Scéna.cz 

Iveta Toušlová: Osud rozhodl jinak

Moderátorku Ivetu Toušlovou jsme si nejprve zvykli vídat na obrazovce zpravodajských relací. Dnes ji spojujeme především se dvěma úspěšnými cykly - Toulavou kamerou a 13.komnatou. Svým způsobem ji můžeme pokládat i za spisovatelku, protože už vyšlo sedm knížek Toulavky v knižní podobě a pracuje se na osmé, Třináctka má zatím knížky tři. Věděli jste, že Iveta kdysi toužila být herečkou...

Jste narozená ve znamení Lva. Věříte, že znamení, ve kterém se člověk narodí, ovlivňuje nějak jeho život?
Kdo ví… Staré kultury tomu věřily, byť ona znamení jsou jen malou výsečí celé jejich filosofie založené na spojení a vzájemném ovlivňování mikro a makrokosmu. Jak dole, tak nahoře měl kdysi pronést otec alchymie Hermes Trismegistos. Třeba nejde ani tak o hvězdy, ale určité síly, energie, které v době našeho zrodu působí a proto nás zcela logicky také ovlivňují a částečně i formují. Ostatně co jsme my? Z jistého úhlu pohledu taky jen energie…

Jaká jste byla jako malá?
Zvědavá, upovídaná, neposedná, fintivá, neměla ráda velké party, skákání přes švihadlo a míčové hry. Milovala divadlo, knížky, historické filmy a detektivky, hlavně s komisařem Moulinem. Pak taky líný tenis, šipkovanou, všechny karetní a stolní hry, maminčiny pohádky a tatínkovy obrázky, přírodu, cestování a zmrzlinu z babiččiny cukrárny, kterou jí ovšem pořád někdo zakazoval.

Prý jste původně chtěla být herečka?
Ano. Maminka a dědeček byli zapálenými amatéry, takže jsem tak nějak kráčela v jejich šlépějích. Už od druhé třídy základní školy. Jenže místo vysněných princezen přišly podstatně jiné role. Sedmý trpaslík od Sněhurky, Budulínek, takže mě museli vycpávat, a třeba kocour v botách. Ale tak už to v životě chodí. Přesto jsem na dramaťák nezanevřela. Naopak zůstala jsme mu věrná celou základku a na gymplu mi scházel natolik, že jsem už v prváku dala dohromady divadelní skupinu. Dohledem nad ní byl tehdy pověřený mladý matikář. Dostal nás, smečku nevycválaných puberťáků, chudák, na starosti povinně. Jenže jsme ho natolik nakazili, že i on prknům znamenajícím svět nakonec podlehl. Dálkově vystudoval Ježkovu konzervatoř - a soubor Spirála ve Vimperku pod jeho taktovkou šlape dodnes. Z čehož mám obrovskou radost. Na nápad přihlásit se na DAMU, mě přivedl právě on a třídní profesorka, dokonce přemluvili mé rodiče, kteří byli zpočátku proti, a sehnali mi lektora. Pod jeho vedením jsem složila talentové zkoušky a dostala se do nejužšího výběru uchazečů… Jenže osud pak karty zamíchal poněkud jinak.

Šla jste na pedagogickou fakultu...
Byl to nedobrý rok pro mě i moji rodinu. Maminka vážně onemocněla a i já se potýkala se zdravotními potížemi, které mi znemožnily studovat herectví, byť byly nakonec dočasné. Tak jsem šla na pedák obor čeština, literatura a historie. Sice nerada, ale nelituji. Poznala jsem tam zajímavé, tvůrčí a inspirativní lidi, díky nimž jsem se nasměrovala někam jinam. Psala jsem do novin naší fakulty a hned po revoluci začala spolupracovat s Českým rozhlasem. Tam se vlastně nastartovala moje novinářská dráha. A protože se situace v zemi změnila, přišlo mi, že bych v tomto oboru mohla být společensky platnější než jako herečka.

