zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Brněnská pocta Pavlu Šmokovi

Stabat Mater

autor: Ctibor Bachratý  

zvětšit obrázek

Balet Národního divadla Brno má nově na repertoáru večer složený výhradně z choreografií Pavla Šmoka, pocta velkému choreografovi je vkusně usazena do hlediště Mahenova divadla, které tomuto druhu komorního baletu doslova sluší.
Slavnostní večer 3. září měl opravdu výjimečný ráz, už proto, že se na představení sešli v hledišti představitelé české taneční obce, mezi nimiž nechyběli Šmokovi spolupracovníci z časů dávno i nedávno minulých: Karel Janečka a Marta Cvejnová byli členy Studia Balet Praha, Vladimír Kloubek kmenovým tanečníkem Pražského komorního baletu, nechyběla ale ani osobnost z nejpovolanějších, paní Marie „Háta“ Šmoková. A tak premiéra oscilovala mezi oslavou a přátelským posezením.

Trojice choreografií Zjasněná noc, Trio g moll a Stabat Mater spojuje nesmírně silná hudební díla a choreografii po okraj plnou emocí. Tanečníci Národního divadla Brno jsou technicky vyspělí, co je však podstatné, také citliví a vnímaví. Repertoár Pavla Šmoka totiž nikdy nebyl prvotně postaven na dokonalosti provedení po stránce virtuozity a okázalosti, interpreti musí souznít především s obsahem a jeho choreografické příběhy plně prožít. Tu někdy může být dokonalá technika a dispozice spíš překážkou než výhodou. V Brně se podařilo vybrat premiérové obsazení, které choreografiemi skutečně žije. Odlehčenými nuancemi i vnitřní tragikou. V nastudování Kateřiny Dedkové-Frankové a Mariky Blahoutové ožily kusy ne jako repliky něčeho, co existuje v minulosti a my se to snažíme napodobit, ale jako příběhy současných lidí.

Zjasněná noc je těžká především po hudební stránce, přitom pro tanečníky je potřeba se co nejvíce ztotožnit s postavami a jejich vnitřním rozpoložením, a navíc i proměnou, kterou všichni procházejí. Tanečnice prochází dvěma příběhy současně, jako dívka, která s obavami přistupuje ke svému novému chlapci, aby mu upřímně, ale přece jen raději „po kapkách“ vyprávěla svůj příběh s vědomím toho, že jej může ztratit, a přitom tragickou událostí právě prošla. Mladík se musí vyrovnat s přirozenou touhou po vlastnictví a prvenství, aby mohl ocenit upřímnost a oddanost své nastávající, potlačit kus svého ega ve jménu nesobecké lásky. Ani představitel muže, který zahyne, nemá snadnou úlohu, spojuje pocity radostné zamilovanosti s nevyhnutelným osudem v náruči smrti. Premiérová trojice Kristýna Kmentová, Uladzimir Ivanou a Petr Hos vehnala divákům do očí slzy dojetí.

Trio g moll si hraje s nuancemi Smetanovy hudby jako s barvami na obrovské paletě, tanečníci musí být muzikální a všechny je stačit zachytit, avšak se stejnou pohotovostí a bystrostí provádět i změny nálady choreografie a jejího charakteru, kdy dětské žertování přechází jako mžiknutím oka v tragické vědomí zániku a pomíjivosti. Ne každému je umožněno odrůst z dětských střevíčků. Tak jako hudba není přímočaře melancholická, a při povrchním poslechu je vlastně i veselá, vyžaduje posluchačovo soustředění, tak i Pavel Šmok dokázal nejniternější a zcela konkrétní pocity vyjádřit bez popisnosti, jen sítí vztahů mezi postavami, charakterem pohybu a v gestu náznakem. Tanečníci (Barbora Bielková, Sarah Dadonova a Peter Lerant) předvedli nejen skvělé výkony, ale také tento prožitek. Ačkoli většina choreografie je zdánlivě bezstarostně radostná, zanechává opět hluboký dojem smutku, loučení, ztráty čehosi vzácného, osten zmařených nadějí...

Skladbou a choreografií Stabat Mater program vrcholí. Klaudia Radačovská a Arthur Abram jsou excelentními sólovými tanečníky, kteří prociťují Dvořákovu hudbu i Šmokovu nesmírně expresivní choreografii. Gesta jsou výrazná, ale varují se přehnaného patosu, jdou na dřeň vlastních emocí, potřebují tedy tanečníky, kteří se nenechají strhnout k vyumělkovanému výrazu, ale naopak jej zmírní a soustředí se na energii uzavřenou uvnitř v těle, protože to je princip vnitřní bolesti, ona netryská, ale zmítá člověkem ve vnitřní křeči, svazuje mu hrdlo a dech. Hudba (byť ze záznamu – jak mocně by asi působilo živé provedení!) i choreografie zanechávají hluboký dojem, není čas sledovat strukturu a tvarosloví, protože divák se sám ocitá v emočně vypjatém stavu, který musí nechat odeznít.

Všechny choreografie nesou stopy tragédie, motivu loučení, vědomí ztráty, bolesti osamocení. Je to znásobený silný zážitek, kterému snad chybí jen trochu odlehčení, choreografie, která by nebyla výsostně emotivní a diváka by nechala spočinout. Ale vím, je těžké složit repertoár na míru konkrétních typů interpretů a je v tom i touha po co nejlepším provedení. Pokud se Mistr Šmok dívá z hvězdného tanečního sálu tam nahoře na své následovníky, musí být s brněnským souborem spokojen.
Velký dík patří Máriovi Radačovskému a Karlu Litterovi, kteří program iniciovali a umožnili tuto výsostnou poctu. Děkujeme a bravo!


www.ndbrno.cz

27.9.2021 16:09:04 Lucie Kocourková | rubrika - Recenze