Scéna.cz 

Avatar 3: Oheň a popel – Toto jsou naše hříchy

Cameronův Avatar: Fire and Ash (Avatar: Oheň a popel) vstupuje do českých kin 17. prosince 2025. Viděli jsme předpremiéru a po třech textech, které na našem portále postupně rozplétaly technologickou, mytologickou i hereckou rovinu této ságy (odkazy níže), přichází chvíle návratu k původní otázce: vyšla Jamesi Cameronovi karta důvěry? A jsou diváci připraveni přijmout kontinuitu v době, kdy už sama o sobě není jistotou? Třetí Avatar se přitom neotevírá z prázdna — navazuje na původní film z roku 2009, jenž Pandoru představil jako mýtus, a na The Way of Water (2022), kde se příběh přesunul od objevu ke ztrátě. Oheň a popel tuto cestu neuzavírá efektem, ale důsledkem.

Oheň představuje nenávist, popel zase žal
Třetí díl ságy nepřináší šok v podobě nového světa. Přináší ponoření. Hlouběji do lesa, ostrovů a moří Pandory – ale především do struktur, které tento svět drží pohromadě. James Cameron nesází na překvapení, ale na paměť. Na to, že si divák pamatuje. A že je ochoten nést důsledky.
To je risk. V době fragmentované pozornosti, rychlých point a instantních emocí Cameron trvá na důvěře v příběh, který se vrství, opakuje a vrací. Ne proto, že by neměl co říct nového – ale proto, že některé věci je třeba říct znovu, jinak.
Celý příběh staví na protikladech: „lidské“ technologie proti biologickému systému Pandory. Hrany těchto struktur brousí až na ostří – patriarchát proti matriarchátu, generační konflikt, kolonialismus nerostných surovin proti kolonialismu biologickému. Obojí stojí životy. A obojí, v konečném důsledku, přináší peníze.

Film začíná lehkostí: Neteyam a Lo’ak dovádějí ve hře. Čirá hudba, let, křišťálová příroda Pandory – vše vnímáme jako bezpečné místo. Jenže tahle bezstarostnost není roztomilá kulisa. Je to programování budoucnosti. Vztahy se tu budují pohybem, důvěra riskem, identita v akci. A právě k této lehkosti se film už nikdy nevrátí. Neteyam je mrtvý. Lo’akovi se pak vše vrací jinak: jako výčitka. Jako paměť mrtvých. Jako vina přeživšího.
Cameron celkově nabízí precizní filmové řemeslo – idylická zákoutí, azurovou vodu, klidné moře i les, ale také běžný život: zábavu a všednodenní starosti. K tomu přidává velkolepé spektákly, akční scény a promyšlené prolnutí vztahů. Celkové záběry časuje a prolíná s detaily, pohledy a gesty, s napojením postav na prostředí, zvířata i samotnou Pandoru. Právě touto kombinací dokáže nadchnout – a především dojmout.
Celá tato směs bytí a nebytí, zření a nezření na Pandoře – podobně jako na Zemi – má svůj prazáklad ve vůdcích a autoritách. Pro jedny je to Bůh, pro druhé Eywa. Vždy jde o něco všeobjímajícího, co propojuje energii živých i neživých, něco, co svět drží pohromadě skrze rozpoznání, ne skrze kontrolu. Něco, co dává smysl řádu, paměti a představě kontinuity duše. Právě s touto rovinou Cameron pracuje mimořádně citlivě.
Autorita se zde rodí od nejmenších jednotek – rodiny – a postupně se rozvíjí přes rody, klany a společenství až k širším celkům. V jednom vyostřeném okamžiku Jake konstatuje: „Toto je rodina, ne demokracie.“ Nejde o autoritářský výrok, ale o mezní apel. O vzkaz ve chvíli, kdy se dítě stává středem světa, zatímco dospělí mu přestávají nabízet jistotu.
Jake tuto jistotu nabízí celé rodině. Vlastním i adoptovaným dětem dává jasně najevo, že drží pohromadě – a že si spolu dokážou poradit s tím, co přijde. Právě tato zkušenost zření, být skutečně viděn a rozpoznán, je základem bezpečí. A zůstává otázka: kde tyto hodnoty nabere dítě, pokud hranice mizí a vše je dovoleno?

