Scéna.cz 

B. Martinů: Tři fragmenty z opery Juliette

Vydavatelství Supraphon Music natáčel live záznam z koncertů 11. a 12. 1prosince 2008 ze slavnostního zahájení celosvětového projektu Martinů revisited, který má připomenout 50. výročí úmrtí skladatele (2009) a 120. výročí narození skladatele (2010). Live snímek bude na CD doplněn o nahrávku Suity ze stejné opery (arr. Zbyněk Vostřák) a jeho vydání je plánováno na květen 2009. Účinkují - Česká filharmonie, dirigent Sir Charles Mackerras; sólisté Magdaléna Kožená (Juliette) a Steve Davislim (Michel), další zpívané role: Michèle Lagrange, Nicolas Testé, Frédéric Goncalvès.

Magdalena Kožená byla pro tuto nahrávku vyvázána z exkluzivity u Deutsche Grammophon. Ze strany Sira Charlese Mackerrase, který se významně zasloužil o prezentaci české hudby (Dvořáka, Martinů a Janáčka především) v zahraničí, lze hovořit jako o rozloučení s Českou filharmonií – sám jej plánuje jako svůj poslední koncert s tímto orchestrem na rozloučenou.

Tři fragmenty z opery Julietta aneb Snář představují naprostou výjimku v tvorbě Bohuslava Martinů (1890-1959). Nikdy dříve ani potom nevyhotovil žádný obdobný vokálně instrumentální průřez z žádného ze svých mnoha jevištních děl (několik čistě orchestrálních suit nepočítáme). Možným předobrazem mu přitom byly „Drei Bruchstücke aus Wozzeck“ op.7 pro soprán a orchestr (1924) Albana Berga. Tři fragmenty jsou tedy dalším z mnoha dokladů o míře závažnosti, kterou Martinů tomuto svému centrálnímu dílu přikládal. Opera Juliette aneb Snář vznikala v Paříži mezi 17.5.1936 a 24.1.1937. Libreto si napsal skladatel sám podle divadelní hry Georgese Neveuxe Juliette où la Clé des Songes.

Úspěšná premiéra se uskutečnila 16. března 1938 v Národním divadle v Praze za řízení Václava Talicha, v režii Jindřicha Honzla a výpravě od Františka Muziky. Vyhotovením Tří fragmentů rok po premiéře opery chtěl Martinů zajistit svému dílu větší publicitu a dostat je na další operní jeviště. Zřejmě se obával, že česky zpívaná pražská premiéra mu nezajistí dostatečnou publicitu v ostatních evropských zemích. Provedení ve francouzském rozhlase se nakonec neuskutečnilo, zřejmě z důvodu rychle se zhoršující mezinárodní politické situace a skladatelovy obavy se ukázaly být zcela oprávněné - ke druhému nastudování Julietty došlo teprve 25. ledna 1959, čili až 21 let po premiéře a jen několik měsíců před skladatelovou smrtí. Uskutečnilo se v Hesenské státní opeře ve Wiesbadenu.

Během 2. světové války se na Fragmenty zapomnělo a zřejmě na ně trochu zapomněl i sám skladatel, jak nasvědčuje okolnost, že je v roce 1947 nenabídl k vydání nakladatelství Melantrich, které tehdy připravovalo vydání partitury, provozovacího materiálu a klavírního výtahu Julietty. Autografy pak byly dlouho nezvěstné. Podle informace z katalogu Harry Halbreicha vlastnila autograf klavírního výtahu dlouho skladatelova manželka paní Charlotte Martinů. Její pozůstalost, která se nachází v Památníku Bohuslava Martinů v Poličce, už ho ale neobsahovala a nebylo známo, komu jej darovala. Nového vlastníka se podařilo najít teprve v 90. letech a následně se podařilo Nadaci B. Martinů koupit ze soukromého vlastnictví tohoto německého sběratele a někdejšího přítele paní Martinů autograf klavírních výtahů „La scéne de la forêt“ a „Finale du IIIe acte.“ („La scéne de souvenirs“ v tomto autografu není). Při přípravě prvního tištěného vydání v roce 2007 se v archívu agentury DILIA zcela neočekávaně vynořil autograf partitury Tří fragmentů, který se spolu s klavírním výtahem stal předlohou pro edici díla.