Scéna.cz 

Hudební rozhledy 10/2008

Charles Olivieri-Munroe, maltský rodák, který prožil své dětství a studijní léta v Kanadě, je jedním z mála dirigentů, jenž v 90. letech minulého století, kdy bylo módou angažovat téměř u každého českého symfonického tělesa nějakého zahraničního leadra, skutečně prokázal své výjimečné kvality. Triumfoval na dirigentské soutěži Pražského jara, působil jako šéfdirigent u Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu a rezidentní dirigent u Brněnských filharmoniků a v roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Severočeské filharmonie Teplice. Vedle toho však získává umělecké renomé i u řady zahraničních orchestrů či u dirigentských pultů slavných operních divadel jako např. benátského La Fenice a milánské La Scaly. V loňském roce začal navíc pedagogicky působit i na dirigentském oddělení Hudební fakulty AMU.

Asi tou nejlepší introdukcí k článku, věnovanému zahajovacímu koncertu pražské sezony České filharmonie, by mohla být často citovaná věta Gustava Mahlera (1860–1911) o tom, že „jeho doba teprve přijde“. Byť totiž do Mahlerových dvou významných výročí, kterými budou v roce 2010 sto padesát let od jeho narození a hned v následujícím roce sto let od jeho úmrtí, ještě nějaké ty roky zbývají, již teď se desítky institucí po celém světě na tyto dny připravují. A prvním počinem České filharmonie, po němž bude 19. září následovat uvedení Mahlerovy Sedmé symfonie, od jejíž světové premiéry v Praze uplynulo letos v září sto let, bylo 5. září Mahlerovo Vzkříšení, které ve spolupráci s Českým filharmonickým sborem Brno a sólistky Christinou Landshamer a Iris Vermillion provedl Manfred Honeck.

Salcburské slavnosti se i v tomto roce staly cílem mnoha milovníků vážné hudby, kteří sem, do její meky, jezdí již od jejich počátků v roce 1922 nejen za špičkovými interpretačními výkony, ale v oblasti opery i za režisérsky nevšedními, často avantgardními inscenacemi. Letos, kdy se stal mottem festivalu pozměněný citát ze Šalamounovy Písně písní – „Silnější než láska je smrt“, se pozornost všech soustředila především na tři tituly: Gounodova Romea a Julii, v němž se původně měl podobně jako před třemi lety ve Verdiho La traviatě sejít „pár snů“, Rolando Villazón a Anna Netrebko (kterou však musela nakonec zastoupit Gruzínka Nino Machaidze), Bartókův fascinující Hrad knížete Modrovouse a vůbec poprvé v Salcburku uvedenou Dvořákovu Rusalku.

„Když jsem na samém počátku roku osmdesát devět dostal nabídku, abych k nedožitým pětaosmdesátinám profesora Václava Holzknechta napsal medailonek,” vzpomíná Zdeněk Vokurka, „rád jsem vyhověl. Po nějakém čase jsem měl stránky hustě popsané poznámkami a tu jsem si uvědomil rozložitost jeho šedesátiletého uměleckého působení a vývoje. V uctivém přátelství jsem s ním šel bezmála dvě desetiletí. Kolik hodin jsme jenom společně proseděli nad projekty festivalových koncertů Pražského jara! Z doby svého působení na místě dramaturga hudebního vysílání Čs. televize zaznamenávám bezpočet příhod, které se upínají k televizní obrazovce a to nemluvím o jeho činnosti spisovatelské či o jeho mnohaletém působení na Pražské konzervatoři a na postu šéfa opery Národního divadla“.