Scéna.cz 

Zemřel Alexej Gsöllhofer

27. listopadu 1925 – 8. října 2010
Své první profesionální angažmá získal roku 1949 ve Vesnickém divadle, v němž zakusil náročný herecký život vyžadující cestování po menších městech, ale také se zde setkal s výraznými osobnostmi, které ovlivnili jeho divadelní myšlení na celý život (mimo jiné i s režisérem Alfrédem Radokem). Poctivou, nicméně tvrdou hereckou řeholi u novodobé formy kočovného divadla opustil roku 1956, aby zakotvil v Městském oblastním divadle v Benešově.

Již v roce 1957 mu však poprvé tleskalo východočeské publikum, jež ho mohlo obdivovat po řadu dalších let. V uměleckém svazku Východočeského divadla Pardubice setrval takřka tři desetiletí až do roku 1985 a za tu dobu zde zanechal nesmazatelnou stopu, která zůstává živá dodnes. Po celou dobu svého působení patřil k nejvýraznějším, nejobsazovanějším a také nejpopulárnějším hereckým osobnostem VČD. Vytvořil zde mnoho desítek rolí (Bovary v Paní Bovaryové, 1960; Smrťák v Konci masopustu, 1963; Pavel v československé premiéře Stenotypistů, 1967; Hrabě z Glosteru v Králi Learovi, 1972; Andrej Prozorov ve Třech sestrách, 1978; Fiala v Našich furiantech, 1979), pro jeho divadelní život se však jeví klíčové setkání s hereckým kolegou Milanem Sandhausem, s nímž vytvořil nezapomenutelnou a obtížnými úkoly mnohokráte prověřenou dvojici. Východočeské divadlo v nich našlo ideální interprety hlavních klaunských postav her Voskovce a Wericha. Alexej Gsöllhofer se představil jako Georges v Baladě z hadrů (a to dokonce dvakrát v roce 1961 a 1982), coby Scipio v úspěšné inscenaci Nebe na zemi (1978) odehrál mimořádných 102 repríz! Celoživotně vynikal jako komik, ale díky svému rozhledu a inteligenci také jako představitel intelektuálně náročnějších rolí.

Své všestranné schopnosti rozvinul též jako autor a tvůrce rozhlasových pořadů, dramatizátor (Zub za zub, VČD 1983), pro svůj tvůrčí talent našel uplatnění v povídkových knížkách (… a na co jsem nezapomněl, VČD 2009), které odrážejí především jeho bohatý divadelní život a lidi kolem něj. Jeho literární tvorba je podobně jako herecká kariéra svědectvím o obrovském smyslu pro humor, životní síle, optimismu a člověčenství, které je – jak se na dobrého divadelního herce sluší – třeba žít nejen teď a tady, ale také pro druhé. V Alexeji Gsöllhoferovi nalezlo Východočeské divadlo věrného, tvůrčího, jedinečného herce, kolegiálního a přátelského člověka. Za jeho dlouholetou uměleckou práci mu byla v roce 2009 u příležitosti stého výročí otevření VČD udělena pamětní medaile.