Moc, řád a jejich selhání
Na Pandoře se divák seznamuje jen se zlomkem národů a klanů – s Metkayina na korálových útesech, s kočovným klanem Tlalim, známým jako Větrní kupci, s klanem Mangkwan, Lidmi Popela, i s Omatikaya, odkud pochází Neytiri, Jakeova žena. Cameron však nikdy neusiluje o encyklopedii světa. Zajímají ho struktury. Způsoby, jakými se moc utváří, udržuje a selhává. Film staví vedle sebe několik modelů autority.
Jake zosobňuje ochranný patriarchát. Moc chápe jako odpovědnost, nikoli jako privilegium. Svět je podle něj nebezpečný a někdo musí nést tíhu rozhodnutí, i za cenu oběti. Rodina je základní jednotkou přežití – nikoli prostor vyjednávání, ale místo jistoty. Proto dokáže říct: svět je důležitější než jednotlivec. A právě tady se rodí jeho tragédie.
Vodní lid Metkayina představuje řád tradice. Rovnováhu, rituál, pravidla, která kdysi chránila život. Jenže řád, který se nedokáže proměňovat, začíná vylučovat. Ve jménu klidu, harmonie a zachování společenství jsou jednotlivci odsouváni stranou. Moudrost se mění v setrvačnost.
Proti tomu stojí Lid Popela a jejich vůdkyně Varang. Nejde o matriarchát v pečujícím smyslu, ale o autoritářskou moc. Oheň zde není symbolem očisty, ale dominance. Neochraňuje, ale podmaňuje. Varang nehledá rovnováhu – chce ovládat. Jednotlivec pro ni nemá hodnotu, pokud neslouží cíli.
Nejde o muže proti ženám. Jde o moc bez empatie. A ta je destruktivní v jakékoli podobě. Popelová vůdkyně je temným zrcadlem Jakea: tam, kde on váhá, ona chce. Tam, kde on nese vinu, ona se opájí mocí.

Mladí a staří: svědectví místo poslušnosti
Dospívající a čerstvě dospělí Spider, Kiri, Lo’ak, Tsireya a další představují mladou generaci Pandory. Většinově se napojují na tradice a řád, ale přinášejí čerstvé vidění. Nemají oporu v životních zkušenostech, zato disponují impulzem a odvahou. Jejich síla nespočívá v paměti, ale v pohybu.
Cameron tím nepřímo vzkazuje i sám o sobě: budoucnost Avatara staví na mladších. Ne proto, že by byli bezchybní, ale proto, že ještě nejsou zatíženi minulostí a strnulostí pravidel. Film nabízí několik momentů, kdy jsou mladí vykresleni jako nerozvážní, ale s otevřeným srdcem – připravení riskovat, protože vidí to, co starší už přehlížejí.

Jedním z klíčových je rada starších tulkunů a klanu korálových útesů. Mladí si zde prosadí slovo, přestože jednají v rozporu s pravidly. Ne z neúcty, ale proto, že nesou svědectví, které nelze umlčet. Ve středu jejich příběhu stojí vyloučený „bratr“ tulkun. Ten nalezne svůj klan až po kolapsu – přežila jediná samice, kterou lidé oslepili. Právě ona podává kruté, ale pravdivé svědectví o světě, který ztratil schopnost vidět.
Staří už svět nezří – pouze ho spravují. Rozhodují podle pravidel, která kdysi chránila život, dnes jej však vylučují. Řád přežil, ale ztratil schopnost reagovat na změnu.
A právě tady se znovu ozývá biblický motiv: „Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.“ Na Pandoře kameny létají dál. A nikdo bez viny není.

Jake a synové: zrcadlení, vina a oběť
Otec a syn Lo´ak představují nejpřirozenější generační hranici. U mužů se tradičně pojí se silou, schopností bránit, rozhodovat a přijímat odpovědnost. Právě v tomto prostoru se Jake a Lo’ak neustále míjejí. Otec vychází z paměti ztráty a viny, syn z potřeby najít vlastní místo. Nejde o vzdor, ale o hledání.
Dospělý by měl disponovat větší moudrostí – a tím i pochopením. Jenže Jake tuto roli nezvládá bez zbytku. Vlastní strach a minulá vina mu brání vidět syna jinak než prizmatem rizika. Lo’ak přitom není bez postoje. Jeho zdánlivá naivita se rychle střetává s nastupující zralostí. Musí projít nejen psychickým, ale i fyzickým přerodem – z chlapce v muže. A tíha tohoto přechodu je tak silná, že ji bez opory okolí téměř neunese.

