Scéna.cz 

Nahrávky Beethovena a Schumanna v interpretaci Zdeňka Hnáta

Jméno Zdeněk Hnát rozhodně není nějak zaváto prachem, nicméně protože tento vynikající klavírista a klavírní pedagog není dnes slyšet v živých koncertech i v nových nahrávkách příliš často, snad by bylo vhodné připomenout několik údajů charakterizujících dráhu a tvorbu tohoto umělce. (A snad je možné i uvést, že Hudební rozhledy přinesly v roce 2002 v čísle 10 můj poměrně rozsáhlý materiál, v němž se umělec vyjadřoval nejenom ke své kariéře, ale také shrnoval své zkušenosti tvůrčího umělce i pedagoga.) Hnát se narodil roku 1935 v Liberci a jeho začátky jsou spjaty se jménem jeho pedagoga Jaroslava Haufta, vynikajícího příslušníka kurzovské pianistické školy. Není proto divu, že i Hnát se dal tímto směrem a pokračoval ve své umělecké přípravě na Hudební fakultě AMU v Praze u Ilony Štěpánové-Kurzové; studium dokončil roku 1957 s programem ze skladeb Bacha, Beethovena, Chopina, Smetany a Prokofjeva, což předznamenalo i jeho příští repertoárové zaměření. Vzápětí přišel první a rozhodující úspěch – Hnát získal roku 1957 první cenu ve III. Mezinárodní klavírní soutěži Pražského jara, když jako vítěz skvěle zahrál tehdy zdaleka ještě tak neprosazený Dvořákův Klavírní koncert g moll. Toto vítězství mu přineslo možnost aspirantury u zřejmě nejpřednějšího pedagoga proslulé ruské klavírní školy, Genricha Nejgauze (dnes psán častěji jako Heinrich Neuhaus) v letech 1957–60, kterou absolvoval s vynikajícím prospěchem. (Je však možné, že skutečnost, že své pražské vítězství neproměnil ihned v nějaká impresivní koncertní zahraniční turné, nebyla pro souvislost jeho kariéry a její vnější lesk tím nejšťastnějším řešením; Hnát tím také jakoby trošku vypadl z domácí tradice...) Nicméně v dalších letech byl Hnát hodně vidět a hlavně slyšet: absolvoval třeba desítku sólových recitálů v Dvořákově síni Rudolfina, zahrál sedm koncertů s orchestry ve Smetanově síni, spolupracoval s řadou umělců v komorním repertoáru; absolvoval domácí i zahraniční turné, realizoval řadu nahrávek pro rozhlas, nahrál pro Supraphon deset LP desek s velmi cenným repertoárem. Výrazná a významná byla i Hnátova činnost pedagogická, kdy působil na Pražské konzervatoři a pak, od sklonku osmdesátých let, na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde získal profesuru a byl i vedoucím katedry klávesových nástrojů.

Teď však k pojednávaným CD, jimiž Hnát vstupuje po určité odmlce do světa nahrávek. To první vlastně představuje zvukově upravenou reedici dávnější nahrávky jednoho z jeho stěžejních repertoárových čísel, Beethovenovy sonáty B dur, op. 106 (Hammerklavier). Tuto nesmírně komplikovanou a obtížnou skladbu studoval Hnát ještě u Nejgauze (jeho učitel mu za provedení nadšeně gratuloval, jak dosvědčuje faksimile jeho dopisu v bookletu CD) a hrával při svých koncertech v Moskvě a po návratu i doma (např. v cyklu KJ FOK roku 1961). Hnát se ke skladbě vracel znovu a znovu a provedl ji například v cyklu České filharmonie roku 1977 a pak rok nato ji nahrál pro Supraphon. Mohlo by se zdát, že nemá mnoho smyslu poslouchat nahrávku z roku 1978 a psát o ní, avšak opak je pravdou. Důvody jsou přinejmenším dva. Zaprvé je třeba pochválit realizátory CD za zdařilý zvukový převod; vše je slyšet do nejmenších a nejjemnějších detailů a uplatňuje se přitom celková zvuková a hlavně myšlenková architektura. A to je to zadruhé: Hnát je niterně položen do této Beethovenovy hudby, ale neztrácí se v ní, má stále přehled a nadhled, buduje ji. Má naprostou nadvládu nad technikou, všechno, i to, co u někoho jiného (třeba ve staré nahrávce Alfreda Schnabela, jehož ceněné, dnes historické nahrávky jsou nově vydávány – viz komplet sonát na desíti CD) působí alespoň místy jako schválnosti a obtížně zdolávané a krocené krkolomnosti, je u Hnáta právě jen a jen nádhernou a jaksi samozřejmou hudbou. Poslouchal jsem při této příležitosti i nové snímky Kempffa a Barenboima, a troufám si říci, že tato Hnátova se jim (ne-li již zcela pokud jde o zvuk CD, ale určitě pokud jde o hudební pojetí a pianistickou realizaci) přinejmenším vyrovná.

