Scéna.cz 

Státní operu ve Vídni postavil český stavitel

V letošním roce uběhlo 140 let od vzniku monumentální vídeňské stavby – Státní opery. Málokdo dnes už ví, že její realizace je dílem českého architekta Josefa Hlávky. Český stavitel tehdy patřil k nejvýznamnějším stavitelům v tehdejším Rakousku-Uhersku. Dokonale prostudoval velká stavební díla Evropy a sám pak obohatil vlastní tvorbu řadou nových originálních přístupů. Jeho největším činem se pak určitě stala právě vídeňská Dvorní (nyní Státní) opera. K soutěži na její stavbě vyzval Hlávku ministr Wickenburg a český stavitel toto nádherné a samozřejmě i velmi náročné dílo realizoval v letech 1861 – 1869. Císař František Josef I. v uznání této práce při otevření opery odevzdal Hlávkovi symbolický zlatý klíč k ní, dekoroval ho Řádem císaře Františka Josefa a jmenoval c. k. stavebním radou. Celý tento projekt vynesl Hlávkovi vysoké odborné ocenění i značné finanční prostředky – 400 000 zlatých.

Připomeňme si při této příležitosti významnou osobnost, která zanechala stopy po celé Evropě. Jeho život se podobá scénáři na hollywoodský film – z chudého nadaného chlapce se stal nejbohatším občanem rakousko-uherské monarchie. Ale jeho život poznamenaly i rány osudu: dočasně ochrnul a téměř oslepl, pochoval postupně dvě milované manželky. Architekt a stavitel Josef Hlávka, který zemřel právě před sto lety, se zapsal do našich dějin jako největší mecenáš všech dob.
Narodil se v nemajetné úřednické rodině v Přešticích. Už od dětství projevoval mimořádný kreslířský talent. Častými náměty jeho kreseb byly hrady, zámky a kostely jeho rodného kraje. Právě tady měl své kořeny jeho zájem o architekturu.

Chtěl sestavit perpetuum mobile
Hlávkovým dětským snem bylo objevit perpetuum mobile. To se mu sice nepodařilo, nicméně na své tehdejší vynalézání věnoval veškeré úspory. Po gymnasiu se přihlásil na pražskou techniku a poté díky podpoře otce studoval také na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Na studia si přivydělával jako zednický učeň u česko-vídeňského stavitele Františka Šebka. Když společně s vysokoškolským diplomem získal i výuční list zedníka, netušil, jak tato kombinace šťastně předurčí jeho budoucí život.

Stupně ke slávě
Právě stavitel Šebek usnadnil Hlávkovi počátek jeho kariéry. Nejprve ho zaměstnal jako ředitele své vídeňské stavební kanceláře a po odchodu do penze mu ji odkázal. V roce 1856 Hlávka získal soutěžní státní stipendium na dvouletou cestu po Itálii, Řecku, Francii, Anglii a Německu, které mu bylo prodlouženo po uplynutí lhůty cestovní na třetí rok. Poté se trvale usadil ve Vídni, kde dosáhl roku 1860 stavební koncese. V 60.-70 letech se nejen se svou kanceláří, ale i sám osobně podílel na stavbě mnoha objektů v historickém centru Vídně. Je autorem zdejší Velké opery a mnoha dalších objektů (mj. se tu stal majitelem pěti obytných domů, které projektoval, a ty se staly základem jeho kapitálu). Velkou prestiž mu získala stavba velkorysého církevního sídla v Černovcích na Bukovině (dnešní Ukrajina). Jen v letech 1860–1869 realizovala jeho firma 142 staveb. Stavěl samozřejmě i v Praze - nejznámější budovou je dosud fungující Zemská porodnice u Apolináře z roku 1863. Hlávkova činnost byla provázena úspěchy finančními i uznáním mravním, takže byl jmenován r. 1863 korespondentem, r. 1864 konzervátorem a později členem Rakouské ústřední komise pro zachování uměleckých a historických památek ve Vídni; r. 1866 se stal členem Státní akademie výtvarných umění ve Vídni.

