Scéna.cz 

Luboš Veselý: V posledních pěti letech jsem určitě začal bilancovat…

Herce Luboše Veselého jsem měla v plánu představit v našem časopise jako nového stálého spolupracovníka souboru Městských divadel pražských už od minulé sezony. Když jsme se nakonec na podzim sešli mezi zkouškami inscenace GOLD ZA VŠECHNY PENÍZE, v níž hraje hlavní roli, zjistila jsem navíc, že na konci října slaví padesátiny. Když jsem se banálně zeptala, zda jsou pro něj kulatiny důvodem k bilancování, odpověděl. „Konkrétní datum oslav asi ne, ale je pravda, že v posledních pěti letech jsem určitě začal bilancovat a vracet se k tomu, co bylo dobře a co nebylo dobře. Nicméně jsem došel k tomu, že stejně nic nezměním. Co bylo, bylo a asi to tak mělo být...“

A ta historie byla opravdu pestrá a spletitá. I když se herec od divadla čas od času vzdálil, směrovka ho vždycky hodila zpět. Nejvíce jej formovaly, jak sám říká „ocejchovaly,“ malé scény. Jeho působení na jevišti bylo hned na počátku spojeno s působením v pražském Rubínu, nejprve ve Studiu A a poté v Divadle na okraji. Na přelomu 80. a 90. let 20. století zakotvil v Brně. S výjimkou krátké epizody nepříliš úspěšného podnikání (úklidová firma Medvídek Mýval) prožil desetileté období v různých brněnských divadlech – HaDivadlo, Divadlo V 7 a půl, Loutkové divadlo Radost, Divadlo Husa na provázku, jednu sezonu působil na scéně Mahenovy činohry (ND Brno). „Z té doby vzpomínám nejraději na Morávkův cyklus: 100 roků kobry – Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi. V HaDivadle pro mě bylo zajímavé představení Moskva-Petuški, nikdy jsem nic podobného nehrál. Vyhovovalo mi, že je to studiové divadlo. Tehdy tam byl Pavel Liška, Tomáš Matonoha, Pepa Polášek, Marek Daniel, Marta Bačíková a ze starší generace Maršálek, Jan Sedal, Cyril Drozda. To bylo zajímavé období, zaujala mě práce, i když jsem tam měl menší role. Na rozdíl od toho jsem angažmá v Mahenově divadle jen tak proplul. Nejvíce mě ale poznamenalo Divadlo V 7 a půl za Matěje Růžičky, které bylo v náboji a přesvědčení lidí, kteří tam byli, podobné jako Divadlo na okraji. Nejvíce jsem si vážil práce na Lolitě, která mě nejvíc vyčerpávala a zároveň osvobozovala, tři hodiny jsem neslezl z jeviště. Bavilo mě taky Divadlo Husa na provázku. Tam to bylo moc dobrý, co se týká kolektivu, lidi, co na sebe slyšeli. Bavil mě Dostojevskij a pak Sherlock Holmes s Evičkou Tálskou. Vůbec brněnská atmosféra mi přijde jednodušší, průhlednější než Praha, více mi vyhovovala.“

Nicméně osobní život ho hodil zpět do Prahy. Po roce práce mimo divadlo (třeba taxikaření) se ozvali ze Švandova divadla. Tam vydržel čtyři roky (2007–2010) a zahrál si množství rolí jak v klasice, tak i nových hrách (mj. Měsíc na vsi, Strýček Váňa, Maškaráda, Kdo je tady ředitel). „Rád vzpomínám na Vojcka s Dodem Gombárem. To byla studiovka, taková rodinná srdeční záležitost, stáli jsme si za ní. Pak Dávníkové, původní hra Michala Langa, parketa, ve které jsem se do té doby neobjevoval. Příležitost v polštině, goralčině, hezká práce. Těšila mě i práce s Petrem Butkem na Kabaretu, který byl kritikou odsouzený, ale byl vždycky vyprodaný. Pak Heda Gablerová, v té hraju dodnes – byli jsme na Špinara hodně zvědaví, sedlo mi to, vyžadoval od nás určitou pozornost a s herci, kteří o to stáli, pracoval na porušování různých osobních mantinelů.“

V současné době je Luboš Veselý na volné noze, ale s Městskými divadly pražskými se dohodl na dlouhodobější spolupráci. Můžete ho tu vidět v hrách Vražda jako poznaná nutnost, Konečně šťastná? a nejnověji v adaptaci Hellerova románu Gold za všechny peníze. A jaký je jeho Gold? „Je to takový zvláštní člověk. Mohl by být spokojený, ale není. Asi ho, jednoduše řečeno, pálí dobré bydlo. Je to člověk, který dosáhl všeho, po čem toužil, je profesor, přednáší, píše, má ženu, má děti. Všechno je jakoby v pořádku, ale přesto je v něm nějaká nespokojenost. Má rád peníze, postavení, úctu. Je to ješitný padesátiletý chlap, takže když mu přijde udička, že by mohl být něco víc, o několik stupňů přeskočit a dostat se třeba do Bílého domu, začne zmatkovat, panikařit, popírat hodnoty, které má kolem sebe,“ charakterizuje herec svou postavu. „Myslím, že je produktem rodiny, která ho jako nadaného benjamínka hýčkala. A má potřebu se proti ní vymezovat a být sám za sebe. Zjišťuje ale, že je to začarovaný, bludný kruh. Kromě rodiny je tu ale cítit silný vliv prostředí, společnosti, která jej obklopuje, a tady zaznívají velmi silné rasistické motivy.“ A jak se panu Veselému pracuje v Městských divadlech pražských? „Mně se tu pracuje dobře, kdyby to tak nebylo, asi bych vůbec neuvažoval o další spolupráci. Jediné, co pro mě bylo těžké, je zvykat si na kukátko. Byl jsem zvyklý na malé studiové scény a měl jsem vždycky hrůzu z toho, že to kukátko mě zbavuje vnitřku. Ale teď zjišťuju, že jsem se asi mýlil, ten pocit už nemám, zdá se mi, že je to právě naopak.“