Scéna.cz 

Cyrano z Bergeracu zavítá do Zlína

Umělecký šéf Městského divadla Zlín a režisér Petr Veselý představí v sobotu 17. října v 19:00 hodin ve Velkém sále první podzimní premiéru sezony Čas radostných procitnutí. Bude jí hra Edmonda Rostanda CYRANO Z BERGERACU, která se na zlínské jeviště vrací už potřetí. Poprvé ji zde inscenoval v roce 1968 Svatopluk Skopal, v roce 2000 pak Silvester Lavrík. První uvedení Cyrana rezonovalo s událostmi osmašedesátého roku, podruhé byl příběh nečekaně přenesen do padesátých let socialistické éry. Letošní podoba hrdinské komedie o lásce a cti bude ctít ducha Rostandova díla – tedy i doby a prostředí, do kterého ji autor zasadil.

„Cyrano z Bergeracu patří mezi divácky nejoblíbenější kusy a stále se na repertoár divadel vrací. Má zřejmě v různých dobách vždy co říci. Je zajímavé, že kromě domovské Francie je prý nejčastěji uváděn právě v naší zemi,“ poukázala dramaturgyně Jana Kafková.

Titulní roli svěřil režisér Rostislavu Markovi, Roxanou bude Kateřina Králová, Kristiánem Zdeněk Lambor. Dále se diváci mohou těšit na Luďka Randára (hrabě de Guiche), Radovana Krále (Ragueneau), Radoslava Šopíka (Le Bret), Dušana Sitka (kapitán Castel-Jaloux), Milenu Marcilisovou (Dueňa) a mnoho dalších - v inscenaci totiž hraje bezmála celý soubor Městského divadla. Nebude chybět ani šerm, který s herci trénuje Tomáš Sagher. Na výtvarné podobě inscenace se podílí Milan Popelka (scéna) a Hana Knotková (kostýmy). Scénickou hudbu připravuje Luboš Malinovský.

Cyranova slova „Svůj širák odhazuji v dáli…“ jsou zřejmě stejně známá jako Hamletovo „Být či nebýt“. Jeho „čistý štít“, který si ve chvíli smrti může jako své jediné jmění hrdě připomenout, se stal symbolem odvahy, duševní krásy, čistoty a svobody. Zdá se, že dnes, kdy se podobně jako ve Francii 17. století až nepatřičně mnoho důležitosti přikládá povrchní vnějškovosti a módou je soudit lidi podle exteriéru, je případné si připomenout Cyranova slova: „…já nosím v nitru svém své elegance květ…“

„Máme zato, že síla této krásné hry spočívá právě v jejím velkém „novoromantickém“ gestu. Principem romantismu bylo propojovat protiklady - například vážné s humorným. A přesně taková je i tato „hrdinská komedie“. Nekončí vesele, ale vtipu je v ní hodně. Jakož i moudrosti, vitality a pozitivní energie,“ uzavřela Kafková.