Scéna.cz 

Belliniho Puritáni

Poslední opusy bývají vzletně nazývány labutími písněmi. Na málokteré dílo se však toto označení hodí s takovou výstižností, jako na Belliniho Puritány. Jsou nejen jeho poslední operou, ale navíc je komponoval, tedy „vyzpíval“, opravdu už na prahu smrti. Dílo bylo napsáno pro Paříž, na zakázku zdejšího Théatre Italien, kde mělo 24. ledna 1835 svou premiéru. Těžce nemocný skladatel ještě stačil upravit Puritány pro uvedení v Neapoli (s transpozicemi Elvířina partu ze sopránu do mezzosopránu a Richardova partu z barytonu do tenoru).
Stálo by za úvahu zjistit, proč na našich scénách (a to i německých) Bellini prakticky nikdy nezdomácněl. A za posledních šedesát let se na repertoáru objevil, počítám-li dobře, pouze třikrát, vesměs zásluhou oblastních scén. V Praze nezazněl – s jedinou výjimkou – od roku 1935, což je opravdu nedůstojné jeho významu. Zmiňovanou výjimku tvoří právě Puritáni, které na scéně tehdejšího Smetanova divadla uvedla při svém hostování v říjnu roku 1982 opera Slovinského národního divadla z Lublaně. Sice s velkým ohlasem, leč bez odezvy české operní dramaturgie.

Libreto k Puritánům napsal hrabě Carlo Pepoli podle francouzského historického dramatu autorské dvojice Ancelot a Saintine, opírajícího se o román Waltera Scotta. Děj se odehrává v Anglii v roce 1645, tedy v době občanské války. Rozdělení země mezi přívržence krále Karla I. a „puritány“, stoupence Olivera Cromwella, se staví jako hráz mezi lásku dvou snoubenců, Elvíry a lorda Arthura Talbota. Arthurovi hrozí smrt za záchranu královy manželky Henrietty Bourbonské a Elvíra dočasně zešílí, ale vítězství cromwellovské strany přináší mír a milost pro všechny, takže opera končí šťastně.
Po hudební stránce patří dílo k vrcholům Belliniho tvorby. Jako všechny jeho opery okouzluje především bohatostí melodií, ale navíc také výrazně propracovává i orchestrální stránku – jako by se zde předznamenával skladatelův další vývojový krok, k němuž však už řízením osudu nedošlo. Puritáni upoutají rovněž formální proměnlivostí a vynalézavostí, zejména v široce klenutých ansámblech. Se vzrušeným průběhem 1. a 3. dějství kontrastuje prostřední akt, ztišený a zkomornělý, kde po strofické árii sira George následuje velká scéna Elvířina šílenství a ojediněle pojaté finále, které je pouze duetem barytonu a basu.
Na rozdíl od domácí scény se v zahraničí těší Puritáni zasloužené pozornosti, a to především pokud jde o audioprůmysl. Většina dosavadních nahrávek je však založena na jednom hvězdném jménu – především v partech Elvíry nebo Artura, – jemuž se zbývající obsazení nevyrovná. Recenzovaný přímý záznam provedení ve skladatelově rodné Catanii, v tamějším Teatro Massimo Bellini, za řízení dirigenta Gustava Kuhna však vyniká ojedinělou vyrovnaností všech rolí – jak co do stylové čistoty, tak co do technické bravury. Z ústřední čtveřice, z tzv. „kvarteta Puritánů“ se na prvém místě sluší jmenovat Stefanii Bonfadelli v úloze Elvíry. Jde o téměř ideální belliniovský výkon; je přesvědčivým důkazem, proč pěvkyně v Puritánech zazářila už před sedmi lety ve Vídni a proč tam nedávno slavila nové triumfy jako Náměsíčná po boku Juana Diega Flóreze. Také tenorista Stefano Secco jako Arthur (Arturo) statečně zvládá závratné výšky svého partu (Bellini zde předepsal i dvoučárkované „f“!) a romanticky laděnou vstupní scénu v posledním dějství podává s velkým prožitkem. Barytonistu ruského původu Vladimira Chernova poznala – ještě jako Černova – na jeho cestě k mezinárodní kariéře i Praha (Eugen Oněgin, 1986). Dnes je jak v Evropě, tak v USA uznávaným specialistou nejen na ruský, ale též na italský repertoár, což dokumentuje i svým podáním úlohy sira Richarda (Riccardo). Jeho árie „Ah, per sempre io ti perdeo“ – jedno z nejslavnějších čísel opery – stejně jako jeho duet s neméně skvělým Michele Pertusim (sir George – Giorgio) v závěru 2. jednání patří k nejpůsobivějším místům celé nahrávky. Z ostatních rolí připomeňme alespoň mezzosopranistku Annamariu Popescu jako královnu Henriettu – Enrichettu. Zmiňovaná stylová vytříbenost je hlavní předností Kuhnova nastudování.
K dalším znakům patří velký cit pro kresbu náladových změn. I při pouhém poslechu proto plasticky vycházejí různé hudební efekty, počítající se scénickým provedením – chrámové modlitby za scénou, vojenské pochody, svatební průvody, bouře atp. a zejména mohutné sborové scény. Navíc jejich hesla jako „Patria, vittoria, onor!“ (tedy „Vlast, vítězství, čest!“) neztratily svou sílu dodnes – a v době svého vzniku musely mít na publikum přímo omračující dopad. !

ARTE NOVA CLASSICS 74321 87081 2 (BMG 2003)
Vincenzo Bellini, I Puritani, Teatro Massimo Bellini di Catania, Gustav Kuhn

Jaroslav Someš