Člověka hořce mám rád...
autor: Z webu
Malinkej člověk padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík
von padá na záda
von padá o stýblo,
von padá kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.
Jaký to s ním bylo (Ze sbírky Lazar a píseň, 1960)
Básník, který ve vzpomínkách svých současníků figuruje jako „papučář“, tedy člověk, který byl rád doma, svými texty zaujal celou generaci zpěváků – zpíval jej Vladimír Mišík, Michal Prokop, Eva Olmerová a další. Kromě textů, které lákaly k zhudebnění, psal také např. Rozhlásky, krátké humorné, satirické příběhy, které reagují na současné události a vtipně kritizují nedostatky, lidské slabosti, lhostejnost a vše, co by mělo společnost zajímat (tyto své drobničky sám autor i ilustroval). Je zároveň autorem několika satiricky laděných divadelních her.Jeho celé jméno zní – JOSEF FRANTIŠEK KAINAR. Narodil se 29. června 1917 v Přerově v železničářské rodině. Rodiče se na konci června 1927 rozvedli a matka s dcerou Irenou, které bylo již 19 let, odjely na Slovensko. Josef zůstal s otcem, který se znovu oženil. Zatímco na obecné škole patřil Josef Kainar k premiantům, ale na gymnáziu byl už jen průměrným , ba podprůměrným studentem. Tehdy však už vykazoval nadprůměrné nadání umělecké. Byl dobrý muzikant, hrál na koncertní úrovni nejen na klavír, ale i na housle a kytaru.
V r. 1933 otiskli v časopise jeho první karikatury, v květnu 19 34 se z nešťastné lásky pokusil o sebevraždu, když si prostřelil břicho revolverem svého spolužáka. Po maturitě začal v roce 1938 na FF UK studovat češtinu a francouzštinu, ale zavření vysokých škol jeho studia přerušilo a on se k nim už po válce nevrátil. V listopadu 1939 se přestěhoval k otci do Řepiště u Ostravy, pracoval na pile v Ostravici a do roku 1945 na nádraží Ostrava-Přívoz, kde byl pochůzkářem i kancelářskou sílou a působil jako instruktor železniční protiletecké ochrany. V sezóně vystupoval také jako kytarista a houslista Doležalova tanečního orchestru v ostravské kavárně Savoy a také ve zlínském Společenském domě.
Po válce se Josef Kainar usadil v Brně, kde pracoval v redakci Rovnosti, a poté spolupracoval s Lidovými novinami. Byl člen „Skupiny 42“ a kromě psaní se zabýval také fotografováním, kreslením a muzikou. Překládal texty jazzových písní, psal texty k hudbě, používal černý humor, zobrazoval tragické pozadí života. Zpočátku psal v duchu filosofického existencionalismu, později přešel k méně subjektivní problematice lidského bytí. Po Únoru se zapojil do angažované tvorby, jeho vzorem byl v tomto směru Vladimír Majakovský. V sebeironických básnických sbírkách hledal očistnou katarzi a porozumění v pohledu na zkušenost bytí a obecný lidský úděl.Vedle básnické tvorby úzce spolupracoval s rozhlasem (viz výše uvedené Rozhlásky) a divadlem. Tím divadlem bylo pražské Divadla satiry, které spoluzakládal a jehož kmenovým autorem byl po celou dobu jeho trvání, tedy až do roku 1949. Jako libretista a textař spolupracoval na první tady uvedené protinacistické satiře Cirkus plechový (1945) a na dalších dvou hrách: Akce Aibiš (1946) a Ubu se vrací aneb Drštky nebudou (1949). Nicméně, z jeho dosud hraných her jsou nejznámější Nebožtík Nasredin a pohádka Zlatovláska.
Od roku 1947 se Kainar stal tzv. spisovatelem z povolání. Po rozpadu prvního manželství odešel v roce 1956 do Čech a podruhé se oženil. Praha jej lákala i odpuzovala, proto se tu natrvalo vlastně nikdy pořádně neusadil. Raději pobýval ve spisovatelských domovech, kde vytvořil velkou část svého díla - nejprve v Budislavi, pak v Dobříši a vůbec nejraději ve Ždáni na Slapské přehradě. V 50. letech se pokusil nevyčnívat, ale příliš se nezavděčil ani čtenářům, ani komunistům.V 60. letech se s nastupujícím táním opět „našel“, vrátil se k osobitým zdrojům imaginace a výsledkem jsou sbírky, které nelze přehlédnout.Nejvíce dnes utkvívá v povědomí Kainar jako autor textů, které známe v interpretaci šansoniérů, ale i rockerů. Připomeňme, že mnoho jeho textů dosáhlo brzy po válce, a zvláště mezi studentskou mládeží takřka masové obliby, byly opisovány a zpívaly se s kytarou i v rámci amatérských jazzových skupin. Kainar jako jejich autor však zůstával po dlouhá léta v anonymitě. Později se více zaměřoval na psaní písniček k různým divadelním hrám a příležitostně také k filmům. V 2. polovině 60. let se sblížil s šansoniéry A. Havlíčkovou, R. Pellarem a jejich skladateli J. Jakoubkem a M. Jírou, pro jejichž pořady napsal řadu pozoruhodných šansonů. Projevil však pochopení i pro nově se prosazující rock a svými texty doplnil několik skladeb rockové generace (Vladimír Mišík, Michal Prokop, skupiny Flamengo a Framus Five). Teprve po smrti začal být plně doceňován Kainarův význam pro českou hudbu. Dodnes patří jeho texty k základním v české hudbě ovlivněné jazzem.
Z jeho tvorby: Příběhy a menší básně, Nové mýty, Osudy, Veliká láska, Český sen, Člověka hořce mám rád, Lazar a píseň, Moje blues, Miss Otis lituje, Třináct kytar. Posmrtně vyšly výbory Včela na sněhu, Bláznův kabát, Královský večer, Básně a blues
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Časopis 18 - sekce
DIVADLO
Maso Krůtí chystá inscenaci Recyclus Coitus
Soubor Maso Krůtí, královny něžného punku, chystá na květen v Divadle NoD premiéru svého doposud největšího di celý článek
HUDBA
Eurovision Song Contest 2024
Eurovision Song Contest 2024
Přímý přenos prvního semifinále ze švédského Malmö, kde se letos koná 68. ročn celý článek
OPERA/ TANEC
Rok české hudby – Smetana 200
Ecce Homo Bedřich Smetana
Pohnutý život a geniální dílo velikána české hudby 1824–1884 v dokumentu Ma celý článek