Scéna.cz 

Audience NT Live

Největší letošní hit divadelního Londýna AUDIENCE Petera Morgana mohli čeští diváci vidět v přímém přenosu NT Live. Tentokrát nikoli přímo z Národního divadla (byť se jedná o jejich produkci), ale z West-endového Gielgud Theatre. Obsazení ovšem zůstalo stejně hvězdné. Helen Mirrenová, představitelka královny Alžběty, v děkovacím projevu na Olivier Awards poukázala na to, že ocenění za roli je především zásluhou respektu ke královně.

Peter Morgan jako scenárista stejně jako herečka Helen Mirren si téma královny Alžběty úspěšně vyzkoušeli už ve filmu Královna (2006), který získal mnohé filmové ocenění. Uskutečnit zázrak proměny na jevišti je však přece jen něco jiného. Zvláště, je-li k dispozici velmi skromná scéna a scénické prostředky (prakticky pouze dvě od sebe vzdálená křesla, místo, kde královna po celá léta své vlády přijímala ministerské předsedy na pravidelných soukromých audiencích). Nikoli náhodou připodobňují mnozí kritici výsledný tvar za bezmála „kabaretní“, to znamená řadu skečů, které na sebe v jisté logice navazují. Jednotlivé rozmluvy (které jsou samozřejmě určitou licencí – protože oficiálně se nikdy nikdo nedozvěděl, o čem a jak si královna s ministerskými předsedy povídala) jsou ohraničeny jednak suchým vypravěčským komentářem královského štolby, a také snovými pasážemi, v nichž dětské alterego dospělé královny (hraje ji s obdivuhodnou důstojností a zároveň hravostí Nell Williams) vstupuje do děje otázkami a komentáři, které ujasňují poměr mezi obyčejnými lidskými touhami a celoživotním údělem symbolu monarchie. Je jasné, že podobný kousek by těžko mohl vzniknout mimo British Commonwealth, neboť podobná politická a společenská situace nemá ve světě obdoby. A upřímně řečeno, s takovou elegancí, a zároveň typicky britským humorem by podobnou hru asi zvládl napsat málokterý dramatik. Základním (a nejdůležitějším) momentem totiž je, že královna je prezentována nejen jako moudrá panovnice, která se musela přizpůsobovat různým politickým trendům v zemi, ale také nutně v průběhu let své názory korigovat tak, aby nezůstala pouze kamenným symbolem, ale zároveň neztratila tvář. Zároveň ji vidíme jako rozumnou a empatickou matku, která tváří v tvář nejrůznějším lidsky rozháraným či neurotickým osobnostem politiků se dokázala naladit na jejich strunu, ale zároveň udržovat svou pozici člověka, který dostal do vínku službu vlasti. A zvládnout takový úkol bez falešného patosu, s nadhledem, ale zároveň empatií, je úkol náročný po mnoha stránkách. Helen Mirren je zralou herečkou neobyčejným proměn, a zdá se, jako by jí královnina image v gestech, pohledech, chůzi v nejrůznějších obdobích její vlády doslova přešla do krve. Umožňuje nám vidět Alžbětu tak, aby potvrdila její výjimečnost v kontextu britské historie, ale zároveň aby pro ni zlidšťujícími prvky získala sympatie obyčejných lidí. K divadelnímu kouzlu ovšem velmi zdárně přispívají i kouzelné proměny, kdy se – někdy přímo na scéně v roji oblékačů během několika vteřin- dokáže proměnit ze staré dámy v mladičkou královskou debutantku (i naopak). Na své si tedy přijdeme i vizuálně, neboť přehlídka královniných šatů a účesů, autenticky mapuje i její vizuální proměny během šedesáti let vlády. Příběh se nevyhýbá se ovšem ani třaskavým momentům, kdy se dostává s ministerskými předsedy vlády do konfliktu, a nebo když sama prožívá nelehké chvíle související s historicky daným statutem a proměnami pohledu na královský rod a jeho funkci (ať už se jedná o smrt Diany a její adoraci davy, tak i o záležitost, kdy se začalo prohlašovat, že „královna“ je pro státní ekonomiku příliš drahá). Na scéně se sice neobjevuje všech dvanáct ministerských předsedů, ale ti nejvýraznější ano (kromě Tonyho Blaira – což je možná také úmysl, neboť jeho reálné entré, kdy při první audienci zakopl a zcela se znemožnil, by navozovalo žánr frašky). Morgan ve svém textu vybral jakousi esenci povah a jednání jednotlivých předsedů vlády, jejichž slabé stránky nejsou opomíjeny, ale ani prvoplánově zesměšňovány. Důraz je tedy kladen na to, aby byly zveřejněny politické tendence a priority konkrétního období, ale zároveň jasně vykresleny charaktery jednotlivých politiků. Edward Fox hraje osmdesátiletého, vůči mladičké královně značně mentorského Winstona Churchilla se sympatickým minimalismem, který zjevově nekopíruje známou image politika, ale propojuje jeho známá gesta především s vnitřním projevem zkušeného skeptického politika, který sloužil za vlády 6 různých monarchů! Nejen divadelně nezajímavější je postava labouristy Harolda Wilsona (za kterého dostal Richard McCabe Olivier Award), který se s královnou setkával ve dvou volebních obdobích. Z počátku působí jako až šokující neotesanec (jak se později dozvídáme, byl jedním z netalentovanějších a nejvzdělanějších ministerských předsedů vůbec), a může se zdát na první pohled kuriózní, že právě on královniny největší sympatie. Je součástí historie, že právě jemu se podařilo královnu přesvědčit, aby se změnily některé zdlouhavé protokolární tradice, posezení byla neformálnější (ministři mohli při audienci od té doby sedět a podávaly se drinky). Jeho příběh v průběhu dvojího vládnutí ukazuje i lidsky dojemnou tragédii, když je postižen Azheimerovou nemocí. Divácky zajímavé je také setkání s Alžbětinou vrstevnicí Margaret Thatcherovou (Haydn Gwynne), kde jsou proti sobě postaveny dva ženské principy přístupu k životu, dvojího temperamentu, dvojího společenského zázemí.

Režisér Stephen Daldry zkušeně vede herce, dopřeje divákovi i královniny legendární psy (corgies), a celek tak vyznívá zábavně, ale zároveň uctivě vůči majestátu. I když se v samotné podstatě vlastně jedná o „pouhou“ konverzační komedii, Angličani nám opět ukázali, že to umějí – jak po stránce textové, inscenační i herecké. Osobně jsem byla vděčná za titulky Zuzany Joskové, protože myslím, že sledovat nepřetržitý více než dvouhodinový proud textu, propletenými bonmoty a nejrůznějšími odkazy, je náročné i pro rodilého Angličana.