Scéna.cz 

Rudé růže a Barroco

Inscenace Rudé růže a Rudé růže a Barroco přivezli v neděli do pražského Národního divadla brněnští umělci. Baletní soubor brněnského Národního divadla se neobává častěji zařazovat do svého repertoáru současnou světovou tvorbu a pro pražské představení zvolil Balet 21. století (premiéra v únoru 2009), tři choreografie tří autorů, dokládající různost uměleckých východisek, propojené náhodně (?) společnou rekvizitou – rudými růžemi.

D.M.J. 1953 -1977 – iniciály hudebních skladatelů Dvořáka, Martinů a Janáčka, jejichž hudba zde zaznívá a zároveň iniciály a životní data mladé dívky na náhrobním kameni, který se symbolicky v různých podobách objevuje ve všech třech částech skladby šéfa a choreografa baletu ND Petra Zuzky, který ji vytvořil v roce 2004 pro brněnský soubor. Pražští diváci ji již znají z repertoáru ND v Praze, novinkou pro ně byl klavír na scéně, vypuštěný z pražské inscenace – sólo Daša Briškárová.

Klasická hudba – tentokrát ve skladbách J.S. Bacha - byla podtextem pro choreografii Jaceka Przybylowicze Barocco, vytvořenou pro mezinárodní festival Biennale de la Danse v Lyonu 2004. Jacek Przybylowicz působil delší dobu jako sólista v zahraničí - od roku 1994 tančil v Kibbutz Contemporary Dance Company v Izraeli, v jednom z nejproslulejších těles současného tance, kde jej ovlivnila především choreografická práce Ramiho Beéra. V nedávné době se vrátil do Polska a začal spolupracovat s baletem Polského tanečního divadla v Poznani. Stvořil rovněž tři balety pro baletní soubor Velkého divadla Národního divadla ve Varšavě, kde započala jeho umělecká kariéra – Několik krátkých sekvencí (2005), Alpha Kryonia Xe (2006) a Szymanowského 3. symfonii Píseň noci (2006).

Barroco znamená v portugalštině perlu nepravidelného tvaru, baroco v italštině a francouzštině 16. století překroucenou myšlenku nebo deformovaný způsob myšlení, v 2. polovině 18. století všechno výstřední, bizardní, směšné co zanedbává zákony proporce, všeobecně pak protiklad klasických hodnot. Takto lze vnímat i pohyb, který se vzdaluje od klasických norem, který se vymyká omezenému řádu lidského těla. Dramatické napětí a protikladnost, „zdeformovaná „ elegantní gesta jakoby z barokního tance, pomalu se vlnící křivky, narýsované oblouky a spirály se náhle hroutí, lámou, vybuchují v pohybovou explozi. Dvojice žen, dvojice mužů, žena a muž, skupina z níž vyrážejí tanečníci - tóny jsou přímo materializací Bachovy hudby. Kontrast světla a stínu, světla – nejprve dekorace na ploše scény- svítí pak z horní rampy a zdůrazňují/tlumí obrysy pohybu. Hudební vstupy Josefa Klíče na violoncello, který se zjevuje z různých stran, oddělují jednotlivé sekvence a odlehčují tuto barokní podívanou, která nezapře kyliánovské prsty.

Mario Schröder bývalý sólista Opery v Lipsku, v letech 1999 – 2000 ředitel Würzburgského baletu, dnes šéf tanečního souboru Divadla v Kielu, se zabývá převážně současnými tématy. Mezi jeho choreografiemi se objevuje např. taneční biografie Charlie Chaplina, Zámek podle F. Kafky, Ještěrčí král - Jim Morrison (2001 Würzburg), West side story , ale i balet Jeremiáš, na němž spolupracoval s Petrem Ebenem. Sám přiznává jako své inspirační zdroje filmy Andreje Taťkovského, jeho zacházení s časem a prostorem a také poezii. Jahodová ústa - báseň Paula Zecha podle balady Francoise Villona je v titulu třetí části večera „Okamžik pro jahodová ústa“ a verše z této básně v českém překladu zaznívají v jejím průběhu. Velmi dynamická skladba, kterou uvádí žena v červeném – příběhy po ní toužících mužů, dramatického vztahu dvojice, rituálu mytí žen na exotické rytmy, prostřídané ekvilibristickými mužskými sóly, se přelamují bez označení jeden v druhý, porušují běžné vnímání času. Pestré režijní nápady – záplavy vody a vizuálních efektů zahlcují scénu a místy až odvádějí pozornost od samotného pohybu.

Zatímco v Zuskově skladbě s neoklasickými prvky mohli pražští diváci ocenit výkony sólistů Jany Přibylové a Marka Svobodníka a celkově i jakéhosi ducha neotřelosti, vyžadovala interpretace dvou dalších skladeb větší preciznost a disciplínu, které se občas nedostávalo a docházelo k jisté nevyváženosti mezi vynikajícím podáním některých sólistů - Petra Kondlera, Takeru Shimizu, Kateřiny Nováčkové, Veroniky Oleschakové, Markéty Habalové a ostatních tanečníků. Přes tuto skutečnost je třeba vyzdvihnout, že brněnský soubor zprostředkoval pražskému obecenstvu náhled do choreografického hrnce našich sousedů a že si diváci mohli z Národního divadla odnést zážitek, kterého jim tak často nebývá dopřáno.