Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Svět očima devadesátiletého fotografa Davida Rubingera

Výstava slavného izraelského fotografa Davida Rubingera Israel through My Lens - Izrael mým objektivem, představí na pražské Staroměstské radnici ve dnech 4. - 24. července 2014 výběr z jeho celoživotního díla.

Tento devadesátiletý fotograf (narodil se 23.června 1924) se stal doslova kronikářem důležitých izraelských událostí v průběhu celé poválečné historie tohoto státu. Jako správný reportér se nikdy nezalekl vrhat se do jakýchkoli událostí, byť na pomezi Izraele a Palestiny se odehrávaly mnohdy nebezpečné konflikty, a tak je logické, že jeho fotografie z konce šestidenní války z roku 1967, kdy zachytil „Tři parašutisty u znovudobyté Zdi nářků“, se stal doslova ikonickou fotografií, kterou zná v Izraeli každé malé dítě.

Rodák z Vídně, který utekl z Rakouska po anšlusu přes Itálii do Palestiny a zde žil po nějakou dobu v kibucu (jeho otec byl v té době už v Anglii, matka bohužel při holocaustu zemřela), během II. světové války sloužil v židovské brigádě Britské armády. Na sklonku války podle legendy dostal od své francouzské přítelkyně fotoaparát, od něhož se už neodloučil. Díky němu našel odpověď na otázku, čím se v životě zabývat. Stal se fotografem, který nejprve pracoval v různých izraelských listech (jeho prvním snímkem byl záběr mladých Izraelců, kteří šplhají na britský tank ve chvíli, kdy byl vyhlášen samostatný Izrael), a poté se stal součástí mezinárodního týmu nakladatelství TIME LIFE, který měl na starosti Střední Východ. Pro tuto redakci pracoval půl století, a byl dvorním fotografem celé politické reprezentace v průběhu více než půlstoletí. Jako jediný měl přístup do přísně střežených míst v izraelském parlamentu, takže se mu podařilo zachytit izraelské politiky i v soukromých chvílích (známá je např. fotografie, kdy Golda Meierová krmí svou vnučku). Vystavoval v mnoha zemích světě, a získal množství ocenění. Jako první např. obdržel v roce 1998 Izraelskou cenu. Také jeho osobní život do jisté míry odrážel historii života Židů v poválečné Evropě. Poté, co navštívil svého otce v Anglii, zjistil, že má ještě nějaké příbuzné v Německu. Zde se setkal se svou sestřenkou Anni a její matkou, které přežily holocaust. Nabídl Anni sňatek z rozumu, aby jí zajistil možnost emigrace do Palestiny. Nakonec spolu zůstali celých padesát let, až do její smrti, i když Rubinger ve své biografické knize Israel Through My Lens přiznal, že to bylo manželství bouřlivé a měl v té době spoustu jiných přítelkyň. Jeho pozdní vztah se Zionou Spivak (bylo mu 78 let) skončilo po dvou letech její tragickou smrtí.

Při příležitosti návštěvy Davida Rubingera v Praze jsme mu položili několik otázek:

Byl jste už někdy předtím v Praze? Pokud ano, máte nějakou speciální vzpomínku na tuto návštěvu?
Během svého dlouhého života jsem byl v Praze celkem třikrát. Poprvé po válce s mou, nyní zesnulou manželkou Anni, která přežila tábor smrti ve Stutthofu. Nezapomenutelný byl tehdy pro mě pohled na starý Židovský hřbitov. Říkal jsem si, jestli tohle navrhl a realizoval člověk, pak je to největší dílo abstraktního umění.

Jak byste charakterizoval svou výstavu? Je to vizualizovaná verze vaší biografické knihy Israel through My Lens?
Má výstava je retrospektivním pohledem na můj profesní život. Je jasné, že vybíráte-li z půlmilionu snímků, tento výběr nikdy nemůže být zcela uspokojující.

Je pravdivá legenda, že svůj první fotoaparát jste dostal od své francouzské přítelkyně, která tak inspirovala celou vaší celoživotní profesní dráhu?
Je to tak. Byl to dárek na rozloučenou od mé francouzské přítelkyně, malý fotoaparát Argus, 35 mm. Bylo mi tehdy 22 let a nikdy předtím jsem v ruce fotoaparát nedržel.

Máte přehled, kolik snímků jste během života nafotil, a kde všude jste je vystavoval?
Snímků je na půl milionu. A vystavoval jsem v Izraeli, v USA, ve Vídni, v Berlíně, v Bankogku, Singapuru ...

Jste konzervativní fotograf, nebo jste přešel časem z analogu na digitální fotoaparát?
Jsem úplně nadšený digitálním fotoaparátem. Podle mého názoru, je tahle věc, která se stala ve vývoji fotografie, úplně úžasná.

Máte nějakou fotografii, ke které vás váže speciální vzpomínka, která je vám zvláště drahá?
Mám pochopitelně vztah k mnohým svým fotografiím. Ale ukázat na jednu, to je jako byste po mně chtěla, abych označil, které ze svých dětí mám nejraději.

Jaký typ fotografií máte nejraději – tváře? situace? krajiny?
Zajímají mě lidé. Pokud si to přesně pamatuji, v mém výběru není jediná fotografie, na které by nebyli lidé.

Jsou někteří fotografové, které máte rád nebo si jich vážíte?
Mnozí z mých kolegů z redakce TIME LIFE jsou velikáni v oblasti fotografie.

Považujete u snímku důležitější dokumentární nebo uměleckou hodnotu (četla jsem, že jste kdysi pochyboval, zda váš slavný snímek tří u Zdi nářků je dost dobrý z hlediska uměleckého).
Cartier Bresson to nazýval „rozhodujícím okamžikem“, ten může být někdy neostrý, ale nejdůležitější je právě ta hodnota, že i přesto je „rozhodující“.

Máte nějaké celoživotní motto?
Žij tak, jako by před tebou bylo nekonečné množství zítřků.

7.7.2014 08:07:10 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!