlená mystifikace.

Jestliže tento příběh z malé železničářské staničky, kde se dokonale dodržují antické jednoty (místa, času a děje) nečteme jen jako prvoplánovou hříčku, zjistíme, že ta přehlídka životních stereotypů, banálních stále opakovaných hlášek a typických postaviček, s nimiž se v životě potkal snad každý z nás, je esencí velkého jeviště světa. Najdeme tu všechno - naděje vedle zoufalství, začínající život proti nenadálé smrti (obojí v hořkosladké nadsázce), drobné boje o moc, české furiantství a švejkování, zarážející tupost kombinovanou s neobyčejnou sečtelostí, nesnadný úděl mužů a žen, žijících podle hesla „lepší už to nebude“. Tak opravdově ryze česká hra se na našich jevištích neobjevila, co moje paměť sahá. Není tedy náhodou, že po ní sáhla hned dvě profesionální divadla - Městské divadlo Zlín a pražské Divadlo V Dlouhé. Je přitom zajímavé, že obě inscenace (zlínská v režii Petra Štindla a pražská v režii Hany Burešové) jsou hodně jiné, ale přesto každá z nich má punc autenticity.

Zlínská inscenace si více vyhrává s vnějšími konkrétními detaily a charakteristikami protagonistů (každý má svůj tik -např. donjuanský Aleš neustále bigbíťácky brnká na \"plácačku\" a odhazuje patku z čela), evokuje atmosféru odrhovačkami jako Kávu si osladím... a při prodávání \"humoru\" chvílemi tzv. tlačí na pilu. Pražská inscenace je zkázněnější a to, co diváky rozesmává, jde více z nitra postav. Atmosféra je tu přikouzlena prostřednictvím filmových záběrů na jedoucí vlak (či z jedoucího vlaku) směrem ke stanici.

Když se rozmýšlím nad tím, kterého z protagonistů vyzdvihnout, váhám. Hercům v obou inscenacích nelze nic vytknout, jeden bez druhého by nebyli tak výrazní, v obou sehraných kolektivech všechno funguje jako dobře promazaný stroj. Běžte se raději podívat - pobavíte se, a zároveň ve vás zůstane takový trochu nostalgický dojem - ne nad hrou samotnou, ne nad výkony herců, ale nad tím, jací vlastně jsme my Čechové...