Scéna.cz 

Klobouk holky Lízy

"Zkusil jsem, aby soubor hrál o lidech, bez velkého využití ostatních scénických prvků.", říká režisér Otakar Kosek o své poslední divadelní režii Pygmalionu G. B. Shawa, kterého nastudoval v divadle Příbram. Nejslavnější a nejhranější hra G. B. Shawa se dočkala v Příbrami třetího uvedení 8.6.2000. Předtím se v Příbrami hrála roku 1962 a 1976.

Přijde divák na předstevení, v němž jsou účelně využívány prvky moderního divadelního umění (v duchu se ptám: obstál by režisér Morávek s Kabaretem Undine nebo Jan Nebeský s hrou Marta u příbramského diváka)? Přes skutečnost jiného divadelního vkusu oblastního diváka nemůže divadlo ustrnout a mělo by jít kupředu a postupně po malých kapkách aplikovat nové postupy.
Režisér Kosek se pustil do takového experimentu po malých, ale velmi účinných dávkách. Divadelní hra v jeho zpracování nepodléhá zjevné velké přeměně, velký experiment se ukáže postupně. Do role Higginse (Libor Jeník) obsadil mladého herce. Toto mu umožnilo chopit se příběhu Lízy z pohledu erotiky a sexuality. Dále používá prvky televizní režie, divák netuší kudy se bude děj ubírat. Vsadil na kartu hereckého divadla.
Líza Doolittlová (Jaroslava Vlčková), obyčejná pouliční prodavačka květin, zatouží naučit se lépe mluvit a chovat. Nakolik je její motivace podmíněna obyčejnou touhou po čisté kultivaci osobnosti nebo vidinou snadného zbohatnutí není jasně patrné, byť z pozdějšího vývoje událostí poznáme, že se jedná o upřímnou dívku, která má ráda druhé především srdcem. Jaroslava Vlčková coby Líza Doolittlová procházela pomalou změnou z holky z ulice v kultivovanou slečnu. Nelze použít slovo dáma, neboť pasuje spíše pro ženy z šablonovité měšťanské společnosti, tak jak je ztvárňují paní Higginsová (Milena Kleinerová) a paní Eynsford-Hillová (Jana Rabová). Pomalý a nenásilný přerod je velmi důležitý pro přirozený vliv dané postavy na diváka. Jak se rozeznala Líza holka a Líza slečna? Důležitým rozlišovacím prvkem bylo nejen její chování, ale zejméne řeč. Holka užívala městský nespisovný jazyk, slečna Líza mluvila spisovně. Užívání uliční mluvy kladlo určitě velký nápor na hlasivky Vlčkové. Byť pravděpodobně "šumlování" bylo součástí charakteristiky dané postavy, přesto by chtělo onen městský nespisovný jazyk výslovnostně zkultivovat na takovou úroveň, aby textu rozuměl i divák v zadních řadách.
Dobře zahraný obraz, kdy Líza přijde na odpolední čaj k paní Higginsové, pobaví leckterého kamenného diváka. Lízin otec Alfréd Doolittle, popelář (Jaroslav Pešice), se ve svém prvém výstupu chová nepřesvědčivě. Kam se poděl duch rváče ulice? Kde je onen chmaták a filuta?
Z holky se stane dokonalá slečna, která obhajuje svoji ženskost a právo na úctu a rovnocenný vztah. Protipólem této "ženské" čistoty je mužská chladná vypočítavost. Higgins, i když ji nazývá "zelným chrástem", a považuje ji za objekt svého vědeckého zkoumání, přesto po jejím odchodu po ní zatouží. Slečna Líza Doolittlová najde azyl u jeho matky (Milena Kleinerová), která překvapivě odhaluje své pravé jádro starostlivé matky.
Ve výčtu postav nelze opomenout na paní Pearcovou, Higginsovu hospodyni (Marcela Šiková). Byť je jednou z Higginsových obětí, žárlí na příchod Lízy, ale i tak si zachovává svoji živočišnost a dravost.
Kdo jsi Henry Higginsi? No prostě "obyčejnej mužskej, že jo", jak by řekla holka Líza. Co když je naopak Líza "obyčejná holka"? Ono dilema mezi mužem a ženou nevyřeší ani příbramská inscenace Pygmalinu. Slečna Líza odhazuje klobouk bývalé prosté holky a odhází mezi nás. Pygmalion, George B. Shaw. Překlad Milan Lukeš, režie Otakar Kosek j.h., scéna Vladimír Všetečka, kostýmy Kristina Křížová j.h., dramaturgie Naďa Rašilovová.
Hrají: Jarmila Vlčková a Libor Jeník, Milena Kleinerová, Jaroslav Pešice, Marcela Šiková, Vladimír Mrva, Jana Rabová, Tereza Kamenická, Ivan Čermák, Veronika Bajerová, Radim Jíra.