Ale ještě předtím než nastartovala vaše žurnalistické kariéra, zažila jste si období, kdy jste v Německu roznášela pivo. je to tak?
Tenkrát přišla sametová revoluce, lámaly se ledy. Řekla jsem si, dobrá, skončila jsi školu, jsi magistra čehosi, co nechceš nikdy dělat, co teď? Cítila jsem potřebu odjet, vzdálit se. Mít odstup od svého dosavadního života. Taky jsem se chtěla osamostatnit, vydělat si nějaké peníze, naučit se jazyk. Což se mi podařilo. Ten pobyt mi hrozně pomohl, po všech stránkách. Tam jsem si zformulovala svůj další životní plán a zároveň si vytvořila finanční zázemí. Když jsem pak nastoupila do Jihočeských listů, kde jsem pracovala za směšný plat jako redakční elévka, sama sebe jsem saturovala z peněz z Německa. Během necelého roku ale vše nabralo rychlý spád. Stala jsem se řádnou redaktorkou a navíc mě oslovili z rádia Faktor, abych jim pomohla vybudovat zpravodajství. To byla obrovská příležitost osahat si nejrůznější novinářské žánry – od klasické reportáže přes komponované pásmo až po vlastní talk-show. V době, kdy se rádio Faktor přetavilo víceméně jen na hudební stanici, vyhrála jsem konkurs do televize.

Vy jste přímo vzor toho, jak postupně vystoupat po schůdkách od novin přes rozhlas až do televize...
Nevím zda zrovna vzor, ale bylo to skutečně dle hesla step by step, což považuji za správné a užitečné. Znám práci v terénu, takže mě nikdo neopije rohlíkem. :-)

Jaká tedy je práce v terénu?
Je akční, obohacující, pro ostatní snad i smysluplná. Jenže taky poměrně náročná na přípravu. Vezměte si, že každý den zpracováváte jiné téma, setkáváte se s lidmi všemožných profesí i z různých sociálních vrstev. Zjednodušeně řečeno s prezidenty i bezdomovci. Navíc vyžaduje i přísnou sebereflexi a korekci. Vždyť točíte o lidských potížích, selháních a je tak snadné někoho poškodit. Byť ne úmyslně.

Takže sednout si do studia byla trochu úleva….
…po pěti letech neustálého brázdění po naší zemi a nepřetržitého zápřahu jsem se cítila unavená, vyhořelá, takže jsme nabídku moderovat Události vcelku přivítala. Říkala jsem si, že se trochu zklidním a hlavně to bude změna.

To se psal rok 1999, vy jste začala moderovat Události a vymýšlet si další práci...
Tak nějak. Práce reportéra je přece jen pestřejší a trošku mi chyběla, proto jsme si její absenci vykompenzovala tím, že jsem vymyslela Toulavou kameru, 13. komnatu a ještě jeden právě se rodící projekt Za zrcadlem. I když nenechte se mýlit, Události nejsou jen o „mluvících hlavách“ zírajících na čtecí zařízení. Tedy alespoň v České televizi ne. Je to náročná a stresující práce. Relace se do poslední chvíle mění, aktualizuje a doplňuje, aby se k divákům dostaly všechny dostupné informace. Což ovšem tvůrcům pořadu přináší nemalá úskalí. Mnohdy totiž skutečně nevíme, co přijde. Zda se povede třeba naplánovaný živý vstup, jestli příspěvek, s nímž se počítá, dorazí včas. Za moderátorský pultík si jdeme sednout tak tři minuty před vysíláním, do toho nám zvukaři připínají mikrofon a sluchátko, kameraman dělá záběr, režisér s námi komunikuje, maskérka nás pudruje. Předtím ovšem máme za sebou hodiny práce na velíně, kde si píšeme studia - tedy moderátorské vstupy, konzultujeme je z redaktory, pouštíme si jejich příspěvky a připravujeme rozhovory s našimi zpravodaji či jinými respondenty, s nimiž se během vysílání máme živě spojit. Celý tým musí šlapat jako hodinky. Jsme jeden závislý na druhém. Často improvizujeme. Všichni. Moderátoři, vedoucí vydání i režisér. Je to vcelku divoká jízda.

