Scéna.cz 

Skutr poprvé na Hradě

Režijní duo Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský poprvé režírují na Pražském hradě (mimochodem kdysi si tady i zahráli, v Hamletovi alternovali roli strážce). Na inscenaci SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ se pilně připravovali, nechali se inspirovat překladatelem Martinem Hilským a k realizaci přizvali své osvědčené spolupracovníky. Jak o této spolupráci hovoří?

Martin Kukučka
První věc, kterou bych zmínil, byla naprosto zásadní inspirace od pana Hilského. Našich schůzek nebylo moc, ale byly velmi vydatné a inspirativní. Dostali jsme se tak nejen do světa Shakespeara, ale i toho, co Shakespeara obklopovalo – tj. různé zvyky, rituály, které se dodneška nedochovaly, ale v našem podvědomí žijí a podporují imaginaci. A pro nás to byl takový kámen, který jsme začali otesávat. My jsme si to nazvali svatební komedií, ta pro nás hraje zásadní roli. Podle pana Hilského je veliká pravděpodobnost, že Sen noci svatojánské nebyl napsán primárně pro divadlo, ale pro svatbu – na objednávku nějakého šlechtice. A od toho se odvíjela naše imaginace. Hrát tuhle změť vztahů, problémy s tím spojené (někdo někoho miluje, pak se to otočí, někdo se má brát, ale nemůžou mít před svatbou sex atd.) je velmi spletitá záležitost. Hodně záleží i na divácích – jestli to sleduje tzv. obyčejný divák, nebo ti, kteří se právě vzali. Koukat se na ten horor vztahů, který může nastat během manželského života, je docela děsivé. A tohle všechno se stalo pro nás výchozím klíčem – skutečnost, že z určitého pohledu může vypadat vztah až děsivě. A tak jsme se inspirovali i záznamy o různých rituálech týkajících se seznamování. V té době kvůli puritánům prakticky nebylo možné se na veřejnosti ani držet za ruku, natož si dát pusu, a tak se pořádaly takové noční rituály spojené s některými svátky. Na svatého Jana odešli do hory, tam zapálili oheň, a stranou od lidí si vyzkoušeli, jestli si vzájemně vyhovují. Podobné zvyky nebyly výjimkou ani později, např. na Podkarpatské Rusi se udržovaly až do konce 19.století. A podobně se rozhodnou mladí ve Snu utéct do lesa, aby si zachránili svou lásku. A najednou se v tom lese, když je tma, začnou dít zvláštní věci. Nevíme, zda jsou ti skřítkové reální nebo ne, najednou to všechny poplete – je to krásná romantická něha, hraničící s erotikou. Je to krásná chvíle, ale měla být zůstat ukryta v tom temném lese. To znamená, že ta magie vycházející z vnitřních erotických tužeb, které v sobě máme, a které nám dokážou zamíchat životem i vztahy, a je dobré nechat v té noci v tom lese.
Třetí věc, na kterou jsme vsadili, bylo dobré herecké obsazení. Je to komedie, a režisér může být sebešikovnější, ale všechno nakonec záleží na hercích. Pokud si to dobře vystaví, jde to po smyslu, funguje to, a pokud ne, může to být pekelná nuda. Nejen verš samotný, ale i střídání chvilek magických i realistických vyžaduje obrovskou kreativitu. V přípravě je velmi důležitá diskuse v rámci zkušebny, ale praxi je podstatné fyzické jednání, vzájemná inspirace. Ve hře jsou tři skupinky charakterově absolutně odlišné. A tak jsme hledali různé skupinky lidi, které mají svůj způsob herectví, svůj způsob humoru, ale zároveň se budou vzájemně propojovat. Pro trojici řemeslníků jsme vybrali Josefa Poláška, Marka Daniela a Pavla Koptu, kteří mají zkušenosti s improvizací. Drží se samozřejmě textu, ale v každém případě je tam živost, vzájemně na sebe slyší a dohromady jim to funguje. Spojili jsme postavyThesea a Hippolytu s Oberonem a Titanií. Hrají je Vanda Hybnerová s Davidem Prachařem. V prvním případě jde o pár, který touží po sňatku, u Oberona a Titanie jde o nostalgie vztahu, dva lidi, kteří se pořád mají pořád rádi, ale vstupují do toho různé nepředvídané věci, i díky Pukovi, který vždycky všechno poplete. Hraje ho Csongor Kassai. Reprezentanty mládí jsou Hanka Vagnerová, Martin Písařík, Zuzana Stavná a Petr Vančura v alternaci s Lukášem Příkazkým. Tady jsme vsadili na jejich živost a předešlou zkušenost, není to jen o slově, ale především o pohybu, dynamické interakci.

Lukáš Trpišovský
Poprosili jsme choreografa Honzu Kodeta, aby nám pomohl vytvářet magii prostoru. To nádherné, co je ve verších, nám pomáhá i zvizualizovat. Takže kromě herců máme na scéně ještě tanečníky. Hudbu dělá Petr Kaláb, scénografii náš stálý spolupracovník Jakub Kopecký a kostýmy Linda Boráros.
Ještě bych k našemu setkání s Martinem Hilským připomněl, že jeho obrovská práce na kompletním překladu Shakespeara začala v 70.letech právě překladem Snu noci svatojánské. Myslím, že se nám podařilo dát dohromady tým lidí, kteří jsou nesmírně kreativní. Při zkoušení se bavíme, a doufáme, že se to přenese i na diváky.
Když jsme se o inscenaci bavili s Davidem Prachařem, tak jsme si říkali, že ta hra by měla proběhnout jako jam session. Dotýkat se i důležitých a zajímavých věcí, o kterých bude člověk rád přemýšlet, ale zároveň si to jakýmsi způsobem užívat. Takže kromě hudební plochy, kterou vytvořil Petr Kaláb, máme na scéně živého muzikanta – Pana Koptu, který hraje jednoho z řemeslníků, a ten doprovází mnoho míst aktivně na klavír. To nám umožňuje využít hudby k tomu, aby nebylo třeba text stále hrnout kupředu, bylo možné jej na chvíli pozastavit, což nám umožní setrvat v tom okamžiku, meditovat. Čím více se dotýkáme textu, zjišťujeme, jak je rytmizován těmi situacemi, příchody a odchody, tancem. Každá scéna nějakým způsobem reaguje na tu předchozí, tak to plyne jako jam session – nebo jako vodní proud. Právě princip vody je pro nás ve hře hlavní metaforou, symbolem plynutí.