Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Zdeněk Lambor: Byl jsem trochu divoký...

autor: archiv divadla

Zkoušky, večerní hraní, spolupráce s ochotníky v Napajedlech a k tomu ještě pedagogické povinnosti na divadelní škole. Dalo by se říci, že herec Zdeněk Lambor opravdu žije jen divadlem. Při podzimním festivalu Naráz nám kromě povídání o svých rolích Antošovi v Roku na vsi a Kristiánovi v Cyranu z Bergeraku na sebe prozradil, že jeho velkou vášní je sport, a dříve také muzika ve skupině SESTRA PIJE PIVO A KOUŘÍ.
I když se narodil ve Zlíně, celé dětství a část studentských let prožil v Otrokovicích. V době středoškolských studií vystřídal pět škol! K tomuto období „jinošských let“ s úsměvem říká: „Byl jsem trochu divoký. Po určité době jsem zjistil, že udělat si maturitu jen tak na nějaké škole mě stojí hodně psychických sil. Vrátil jsem se přes nějaký oblouk zpět na gymnázium.“
Cesta na JAMU byla jeho dalším vylétnutím z rodného města, nicméně profese ho zavedla zpět. Po absolutoriu získal angažmá v Městském divadle Zlín, kde má od té doby za sebou více než dvacet pět rolí.

První herecké zkušenosti jste získal na ochotnické scéně. Vaše první role byl Ďábel. Neberete to jako symboliku – že jste se upsal divadlu tělem i duší?
Určitá část rodiny se mi vysmála, když se poprvé dozvěděli, že jdu na herectví. V rodině se nikdo divadlu nevěnoval, a tak padla i slova, že se člověk uživí jen rukama... Ale já byl vždycky tvrdohlavý, takže neměli šanci mě přesvědčit.

Jaký byl váš start v novém angažmá?
Začínal jsem v pohádce PUF A MUF. To pro mě nebylo jednoduché, protože od školy jsem žádnou pohádku nedělal. Byl to pro mě takřka nový žánr. Výhodou bylo, že režisérku Zojku Mikotovou jsem znal ze školy. Velký prostor zlínského divadla byl pro mě fascinující, ale ulítat ho ve dvou lidech bylo opravdu hodně fyzicky náročné.

V loňské sezóně jste nastudoval roli Kristiána v Cyranovi z Bergeraku. Je vám blízký?
Mně je nyní 28 let, a Kristián je určitě mladší. Nejen z toho důvodu se ta role hraje docela těžko. Není příliš vděčná - Kristián má relativně malou plochu, ale na ní musí projít dost velkými změnami. Není jednoduché hrát člověka, který má působit zároveň jako chlap a k tomu mít jistý komunikační problém. Často se jeho postava vykládá tak, že je prostě hloupý. Osobně jsem se snažil ho ztvárnit jako muže, který má jen určitý blok.

Postava Kristiana je nerozlučně spjatá s Roxanou...
Když máte na jevišti silného partnera, a tím Roxana v podání kolegyně Kateřiny Králové je, tak se vám hraje v pohodě. Dobré také je, když se navzájem posloucháte a jste na sebe napojení. Pro mě v té hře je právě nejtěžší situace při dialogu „Mám vás rád...“, to se opakuje několikrát dokola. Když se podívám do očí kolegyni, která mě poslouchá, tak se to hraje daleko jednodušeji.

Na bojišti se Kristián odevzdává svému osudu, možná poznává pravdu o Cyranovi. Jak tuto situaci vnímáte vy - jako podvod, očistu nebo osvobození?
Nejsem si jistý, do jaké míry je Kristián schopen si to takto pojmenovat. Je ve víru velmi silných emocí a určitě je to všechno strašně bolavé. Ví, že jde vstříc jisté smrti. Odevzdá Roxanu Cyranovi a odchází... Řekl bych, že je to svým způsobem sebevražda, ale nejsem si jistý, jestli si to tak Kristián pojmenovává jako vyrovnání se Cyranem. Otázku odpuštění Cyranovi jsem si nikdy nepoložil. Mám pocit, že Kristián situaci ani nevnímá jako Cyranovu zradu. Je na to příliš přímočarý. On podle mě ví, že v tu chvíli jde pouze o lásku Roxany. Cítí, že ji ztratil, a proto jde zemřít. Tak to cítím já za Kristiána.

Vedle Kristiána Vás potkal další „floutek“( i když to pojmenování asi není na místě), a to postava Antoše v Roku na vsi, režie J.A. Pitínský.
Možná floutkem je, ale s úplně jinými kořeny, v jiné společnosti, s úplně jinou duší, jiným způsobem přemýšlení. Od Kristiána se hodně liší.

Herecká práce spočívá ve schopnosti ztvárnit různé postavy, zvládnout protikladné úkoly. Jak na obě postavy pohlížíte z pohledu vašeho věku, zkušeností...
Nesrovnávám je. Snažím se myslet na to, abych se neopakoval. Režisér Pitínský je výrazná osobnost a já jsem to cítil tak, že se odevzdávám jeho pohledu. Na Antošovi daleko víc než já pracoval Pitínský. Jeho vklad je hodně výrazný. Jsou režiséři, kteří nechají hodně na herci, jak si roli udělá. A někdy herec postavu instinktivně vycítí. Ale zrovna u Pitínského jsem si uvědomil, že on určuje zásadní pohled na věc. I když je Antoš do jisté míry také „můj“, je v něm obrovský kus Pitínského.

Vnímáte Antoše negativně jako buřiče, nebo naopak chápete jeho vzdor?
Antoš je podle mě borec, který kolem sebe naseká hodně moc zla. Otázka je, z čeho to zlo vychází. On to nedělá záměrně a vědomě, ale z nějakého přetlaku emocí a z vnitřního pocitu nějakého neštěstí. Určitě je hodně rozporuplný. V některých situacích na Maryšku křičí, zároveň by jí chtěl moc obejmout, ale v danou chvíli to nedokáže. Jejich světy se nedokážou přiblížit. Možná je to tím, že je mu Maryška až příliš odevzdaná. Potřeboval by, aby mu jednu lískla, aby pochopil, že ta žena může být pro něj partnerkou. Proto se k ní nedokáže přiblížit. V románu je Antošův dopis z vojny, který je plný lásky a zároveň proseb za odpuštění. Myslím si, že po návratu z vojny se vezmou a budou spolu šťastně žít.

Kromě herectví se věnujete také pedagogickému působení. Baví vás to?
Beru to jako další zkušenost. Nejsem od žáků zas až tak věkově vzdálený, což je v jistém smyslu nevýhoda, ale někdy naopak výhoda. Mám v paměti, jak mi hodiny mluvy šly občas na nervy a nebavily mě. Takže se to snažím pojímat půl na půl, kromě technických věcí jít na práci na textu spíš přes podstatu herectví. I když technika je samozřejmě také potřeba.

17.5.2010 22:05:21 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!