Osudové rány
Hlávka byl v pravém smyslu workholik. V důsledku pracovního vypětí a namáhavého cestování mezi Vídní, Prahou a Černovcemi na podzim roku 1869 zkolaboval, ochrnuly mu obě nohy, ocitl se na invalidním vozíku a když se přesto pokoušel pracovat ve své kanceláři, začal ztrácet zrak. Nakonec rezignoval a odstěhoval se na zámeček v Lužanech (v roce 1866 jej koupil pro svou matku a poté jej od ní odkoupil). Tam žil se svou ženou Marií (rozenou Čermákovou), kterou si vzal už v roce 1863. Tato vzdělaná a svému muži zcela oddaná žena se o něj starala tak dobře, že se jeho zdravotní stav postupně zlepšil a v roce 1880 začal znovu chodit. O dva roky později ale přišla další rána – Marie na tuberkulózu (1841-1882).

Vše pro národ
Po Mariině smrti se zdrcený, leč uzdravený Hlávka ještě více ponořil do práce. Rozhodl se, že nebude dále podnikat a že kapitál věnuje mecenášské činnosti zaměřena na rozvoj vzdělanosti a kultury v českých zemích. V Lužanech vznikly projekty založení České akademie (dnešní Akademie věd), stavby studentských kolejí a nové budovy Akademie výtvarných umění a mnohé další.
Na páteční večery, které pořádal pro své přátele v lužanském zámku, přicházel někdy i dvorní rada rytíř Matěj Havelka s dcerou Zdeňkou (1843-1902). Ta Hlávku zaujala svou vzdělaností - mluvila německy, polsky, francouzsky, rusky, výborně hrála na klavír a zpívala. Dne 26. září 1886 se stala jeho druhou ženou. Plně podporovala činnost svého muže.
V Lužanech se ročně vystřídalo na 200 osobností uměleckého světa. Zde začala spolupráce Josefa Suka s Juliem Zeyerem na Radúzovi a Mahuleně. Skladatel Oskar Nedbal zde dokonce strávil část své svatební cesty. Častým návštěvníkem a blízkým přítelem rodiny byl také Antonín Dvořák, který tu složil operu Čert a Káča a Moravské dvojzpěvy ( a pro vysvěcení kaple, kterou zasvětil Hlávka své první ženě Marii, vytvořil jako dárek Lužanskou mši). Není tajemstvím, že většinu umělců Hlávka nejen hostil, ale též finančně podporoval. To se týkalo i mladých malířů, kteří si sem přicházeli vyprosit stipendia pro svá zahraniční studia. Hlávka si vždy, dříve než peníze vydal, ověřil, že dotyčný má skutečně talent. Nejdříve museli namalovat nějaké jím zadané téma. Obrazy jsou dodnes součástí zámecké expozice.

Korunka ke korunce...
Veškeré své zisky se Hlávka rozhodl věnovat na podporu vzdělanosti a kultury českého národa. S penězi ovšem zacházel velmi uvážlivě. Proslul velkou šetrností. Traduje se, že jednou při kontrole v kuchyňském skladu v Hlávkových kolejích ho popudilo, že našel na zemi dva hrášky. ,Hrášek k hrášku a je to lžíce polévky´ - vyčinil skladníkovi. Přitom stanovoval stravovací normu pro studenty jen proto, aby některý náhodou nedostal méně. Nejvíc ale šetřil na sobě. Vlakem cestoval zásadně 3. třídou s odůvodněním, že 2. třída ho na místo nedoveze dříve. Když mu manželka koupila nový klobouk, mohla přiznat pouze poloviční cenu, jinak by ho určitě nenosil. A s výměnou kabátu to bylo ještě horší. Argumentem, že při audienci u císaře by měl být přece jen reprezentativně oblečen, prý ženě řekl: „Zajímám císaře já, nebo můj mantl?“ A bylo. Peníze na nový kabát pak daroval jednomu potřebnému studentovi.

Závěr života
Brzy po sňatku se Zdeňkou se rozhodl Hlávka přeložit své sídlo z Vídně do Prahy. V letech 1887-90 postavil ve Vodičkově ulici velký činžovní dům, ve kterém také s manželkou bydlel.
Čtyři roky před smrtí završil své mecenášské úsilí tím, že v poslední vůli 25. ledna 1904 ustanovuje svým univerzálním dědicem nově založenou Nadaci Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. Když ve svých 77 letech zemřel, zanechal Nadaci neuvěřitelných 7 000 000 tehdejších korun (dnes přes 2 miliardy Kč). Právnicky bylo tato instituce vytvořena tak dokonale, že přežila jak totalitu nacismu, tak komunismu a do dnešních dnů plní – jako nestarší nadace s nepřerušenou kontinuitou - své poslání.