Druhé CD přináší jakýsi mikropohled do dnešního Hnátova hudebního a vlastně i duchovního, uměleckého světa. Přináší dvě skladby z 19. století s jeho romantismem a klasicko-romantickou syntézou (Schumann a Brahms) a jednu skladbu současného českého autora, Jana Klusáka. V Schumannovi a Brahmsovi je opět vše jakoby samozřejmé: Schumannovy ostré kontrapozice virtuózní brysknosti a jemné lyriky vyznívají jako cosi naprosto logického, oduševnělého, hudebně básnivého (jen se mi nezdá ostré technicko-zvukové nasazení vstupu do skladby), Brahmsův cyklus (na CD jaksi příliš těsně „přilepený“ k předchozí skladbě) je ve své určité nevirtuóznosti v Hnátově podání opravdovým niterným muzicírováním, plným jemné, jemně odstiňované a nebanální citovosti, ale i hudebního vtipu. Hnát je neúprosným zastáncem naprosté technické dokonalosti, úhozové diferencovanosti a to všechno zde přichází ke svrchovanému uplatnění. Nahrávka skladby, kterou Klusák napsal roku 1967, je jako překvapivý kontrast vložena mezi obě zmíněná díla, a může být repertoárovým překvapením jen pro toho, kdo neví, že oba umělci jsou ze stejné generace, že byli spolužáky na HAMU a že Hnát byl prvním interpretem skladby, která spojuje momenty důsledné prokomponovanosti s využitím aleatoriky. Hnát dokazuje, že je doma i v této hudební oblasti a je převelice dobře, že tak pozoruhodnou skladbu předkládá znovu publiku. Toto druhé CD, nahrané v letech 2005 a 2006 a, bohužel, vydané až s nemalým zpožděním a politováníhodně jen jakousi producentskou svépomocí, dokazuje (třeba vedle posledního poněkud „záskokového“, leč výtečného recitálu v Rudolfinu), že Hnát ze svého umění nic nezapomněl, a demonstruje, že by jeho výraznější přítomnost v koncertním i nahrávacím dění byla velice žádoucí. A jen tak na okraj výrobních a distribučních problémů s „nestandardně“ vydanými nahrávkami: tato dvě CD jsou k mání, pokud vím, teprve nedávno a zatím jen v Praze, tedy v prodejně VIA MUSICA (na Staroměstském náměstí 14), v Rudolfinu a ve Smetanově muzeu…

Produkce Zdeněk Hnát, vydáno v licenci SUPRAPHON MUSIC 2006
Ludwig van Beethoven: Grosse Sonate Nr. 29 B dur, op. 106. Zdeněk Hnát – klavír; Nahráno ve Dvořákově síni Rudolfina, Praha, 17. – 18. 6. 1978, hudební režie Jaroslav Rybář, zvuková režie Václav Zamazal. Celkový čas 45:00.

Produkce Zdeněk Hnát, vydáno v licenci SUPRAPHON MUSIC 2006; Robert Schumann: Kreisleriana, op. 16, Jan Klusák: Rondo, Johannes Brahms: Osm klavírních kusů op. 76; Zdeněk Hnát – klavír; Nahráno v kostele sv. Vavřince v Praze 5. a 6. 12. 2005 (Schumann) a 10. a 24. 4. 2006 (Klusák, Brahms), hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Jan Lžičař, příprava klavíru Ivan Sokol. Celkový čas 75:05.
Zdroj Hudební rozhledy 10/ 2008 - Ivan Poledňák