Máte některý ze svých projektů raději než ostatní?
To nemůžu říct, jsou to všechno mé „televizní děti“. Každý projekt je jiný, na každém spolupracuju s někým jiným, což je nesmírně obohacující a inspirující, neboť jsou to lidé tvořiví, nápadití a vnášejí mi do života další rozměr. Navíc máte-li více kolektivů nehrozí, že vás postihne ponorková nemoc. :-)

Vzít si něco takového na odpovědnost, to znamená neustálý kolotoč...
To jsem trošku podcenila. Přesněji řečeno netušila, že se oba pořady udrží na obrazovce tak dlouho. Třeba Toulavka v únoru vstoupila do sedmého roku existence, což je neuvěřitelné a překvapující zároveň pro nás všechny. A Třináctá komnata měla být původně taky jen třináctidílná, ale jedeme už čtvrtým rokem, takže si spočítejte sama, kolik dokumentů jsme přivedli na svět. Bezmála 140. Navíc oba projekty vycházejí v knižní podobě. První byla Toulavka a vznikla vlastně z popudu diváků, kteří se chtěli k jednotlivým reportážím vracet a podle nich cestovat. Ani ve snu mě nenapadlo, že jich vydáme sedm a začínáme psát osmou. A navíc jsme loni spustili internetový speciál pořadu, kam mohou přispívat i diváci. A Třináctka už nám rovněž porodila tři knížečky. Je to samozřejmě svým způsobem řehole.

Oba projekty pořád řídíte. Ale nemáte někdy chuť vzít si jako kdysi mikrofon do ruky a některé místo svého srdce nebo osobnost, které si vážíte, natočit sama?
Chuť by byla, ale čas není. Oba pořady jsou týdeníky a jejich výroba není jednoduchá. S každým příspěvkem či dokumentem jdu totiž od začátku až do konce. Tedy od námětu, přes scénář, debaty s tvůrci a práci ve střižně po schvalovací projekce. Je to tvůrčí týmová práce, ale hodně náročná a někdy stresující.

Máte také nějaké řešení pro vystresované tělo?
Pro mě je jednoznačným ventilem pravidelné cvičení, plavání a třeba i sauna. Pak určitě procházky v přírodě a cestování. Miluju ten pocit, kdy nastupuju do letadla a vypnu mobil. I mé případné potíže vnímám najednou jinou optikou. Jakoby tou výškou a dálkou ztrácely na významu…Loni jsem se zatoulala například do Egypta a okořenila si pobyt v něm návštěvou působivého skalního města Petra v Jordánsku. Byla jsem ve Španělsku, kde mě nadchla jižanská kráska Barcelona. Tajemná, trošku drsná ženská, která se člověku neodkryje hned napoprvé, ale musí ji postupně objevovat a po malých doušcích, jako těžké katalánské víno, vychutnávat…A pak mě dostal Řím, stařík se sex-appealem muže v nejlepších letech. Ale taky jsem vzala rodinku do Slavonic k tetičce a domů na Šumavu prchám z Prahy každou chvíli. Byť s notebookem v kufru. Jsem sice společenský člověk, ale samotu vyhledávám čím dál častěji.

Jaký bude nový pořad, jehož jste rovněž autorkou, a který prý má moderovat Tomáš Hanák? Mimochodem, proč ne vy?
Původní název byl Pavěda?, ale změnili jsme ho na Za zrcadlem. Jde o cyklus dokumentů o paranormálních jevech a alternativních postupech. Vyšla jsem z poptávky veřejnosti po věcech takzvaně mezi nebem a zemí. Většina evropských i amerických televizí, včetně těch veřejnoprávních, pořady podobného charakteru úspěšně vyrábí a vysílá v atraktivních časech. Záměrem je představit jevy na první pohled nevysvětlitelné nebo neobvyklé a konfrontovat je s názorem zástupců vědecké obce. S kolegy, Natašou Slavíkovou a Alenou Müllerovou, s nimiž píšeme scénáře, a režiséry Petrem Slavíkem a Kamilou Vondrovou chceme zmapovat různé okruhy alternativní medicíny, ale rozpracované máme i díly na téma šamanismus, astrologie, spiritismus, čtení z ruky a věštění z karet - zkrátka vše, co exaktní věda nazývá pavědou. Jednotlivá témata pojímáme v širším kontextu a nechybí ani pohled do historie. Zjišťujeme, kde mají tyto metody kořeny, jak se vyvíjely, proč se k nim lidé stále častěji uchylují, a samozřejmě upozorníme i na možná rizika z nich pramenící. Průvodcem cyklu je Tomáš Hanák, jehož jsme stylizovali do role jakéhosi zvídavého šťourala, který chce přijít oněm „záhadám“ na kloub, neváhá si ledacos vyzkoušet, ale také se nenechá opít rohlíkem. Hledá odpovědi na otázky, jestli skutečně existují lidé s nadpřirozenými schopnostmi, či zda jsou jen dobrými psychology a hochštaplery, těžícími z neštěstí a z naivity druhých. A proč jsem se role průvodkyně nezhostila já? Jednoduše proto, že se nám Tomáš zdál vhodnější. Jako herec si může dovolit nadsázku nebo lehce komediální přístup, což ke mně, tedy zároveň moderátorce hlavní zpravodajské relace jaksi nesedí. Nebo si snad dovedete představit, že bych vám v sedm večer vyprávěla o situaci v Gaze a o dvě hodiny později tančila s bubnem kolem ohně a procházela se po rozžhavených uhlících? (smích)

