Violoncellistka z Královského baletu
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekPři únorovém přenosu z Královského baletu v Londýně měly milióny světových diváků možnost shlédnout v jednom večeru s titulem Violoncellistka dvě mimořádná taneční díla.
Jako první to byly Dances in Gathering (volně přeloženo Tance ve skupinách) v choreografii Jerome Robinsona na klavírní hudbu Fredericka Chopina z roku 1969. Velkolepý taneční akvarel malovala průběžně desítka tanečníků v proměnlivých uskupeních - ve skupinách, v duetech i sólech. Ve střídajícím se rytmu hudby - volné a dynamické pasáže navazovaly rychle na sebe bez prodlev, ještě odcházeli tanečníci jednoho obrazu a, již z druhé strany nastupovali další. Na motivy lidových tanců, třeba mazurky a čardáše i lyrických a dramatických melodií se odvíjejí různotvaré peripetie v rovině vztahů mezi muži a ženami, v hravé a půvabné estetické poloze.
V prvním plánu jde ale o vyjádření hudby tancem a čistou radost z pohybu. Lehkost a svoboda s níž interpreti zvládají své zdánlivě jednoduché ale ve skutečnosti náročné party, svědčí o jejich dokonalé technice a sehranosti. Originální krokové variace a figury inspirované folklorem, ale i „umělé“ neotřelé pohybové sekvence v sólech a duetech jsou naplněny jásavou životní energií i vážnou krásou milostného citu Pastelové vlání tanečníků v lehkých jednoduchých kostýmechí na scéně modelované jen světlem (kostýmy Joe Eula, světelný design Jennifer Tipton) je tak přímo osvěžujícím zážitkem pro duši a životadárným elixírem pro tuto dobu.
Zatímco v prvním případě hudba formovala tanec, v druhé části programu tanec "vytvářel" hudbu.
V jednoaktovém dějovém baletu Violoncellistka ztvárnila choreografka Cathy Marston ve spolupráci s dramaturgem Edwardwm Kempem jako svůj debut v ROH životní osudy geniální umělkyně Jacqueline Du Pré. Proslavila ji hudba a stala se i jejím dobrým a zlým osudem. Spoluhráčem a protihráčem hlavní protagonistky (Lauren Cuthbertson) je proto samotné violoncello jakýsi duch hudby. K němuž Jacqueline váže sublimovaná erotika, city možná ještě vášnivější než ke svému životnímu partnerovi. V úvodu se probouzí nástroj - cello fenomenálně ztvárněné Marcelinem Sambé oblečeném v barvě skutečného dřevěného instrumentu (kostýmy Bregje van Balen) a začíná vyprávění o geniální hráčce.
Vidíme ji nejdříve jako malou dívenku, která uslyšela zvuk cella a propadla mu. Rodiče jí nástroj věnují a ona se začíná učit hrát. Marcel Sambé zaujme pozici hudebního nástroje. Poklekne před dívkou, vztyčí ruku protáhne nohu a dívka jej obejme a začne hrát. Tato fascinující figura se ještě nesčetněkrát opakuje, kdykoliv Jaqueline k cellu usedne. Posléze už matka jako učitelka nestačí umu své dcery, objeví se proto nový učitel a nové prostředí. Už dospělá Jacqueline se setká s dirigentem Barenboimem
(Matthew Ball) a prožije s ním milostný a manželský vztah. V konfrontaci muže - nástroje a hráčky je žena vysoce emotivní, střídá nálady, nadšená a pohlcená svou hrou a hudbou, nástroj je vždy pokorně k službě, kdykoliv po ruce avšak jako matérie bez emocí stále s jediným výrazem i při nejtěsnějším přiblížení. Choreografie především "nástroje" je strhující - tělo nemá omezení prostorem a přitažlivostí, zdvihá se ze země z lehu do výskoků a neslyšně se skládá k zemi, protáčí se podle forem nástroje opisuje jeho křivky. Lidsky dramatický milostný part Jacqueiliny a dirigenta je naproti tomu plný vášní a tělesnosti v úzkém kontaktu obou těl. Propojení těchto tří osobností v pas de trois je vrcholným momentem baletu. Po sňatku se ještě prudčeji rozjíždí kolotoč slávy a jedno vystoupení střídá druhé v závratné rychlosti až dovede umělkyni k totálnímu vyčerpání a nemoci. Přes svou snahu již nemůže hrát. Cello je odloženo, smutně se choulí ve skříni.. Umělkyně se vrací ke své rodině a ještě jednou oživuje nástroj i když jen ve svých vzpomínkách jako malá dívenka. Do jednoho aktu do jedné hodiny se podařilo vtěsnat celý sice ne dlouhý život umělkyně se všemi dramatickými zvraty a peripetiemi s nesmírnou citlivostí a porozuměním. Současně s hudebním aranžmá Philipa Feeneyho včetně Elgarova koncertu pro violoncello,
které třímala v ruce Hetty Snell, se všichni tanečníci a tanečnice stali pod taktovkou Cathy Marston bravurním orchestrem, kde zněly jen ty nejkvalitnějš, silné a průrazné tóny, k nimž jistě nezůstal nikdo hluchý....
Příští přenos baletu z Londýna plánovaný na 1. dubna se vrací ke klasickému baletnímu dědictví v Labutím jezeře. Opět uklidní rozvlněnou hladinu i když nová verze Labutího jezera
Liama Scarleta přece jen nějaké ty vlnky vzbudit může.
www.aerofilms.cz
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Časopis 18 - sekce
DIVADLO
Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla
Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev celý článek
HUDBA
Anna K. představila svoje Údolím včel
Dlouholetá populární stálice na české hudební scéně, zpěvačka Anna K., po šesti letech opět vystoupila a to 25 celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Audioknihou roku 2023 se staly memoáry
Vítězem ankety Audiokniha roku 2023 se stala memoárová kniha Vlastní životopis spisovatelky Agathy Christie na celý článek