Scéna.cz 

Hana Smejkalová: Největší slabost mám vedle rodiny pro Národní divadlo…

Pohybuje se na jevištích všech scén Národního divadla a Státní opery, přitom není herečka, baletka ani operní pěvkyně. Pracuje ráda na světle, ale někdy potřebuje i tmu, elektrikářka není. Někdy se jí hodí slunce, jindy zase blesk, meteoroložka to také není. Máte pocit, že mluvím o chytré horákyni? A to jsem se ještě nezmínil, že při rozhovoru vyprávěla o analogu i digitálu, a v žádném případě nebyla řeč o mobilech. Ke své profesi se dostala díky tatínkovi.
„Do Národního divadla jsem nastupovala jako laborantka,“ upřesnila Hana Smejkalová a pokračovala: „Náhoda tomu chtěla. V bývalé profesi nastaly zvláštní vztahy, byl čas na změnu. Jediný plus byl v tom, že jsem tam potkala manžela.“

Nebudeme vás již napínat. S fotografkou Hanou Smejkalovou se v Národním divadle můžete potkat zejména v závěru zkoušek inscenací, ale také na různých večírcích a jiných společenských akcích. Do ND nastoupila k Oldřichu Pernicovi, fotografovi. Před tím pracovala jako fotografka ve Výzkumném ústavu pozemních staveb. K tomu říká:
„Bylo to široké spektrum fotografování. Dokumentovala jsem různé zkoušky – zatížení betonu, panely, železo, spoje apod., moc zajímavé to nebylo!“

Hana Smejkalová pracuje v Národním divadle dvacet šest let. Náš rozhovor trval přesně dvacet šest minut. Zeptali jsme se nejen na to, co ji prolétne hlavou, když mačká spoušť, ale také zda ráda fotí o dovolené. Došlo i na to, jaké kontakty má s umělci. Zahodila analogový fotoaparát ze dne na den nebo se naopak s digitálním fotoaparátem sbližovala postupně. Řekněte si omšelé slovo „sýr“, příjemný úsměv a…

Prozradíte, co Vám vlastně bleskne hlavou před zmáčknutím spouště?
(Dlouhé zamyšlení.) Podle toho co fotím. Když je to na jevišti, tak například, aby se mi umělci zrovna neotočili, aby se dobře tvářili. Pěvci, aby neotevřeli pusu. Někdy je toho opravdu dost. Jinak předpokládám, že když už mačkám spoušť, tak mám záběr vyhlédnutý. Například u tanečníků je to doslova boj, aby byli ve správné pozici, usmívali se apod.
Můžete sice namítat, že na rozdíl od jiných, mám velký prostor pro focení. To je pravda, ale v případě dokumentování inscenací, kdy musím mít na fotografiích všechny alternace, si nemohu poroučet, zastavovat zkoušku nebo si nechat přisvítit. To prostě nejde. Jedinou výhodu mám, že si mohu na určitou situaci počkat.

Jaký to byl pocit, když jste poprvé stála v šálách na jevišti…
Tenkrát se dělalo všechno analogově a klasicky černobíle. Fotografem byl Oldřich Pernica. Postupně nás bral na zkoušky a občas nás nechal fotit. Tím jsem se hodně učila. Poprvé jsem fotila na Nové scéně inscenaci Herkules a Augiášův chlív v březnu 1989. Na jeviště jsem tenkrát nelezla.
Vzpomínám si, že zpočátku jsem vůči hercům byla hodně ostýchavá. V podstatě to mám tak dodnes. Pokud mě někdo neosloví, nevyhledávám ho.

Napadlo mě, zda Vás třeba nezvou na štamprle, aby byli častěji v záběru…
Myslíte, že bych někoho vyfotila špatně, kdyby mě nepozval na panáka? To v žádném případě. Sice se říká, že např. kameraman nebo osvětlovač mohou s hercem v dobrém i zlém čarovat, ale u mě to tak není. Když vím, že je záběr špatný, tak bych ho nikdy nedala z ruky. Nechci nikomu ubližovat. Vždycky vybírám fota, kde jsou všichni nejlépe v záběru. Případně retušuji. Výjimkou je, pokud ošklivost mají v roli. To je něco jiného.