Postava Spidera posouvá konflikt ještě dál. Je Jakeovým adoptivním synem – a zároveň člověkem. Díky okolnostem se však rychle stává obyvatelem Pandory. Symbióza, která mu umožňuje přežít v jejím klimatu, z něj činí klíč k budoucnosti planety. A zároveň její největší ohrožení.
Jake si tuto cenu uvědomuje. Ví, co lidé udělají s poznáním. Ví, že budou zkoumat, napodobovat, implantovat. Že kolonizace se tentokrát nebude odehrávat skrze stroje, ale skrze tělo. Ocitá se tak před děsivě racionální volbou: zabít jednoho, aby byl zachráněn svět. Logika, kterou zná až příliš dobře.
Je to zřetelný biblický obraz Abraháma a Izáka. Jenže tentokrát nezasahuje Bůh. Nezastaví ruku v poslední chvíli. Zasahuje jeho žena Neytiri. A právě tím film vyslovuje svůj nejtvrdší výrok: oběť už není cestou k vykoupení.

Hlas jako most ke světu Pandory
Hodnotit herecké výkony u Avatara by bylo zavádějící. Ne proto, že by herci neodváděli precizní práci, ale proto, že jejich výkon je neoddělitelně spjat s technologií – motion capture, animací, světlem i digitálními zásahy. Divák ve výsledku nesleduje „čistého“ herce, ale kolektivní výpověď těla, hlasu a obrazu.
O to větší význam zde má hlas. Český dabing funguje jako most mezi mýtem Pandory a domácím divákem – nenápadně, ale účinně. Právě skrze něj získávají postavy konkrétnost, emoci a paměť. Zkušené hlasy českých herců dodávají světu Avatara další vrstvu důvěry a ukotvení. Je to práce, která není okázalá, ale je zásadní – a zaslouží si poděkování.

Cameron vsadil na správné karty

Avatar: Oheň a popel není filmem změny směru, ale filmem prohloubení poznání. Cameronův tým nabízí velkolepé přírodní scénérie Pandory v kontrastu se sofistikovanými, technicistními prvky kolonizační jednotky. Nejde o exhibici efektů, ale o studii zbraní a ekosystému.
Zbraně – kovové, technické, lidské – vytvářejí odstup, anonymitu a opojení mocí. Kdo po nich sáhne, nechá je proniknout do své duše. Násilí se stává snadnějším ve chvíli, kdy mizí dotek i odpovědnost.
Ekosystém nechce bojovat. Musí přežít. V duchu evoluce reaguje z pozice silnějšího, ale nikoli z touhy po nadvládě. Platí však tato pravidla i na Pandoře? Pandora sama zbraně nevyvíjí. Aktivuje vztahy. Její biologie reaguje, protože musí. Neútočí z touhy po moci, ale z nutnosti přežít. Technika zabíjí, protože může. Biologie se brání, protože musí. Krev však teče stejně.
Pozorný divák v tomto velkolepém spektáklu prožije údiv i napětí. Emoce proudí ze všech stran – kladné i záporné. Cameron se však nesoustředí na útěchu, ale na pochopení důsledků. Pokud přijmeme, že důvěra v příběh je obousměrná – že Cameron věří divákovi a divák kontinuitě – pak jeho sázka dává smysl.

Avatar: Oheň a popel nenabízí únik. Nastavuje zrcadlo.
Toto jsou naše hříchy.

Realizační tým:
Režie James Cameron; scénář James Cameron, Rick Jaffa, Amanda Silver; kamera Russell Carpenter; hudba Simon Franglen a produkce James Cameron, Jon Landau

Osoby a obsazení:
Rodina Sully: Jake Sully (Sam Worthington); Neytiri (Zoe Saldaña); Lo’ak (Britain Dalton); Neteyam (Jamie Flatters); Tuk (Trinity Jo-Li Bliss); Kiri (Sigourney Weaver) a Spider (Miles Socorro) (Jack Champion)
Klan Metkayina (Lidé z útesu): Tonowari (Cliff Curtis); Ronal (Kate Winsletová); Tsireya (Bailey Bassová); Ao’nung (Filip Geljo); Rotxo (Duane Evans Jr.)
Klan Omatikaya: Mo’at (CCH Pounderová)
Lid popela – klan Mangkwan: Varang (Oona Chaplinová)
Větrní kupci – klan Tlalim: Peylak (David Thewlis)
RDA / Lidé
Miles Quaritch (Stephen Lang); Frances Ardmoreová (Edie Falco); Parker Selfridge (Giovanni Ribisi); Norm Spellman (Joel David Moore); Dr. Ian Garvin (Jemaine Clement); Mick Scoresby (Brendan Cowell)

Autor: Josef Meszáros, učitel informatiky, který dlouhodobě mapuje živé umění.

👉 Avatar: Tři životy jednoho slova

👉 Avatar: Když technologie začnou dýchat

👉 Avatar: Když kontinuita přestane být jistotou

📘 www.falcon.cz