Scéna.cz 

Operní tipy 27. týden

Láska, píseň věčně zpívaná
Erotovy masky na scéně zpěvoherního divadla (1984). Účinkují: G. Macků, R. Tuček, P. Břínková, V. Harapes, K. Gult, K. Macháčková, R. Gabzdyl, L. Kolářová, M. Mašková, S. Turbová, T. Šimerda, J. Šulcová, a další. Kamera I. Bojanovský. Režie M. Macků. Přední sólisté pražského Národního divadla a Hudebního divadla v Karlíně vás zavedou prostřednictvím operních a operetních árií a scén na hudební karneval, který je plný masek, tajuplných lásek, citů a rozbouřených vášní. Uslyšíte nejkrásnější melodie z Mozartovy Figarovy svatby a Dona Giovanniho, Mascagniho Sedláka kavalíra, Donizettiho Dona Pasquala, Leoncavallových Komediantů a Offenbachových Hoffmannových povídek. Na úvod zazní Chačaturjanova baletní hudba k Lermontovově hře Maškaráda.
Vysílání: 09.7., 11.15 hod., ČT3

Prof. Václav Holzknecht vypravuje
O dirigentských osobnostech Národního divadla Jaroslavu Krombholcovi a Zdeňku Chalabalovi (1987). Účinkují: M. Podvalová, M. Tauberová a M. Krásová. Kamera V. Tůma a F. Černý. Režie J. Bonaventura. Jaroslav Krombholc (*30. 1. 1918 – †16. 7. 1983) byl český dirigent a hudební skladatel. Po skončení druhé světové války byl jmenován do kolektivního vedení Národního divadla spolu s Otakarem Jeremiášem a Karlem Nedbalem. Od roku 1949 působil v Národním divadle střídavě ve funkcích dirigenta, hlavního dirigenta a šéfa opery. Ke konci umělecké kariéry se na tři roky ujal místa šéfdirigenta Symfonického orchestru Československého rozhlasu, současně však pohostinsky dirigoval i v Národním divadle. Jeho manželkou byla sopranistka Národního divadla Maria Tauberová. Manželku často doprovázel na klavír na jejích recitálech. Václav Holzknecht srovnává jeho umělecké působení s druhým dirigentským operním velikánem, jímž byl Zdeněk Chalabala (*18. 4. 1899 – †4. 3. 1962). Jeho hudební nastudování Dvořákovy Rusalky nebylo do dnešních dnů překonáno a stalo se vzorem pro mezinárodní interpretační pojetí tohoto mistrovského díla. Přes skromné rodinné zázemí dokončil Václav Holzknecht (*2. 5. 1904 – †13. 8. 1988) úspěšně práva a během svého vysokoškolského studia dokázal ještě souběžně absolvovat hru na klavír na Pražské konzervatoři. Celkem šestnáct let pracoval ve výboru hudebního festivalu Pražské jaro coby jeho předseda, pravidelně také zasedal v porotách různých mezinárodních hudebních soutěží. Předsedal také Společnosti Bohuslava Martinů. O hudbě a jejích interpretech napsal řadu knih. Hudbu také velmi často propagoval v rozhlasu i v televizi (pořady Obrazy z dějin české hudby a Prof. Václav Holzknecht vypravuje). Jeho vzpomínky též vyšly v roce 1982 na gramofonové desce.
Vysílání: 07.7., 08.30 hod., ČT3
Opakování: 07.7., ČT3

Prof. Václav Holzknecht vypravuje O Emě Destinnové.
Od jejích uměleckých i osobních začátků ke skvělé světové kariéře i závěru života, který k ní nebyl příliš laskavý (1987). Kamera V. Tůma a F. Černý. Režie J. Bonaventura. Emilie Paulina Jindřiška Kittlová, známá pod pseudonymem Ema Destinnová, (*26. 2. 1878 – †28. 1. 1930) byla světoznámá česká operní pěvkyně a všestranně vzdělaná osobnost. Ve svých 20 letech byla sice odmítnuta v Národním divadle v Praze, kariéru však úspěšně zahájila v témže roce v Berlíně. Po deseti letech získala angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku, kde v mnoha představeních zpívala společně s Enrikem Carusem. O jejích závratných úspěších a náhlém přerušení slibně se rozvíjející kariéry vypráví Václav Holzknecht. Přes skromné rodinné zázemí dokončil Václav Holzknecht (*2. 5. 1904 – †13. 8. 1988) úspěšně práva a během svého vysokoškolského studia dokázal ještě souběžně absolvovat hru na klavír na Pražské konzervatoři. V roce 1942 sem nastoupil jako profesor a po půl roce byl zvolen jejím ředitelem. Konzervatoř vedl po tři desítky let. Poté krátce působil ve funkcích ředitele a dramaturga Opery Národního divadla v Praze. O hudbě a jejích interpretech napsal řadu knih. Hudbu také velmi často propagoval v rozhlasu i v televizi (pořady Obrazy z dějin české hudby a Prof. Václav Holzknecht vypravuje). Jeho vzpomínky též vyšly v roce 1982 na gramofonové desce.
Vysílání: 08.7., 08.30 hod., ČT3
Opakování: 08.7., ČT3

To je opera: Händel a Londýn
V této epizodě se vypravíte do města na Temži, kde se v první polovině 18. století rozpoutala bitva primadon a kastrátů pod vedením poživačného saského operního mistra. Režie Ramon Gener. Až do uvedení opery Rinaldo Georga Friedricha Händela v roce 1711 neměli možnost Londýňané slyšet zpívat italské opery neapolského typu v italštině. Pod vlivem básníka Johna Drydena byly všechny zpěvohry překládány do angličtiny a z domácí anglické tvorby byla neznámější Dido a Aeneas Henryho Purcella z roku 1689. Je pozoruhodné, že saský skladatel G. F. Händel, vyškolený u Alessandra Scarlattiho v Itálii, byl nejnadanější tvůrce barokní opery seria (opera vážná), kterou úspěšně provozoval plné čtvrtstoletí v britské metropoli. Zde ho zasáhly osudové rány v podobě Gayovy a Peppuschovy Žebrácké opery (1728), která v angličtině parodovala nevybíravé moresy italských operních primadon (Cuzzoni a Bordoni), později pak vznik konkurenční scény Opera of Nobility (Šlechtická opera), podporované princem z Walesu, kde pod vedením zkušeného skladatele Nicoly Porpory exceloval „božský“ kastrát Farinelli. Přestože Händelovi všechny hvězdy utekly, dokonce i jeho věrný Senesino, komponoval v závěru svého londýnského operního období několik mistrovských divadelních kusů, mezi něž patří Orlando, Ariodante, Alcina a poslední Händelova londýnská opera Xerxes z roku 1738. Ramon Gener vás seznámí s operním schématem árie a recitativu a zeptá se kolemjdoucích současných Londýňanů, zda rozeznají ve stejné ukázce z Xerxa chlapecký, ženský a mužský hlas kontratenora.
Vysílání: 06.7., 23.00 hod., ČT art
Opakování: 08.7., ČT art