Scéna.cz 

Romeo a Julie z Monte Carla

Co se vaří v baletní kuchyni na západ od našich hranic jsme mohli – tentokrát už po druhé – po vystoupení Kiliánova souboru - zahlédnout v představeních baletu Monte Carlo v ND.
Balet má v Monte Carlo slavnou minulost, do roku 1927 zde působil Ďagilevův Ballets Russes s takovými hvězdami jako byli Nižinskij a Pavlovová, jehož choreografové Fokin či Balanchin položili základ modernímu baletu.
Z této tradice vychází i nový soubor Les Ballets de Monte Carlo při svém objevování dalších možností klasického tance. Jeho ředitelem a choreografem je od roku 1993 Jean Cristophe Maillot. Bývalý tanečník Hamburského baletu Johna Neumeiera, od roku 1983 choreograf a ředitel Grand Theatre Ballet of Tours, zakladatel Monackého tanečního fóra přivedl soubor na současnou úroveň a v celé řadě vlastních choreografií i v choreografiích klasických děl představil nový umělecký přístup. Zde se nabízí se otázka, zda byl či nebyl Profjevův balet Romeo a Julie zvolen z důvodů srovnání se současnou inscenací v ND.

Už v úvodu poukazují titulky na formální souvislost s filmovým vyprávěním, jednotlivé epizody jsou odděleny „střihem“, dramatické momenty smrti Mercucia a Tybalta se dějí zpomaleně. K dojmu přispívá také práce se světlem na scéně vytvořené z bílých dílců cylindrického objektu, které samy o sobě mohou být uměleckým dílem a které evokují čistotu a křehkost citů obou protagonistů.

Epizody jsou od počátku provázány postavou bratra Lorenza, vedeného dobrými úmysly, nakonec však původce tragického konce. Jeho zmítání mezi smyslem pro dobro a zlými následky této snahy vyjadřuje světlá a tmavá barva oděvu a dva průvodci v bílém.
Význam je mírně posunut od tématu nepřátelství dvou rodů, dvou barev k psychologickému vyjádření duševních stavů Romea a Julie. Ti jsou tentokrát věrohodně mladí, nejistí, pochybovační a podezřívavý, ale i agresivní a odhodlaní, když jde o vášnivé city. Málokdy se dá vidět tak skvělé taneční vyjádření „nevinné“ erotiky mládí, které je emociálně v nejzazší poloze protikladem hrubých až násilných scén soubojů a zoufalství Juliiny matky.
Zatímco se příběh zpočátku rozvíjí volnějším tempem, kde hlavní slovo mají trochu rozvláčné sborové výstupy, okořeněné humorem chůvy s vyvrcholením v balkónové scéně, nabývá spádu ve druhém a třetím dějství, kde v dramatických konfrontacích převažují individuální party.

Svébytný taneční jazyk vyjadřující daleko přesněji Prokofjevovu hudbu, vynikající provedení (Julie – Bernice Coppieters, Romeo – Chris Roelandt, bratr Lorenzo - Gaétan Morlotti, chůva – Lisa Jones, matka Julie – April Ball a další), scéna a světlo ( Ernest Pignon-Ernest a Dominique Drillot), kostýmy (Jérome Kaplan) vytváří přes dramatickou zápletku a tragické vyústění silný celek působící nesmírnou lehkostí a svěžestí, o kterém lze bez váhání říci - přestože divadelní sezóna je teprve ve své třetině, že bude patřit k jejím vrcholům.