Scéna.cz 

Thomas Bernhard: Síla zvyku

Městské divadlo Brno připravilo na zahájení sezóny českou premiéru inscenace SÍLA ZVYKU. Hru v překladu Josefa Balvína nastudovala režisérka Hana Burešová v dramaturgii Štěpána Otčenáška, na scéně Tomáše Rusína a v kostýmech Zuzany Štefunkové-Rusínové. Hrají Jan Mazák, Viktor Skála, Barbora Jelenová j.h., Igor Ondříček a Michal Isteník. Premiéra 12. a 13. září 2009 na činoherní scéně Městského divadla v Brně.

Hru Síla zvyku (Die Macht der Gewonheit) napsal Bernhard pro Salcburský festival, kde byla také v režii Dietera Dorna v roce 1974 poprvé nastudována. Autor byl Dornovou inscenací tak nadšen, že po dobu jejího uvádění zakázal jakákoliv jiná německojazyčná uvedení. Děj se odehrává v cirkusové maringotce ředitele Caribaldiho. Ten si usmyslel, že nacvičí se svými zaměstnanci ve volném čase Schubertův kvintet Pstruh. A tak se už dvaadvacet let snaží přinutit Žongléra, Krotitele, Vnučku a Klauna, kteří nemají k hudbě žádný vztah, aby se naučili hrát na klavír, housle, violu a basu…

Thomas Bernhard (1931-1989) patří bezesporu k nejvýznamnějším poválečným německy píšícím autorům. Svou rozsáhlou prozaickou a dramatickou tvorbou zásadním způsobem ovlivnil podobu evropského románu a dramatu 20. století, jeho dílo je významem srovnatelné s literárním odkazem Beckettovým a Joyceovým. V posledních dvou desetiletích si tento autor konečně nachází cestu i k nám. Do češtiny byla již přeložena většina jeho textů, jeho hry se poměrně často objevují na repertoáru českých a moravských divadel.

Ve své tvorbě dramatické, čítající celkem osmnáct her a několik tzv. dramoletů, vyvinul Bernhard osobitou formu monologické dramatické řeči, rytmizované a členěné do krátkých řádků, jakýchsi veršů v próze. Text svých divadelních her komponuje jako hudební skladbu, pracuje s refrény, variacemi, opakováním, party jeho figur se prolínají jako jednotlivé hlasy v partituře. Často však dominuje hlas jediný, jemuž ostatní vytvářejí prostředí, jakousi rezonanční desku. Bernhard vytvořil zvláštní variantu moderní podoby dramatu, neopakovatelnou a nepřenosnou, nicméně v našem prostoru bezprostředně srozumitelnou, „středoevropskou“ variantu divadelního textu v době, kdy pojmy drama a dramatický ztratily svůj původní význam.

Síla zvyku je o touze po absolutní dokonalosti, která je v neslučitelném rozporu s banální, všední a ponižující realitou. Hra má svou drsnou komikou blízko k frašce, stálým opakováním, hyperbolizací fyzických výrazových prostředků a expresivním mimoslovním výrazem odkazuje i ke klauniádě, filmové grotesce či absurdnímu dramatu. V Bernhardově dramatickém díle zahajuje tato jeho čtvrtá celovečerní hra řadu “komeditragédií“ (Divadelník, Minetti, Imanuel Kant, Světanápravce), jejichž protagonistou je dominantní mužská postava, misantrop a tzv. člověk ducha, jehož megalomanská a tudíž nenaplnitelná touha po dokonalosti se stává posedlostí, s níž tyranizuje a deprimuje své okolí i sebe.