Jako jedna z mála se pohybujete na všech scénách. Kde se cítíte nejlépe?
Národní je Národní, pro to mám největší slabost. Kolowrat jsem měla ráda. Fotilo se tam dobře. Byly tam i hezké a úspěšné inscenace. Také tam byl blízký kontakt diváka s herci, mohl jste až k nim, docela blízko.

Nemáte strach ze tmy při focení?
Na tmu jsem zvyklá. Jeviště je vždycky nějak osvětlené. Samozřejmě všechno ovlivňují inscenátoři. Scénu si skutečně nemohu nechat přisvítit, blesk samozřejmě nelze používat. Jednou se mi stalo, že jsem fotila při představení. Sedím v lóži, kam si přisedl nějaký pán. Omluvila jsem se mu, že budu fotografovat, tedy cvakat aparátem. O pauze mu bylo divné, že jsem asi moc nenasnímala. Oponovala jsem mu, že naopak, fotila jsem celou dobu. On na to – Vy nepoužíváte blesk?
Trochu mě to rozesmálo. Ani na zkouškách se to nedělá.

Jak si hledáte cestu ke světlu?
Nemohu si ji moc hledat. Musím čekat, co mi nasvítí inscenátoři, kolik mi dají světla.

Zmínila jste, že jste nastoupila jako laborantka. Vyvolávání negativů a následně fotek, to bylo velké dobrodružství. Jak jste si zvykala na digitální fotoaparát?
Fotokomory máme dodnes v Anenském klášteře pořád připravené. Nikdy nevíte, kdy budou zase potřeba. Fotky z filmu jsou trochu jiné. Mají větší hloubku, zrnitost. Film je prostě film.
Digitálu jsem se opravdu dlouho bránila. Když fotografoval kolega Pernica, ten ho vůbec nechtěl. Například, když uděláte černobílý obrázek digitálně, tak to skutečně není ono. S digitálem se ale nechají dělat věci. Kolikrát si říkám, že je to až podvod. Nakonec jsme byli donuceni ho používat. Vyfotit a okamžitě poskytnout snímek. Digitální přístroj zvítězil.

V divadle byla tradice černobílého focení. Barva nebo černobílé foto?
Černobílá je opět černobílá. Nejhezčí černobílé fotky vznikají, pokud jsou zaznamenané klasicky na film. Mají pak dobrou hloubku, více duše. Některé inscenace, např. od režiséra Wilsona, jsou na barvě založené. To už si pak vyžaduje barevné focení.

Fotograf by měl mít cit pro světlo, kompozici, ale také by měl mít jistotu. Kolik kilogramů Vám vlastně prošlo rukama?
Někdy, když je dlouhá zkouška, tak mě opravdu bolí ruce. Vlastní tělo fotoaparátu neváží skoro nic, nejtěžší jsou objektivy. Chvíli mohu běhat s fotoaparátem v ruce, ale když už je to hodně těžké, tak fotím ze stativu.

Vaše cesta k počítači?
Moje digitální i počítačové začátky byly hodně zvláštní. První digitál, který mi přišel do ruky, mi dali u nás z archivu. Tehdejší šéf koupil někde nějaký ve výhodné akci pro potřeby dokumentace, kdyby něco nešlo naskenovat. V archivu s ním neuměli, tak jsem dostala první digitální fotoaparát. Nakonec jsem se odhodlala s ním fotit na jevišti.
V té době mi ani nikdo nedal počítač. Neměla jsem kde stahovat fotky. Ze začátku jsem fotila společenský život, recepce apod. Řešila jsem to tak, že jsem vždycky někoho umluvila, stáhli mi fotky, vybralo se jich pár a odeslalo redakcím. Zbytek se smazal. Nakonec jsem si vydupala počítač a neuměla jsem na něm moc dělat. Učila jsem se za provozu, co jsem kde pochytala.

