Scéna.cz 

Mammame - tanec života

Na scéně Stavovského divadla v Praze hostoval v neděli 23. listopadu 2003 proslulý soubor Jeana-Clauda Galollotty z francouzského Grenoblu, který českému publiku představil pozoruhodnou taneční kompozici Mammame.
Zatím poslední verze toho díla (vytvořeného v roce 1985 v Grenoblu), které lze zařadit k tzv. „umění regenerace“, byla s obrovským úspěchem uvedena již v roce 1987 v rámci Mezinárodního festivalu nového tance v kanadském Montrealu. Od té doby měli toto dílo možnost poznat diváci v nejrůznějších koutech světa a nyní jsme se s ním setkali díky spolupráci Národního divadla, Francouzského institutu v Praze a agentury AFAA rovněž u nás.

Jakýmsi prostředníkem mezi nadčasovým (a do jisté míry abstrakizujícím) vyjádřením citových prožitků, a zcela konkrétním uvědoměním si vlastní tělesné přítomnosti, stojí v této pohybové kompozici sám člověk, představující bytostnou individualitu, která nejprve hledá a posléze opravdu nalézá smysl své existence ve zdánlivě určitém prostoru a čase. Příběh (pokud o něm lze vůbec hovořit) se odehrává kdesi v Arkadinské poušťi, v prostředí vojenského garnizonu Mammame, 20. června jakéhosi přestupného roku. Na scénu postupně přicházejí lidé (příslušníci velkého a mocného kmene Mammamů), kteří jeden po druhém padají na zem. Nikdo neví proč. Snad z vyčerpání po náročném dni plném vykonávání nejrůznějších lidských činností. Důvod jejich náhlého pádu zná pouze jakýsi rošťák Kröll a rovněž čarodějnice Nizza, jež kdysi potrestala všechny Mammamy za jejich samolibou rozpínavost - již nikdy nebudou mít sny ani paměť. Skupina deseti tanečníků - pět žen a pět mužů (včetně samotného Jeana-Clauda Gallotty) – vybízí diváky, aby nenechali velké Mammamy zapomenout a naposledy jim představí tanec (nad) životního mezičasu a neočekávání, založený na pohybovém principu zvaném Cabascholle (který podle Galottových slov představuje jeden z možných způsobů, jak osvobodit tanec od choreografie). Všichni zúčastnění rozehrávají svůj pomyslný „boj o přežití“ v tomto (téměř) fiktivním světě plném nebezpečí a nástrah. Jejich spontánní chování je zasazeno do určitého „rámce“, který diriguje sám Gallotta (chodící během představení po jevišti s mikrofonem v ruce a vydávající různé skřeky - snad slova jazyku Mammame). Tato „slova“ patrně vyjadřují jakási „pravidla“, která musí každá (i válečná) hra nutně mít, jinak by se rozpadla v prach. Gallotta se svým souborem pokusil během téměř hodinu a půl dlouhého představení obhájit opodstatnitelnost života velkých Mammamů, kteří si (navzdory své samovládné samolibosti) přece jen zaslouží žít! Soudě podle závěrečných reakcí diváků, kteří byli představením zpočátku možná trochu zaskočeni, lze říci, že se jim to snad i podařilo.