Působíte na mě jako jasná realistka, kde se ve vás vzal zájem o duchovno?
A to se vylučuje? Podle mě každý z nás dříve nebo později začne uvažovat o tom, jaký má to naše lidské pinožení vlastně smysl. Přeci jsme se nenarodili jen proto, abychom umřeli, ne? To by bylo divné nebo přinejmenším smutné.....A pak jsou tady další věci a situace, ve kterých vás nemůže nenapadnout, jestli náhodou neexistuje něco jako vyšší plán, či hybatel řídící naše kroky... Možná to, co vidíme a jsme schopni vnímat, není jediný svět, který existuje. Třeba je i cosi za zrcadlem, kam nás jednou zavede - jako Alenku do říše divů - velký bílý králík.

Věříte na pravidlo, že když se člověku daří v kariéře, o to méně štěstí má v soukromí?
Možná ano. Osud dopřeje někde a jinde ránu zasadí. Musím říct, že když se mi soukromý život rozpadl, práce mi hodně pomohla. Držela mě nad vodou. A pak samozřejmě rodina a přátelé.

Loni jste oslavila čtyřicítku. Brala jste ji jako příležitost bilancovat?
Podle mě je dobré otočit se někdy zpátky, podívat se na sebe i do sebe, a trošku zrekapitulovat, co se povedlo, co ne, položit si otázku proč a pokusit se na ni odpověď. Ale nemělo by to trvat příliš dlouho, aby vám během té auto-psychoanalýzy neutekl život mezi prsty. .-)

Objevila jste nějakou chybu?
Spoustu… Třeba s muži to moc neumím… Maminka mi vždycky říkala: Ivetko, musíš se sama o sebe postarat... a já to tak brala. Prostě jsem nechtěla být nikomu na obtíž, ale snažila se být partnerkou se vším všudy. Myslela jsme si, že je dobře, když dokážu do společného měšce přinést stejně, jako ten druhý. Když se o sebe můžeme vzájemně opřít, přitom se nebrzdíme a neomezujeme.. jenže to tak bohužel nefunguje – většina mužů touží po křehké víle, o kterou mohou pečovat. Takže jsem si tím paradoxně sama na sebe upletla bič. Ale kdoví, možná že ne... (smích)

Jste ale optimistická, ne?
Možná spíše poučená. Ve čtyřiceti letech těžko sama sebe z gruntu předěláte. Nemohu se najednou tvářit, že si nevím s věcmi rady, že jsem bezmocné stvoření, které potřebuje zachránit a spasit, to by byla přetvářka. I když se taky občas potřebuju někomu vybrečet na rameni, ale pak zase dokážu vzít ony pomyslné otěže a táhnout tu káru sama.

Iveta Toušlová
Moderátorka Událostí, hlavní zpravodajské relace České televize vystudovala na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích pedagogickou fakultu - obor čeština, literatura, historie . Po promoci odjela na dva roky do Německa, kde se živila jako servírka a učila se jazyk. Základ žurnalistické profese se naučila v Českém rozhlase, kde působila už během studia na VŠ, v Denících Bohemia a Rádiu Faktor, v roce 1994 vyhrála konkurz do České televize a stála se krajskou zpravodajskou z jižních Čech. Události moderuje od roku 1999. Navíc si vymyslela a řídí úspěšné projekty Toulavá kamera a 13.komnata. Toulavá kamera už získala dvě novinářské ceny a dvakrát byla nominována na televizní cenu Elsa, 13. komnata jednou. Oba pořady se těší nadstandardní sledovaností, navíc vycházejí i v knižní podobě. Toulavá kamera se loni dočkala sedmého dílu, 13. komnata třetího.