Už Vás čeká jen focení mobilem nebo tabletem?
Tomu se budu bránit zuby nehty. Tím se snad fotí jen děti.

Pak přijde zaznamenání vůně…nebo divadelní prach?
Vůně doufám nebudou. Prach se v záběru objevuje.

V ND Vás potkala vedle scénické fotografie, jak jste zmínila, i reportážní, večírky, různá setkání atd.
Toho přibývá moc. Když jsem nastoupila, tak se fotily zkoušky a někdy premiéra. Potom začaly přibývat čtené a aranžovací zkoušky, různé akce kolem divadla – výstavy a další akce mimo jeviště.

Dá se to měřit pracovní dobou?
Nedá. Neříkám ani pracovní doba. Večerů je hodně. Naštěstí dceru už mám velkou. Manžel je tolerantní nebo si spíš zvykl.

Do toho Vám přibyla Státní opera a Laterna. Nenudíte se?
To určitě ne. Někdy se to začíná i překrývat. Nedá se všechno stihnout.

Co Vy a focení na dovolené?
Fotím pár fotek, aby bylo na památku. Jinak se tomu bráním, včetně svateb a dalších soukromých akcí, to skutečně ne.

Když fotíte komedii, máte vůbec čas se zasmát?
(Smích.) Kdykoli chci. Není to o tom, že bych nedala foťák od oka. Určitě se i zasměju.

Ke každé inscenaci máte určitě jiný vztah než divák, jakou byste nám doporučila?
Málokdy si jdu sednout do hlediště jako obyčejný divák. Pokud se tak stane, stejně se přistihnu a říkám si – To by byl dobrý záběr. Pořád fotím.

Někdo se fotí lehce, je fotogenický, u druhého tomu tak není. Jak to vnímáte Vy?
Tanečníci nepředstavují tak velký problém. Musím si jen hlídat, aby tam byla noha a ruka. Jinak jsou naučení se tvářit příjemně. S činoherci také nebývá problém. Horší je to s operními pěvci. Zachytit správně sólistu při zpěvu, to je opravdu náročné. Už mám vychytané některé grimasy, kdy mají své výrazy. To vím, že nemohu. Lepší je počkat, až přestanou zpívat. Sami se nemohou hlídat, aby vypadali dobře. Musí prostě zpívat. Na prvém místě je u nich zpěv a tomu musí podřídit všechno, výraz jde stranou.

Fotila jste někdy z „lustřiště“?
Jenom nad lustrem. Otevřeli strop a mám foto – pohled dolů do hlediště. Byla jsem i na střeše ND.

Pokud dobře počítám, v Národním divadle jste 26. rokem.
Patřím k lidem, co neradi mění zaměstnání. Tehdy jsem si řekla, že to zkusím, i když to pro mě byla velká změna. A dopadlo to takhle.

Nacházíme se ve 26. minutě rozhovoru. Přeji Vám mnoho dobrého, hlavně pohodu a dobré světlo.
Můžete to vypnout. Mnohokrát děkuji.

Hana Smejkalová
Vystudovala SPGŠ pod Petřínem - obor užitá fotografie. Patnáct let pracovala ve Výzkumném ústavu pozemních staveb. Do Národního divadla nastoupila jako laborantka díky osudové náhodě. Přihlásila se na konkurz, který napoprvé nevyšel. Opětovně objevila inzerát, že stále hledají fotografku do ND. Fotografem Národního divadla byl tehdy Oldřich Pernica. Psal se rok 1989. Postupně začala fotografovat. Přešla od analogu k digitálu. Fotografuje inscenace Národního divadla i společenský život. Na podzim se připravuje její výstava na piazzetu Národního divadla.