Scéna.cz 

Postní Jenůfa v Rudolfinu

Česká filharmonie uvedla 15. dubna 2016 koncertní provedení Její pastorkyně Leoše Janáčka. Odehrálo se v jejím domovském stánku za řízení šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka. Vedle domácích sólistů byla hlavním lákadlem pěveckého obsazení finská sopranistka Karita Mattila, nikoli však jako Jenůfa, jak ji i naši posluchači mohli dříve zprostředkovaně poznat, nýbrž poprvé v roli Kostelničky.

Půl opery
Proč hrát v Praze skladatelovu nejznámější a nejhranější operu, jež je po léta součástí repertoáru operních domů ve světě, pouze koncertně? Nezůstane jí tak jen půl? Koncertně se obvykle uvádějí opery místnímu publiku méně známé či neznámé nebo opery hudebně zajímavé, avšak dramaticky málo nosné. (Neuvažujeme možnost absence operní scény v daném regionu nebo nedostatku prostředků na scénické uvedení.) Ani jedno není případ Její pastorkyně. Ne snad že by Janáčkova hudba koncertní uvedení neunesla. Naopak, mnozí si ji tak mohou třeba i lépe vychutnat. Opera je však žánr divadelní, bez dramatické akce ani interprety plně nestimuluje. Při dnešní realitě režisérské opery někdy méně bývá více, scénické uvedení může být i ke škodě vnímání či chápání složek i celku díla. Inscenace Jenůfy mají však u nás celkem štěstí, nebývají toho druhu.

Po vodě a proti
Pouhých pár dní před koncertem byla Její pastorkyňa k slyšení i vidění kilometr proti proudu Vltavy. V domě, kde skladatel a autor libreta v jedné osobě, tehdy skoro padesátník, roku 1903 neúspěšně usiloval o její první uvedení. Když se po dlouhých třinácti letech a úspěších opery v Brně první pražské a první solidní inscenace dočkal, musel navíc zkousnout její vylepšování všemocným, bezskrupulózním operním šéfem Kovařovicem. V současné inscenaci Národního divadla (zásluhou dirigenta Jiřího Kouta historicky první bez Kovařovicových úprav!) účinkuje také většina pěvců, kteří na koncertě v Rudolfinu vystoupili, sice ne vždy v týchž rolích. Z hlavních oba tenoristé, přičemž alespoň při onom posledním představení zpívali role obráceně: Aleši Brisceinovi totiž na divadle vizuálně lépe padne role Števy, v níž by dnes už „tvářnost“ a snad i vlasy v dětství „žluté jak slunečko“ byly Jaroslavu Březinovi hůře k uvěření. Oba mají tedy v repertoáru Števu i Lacu. Primo uomo je v Jenůfě (zahraniční publikum zná operu spíš pod jménem mladé hrdinky) jistě Laca, pro koncert byl do exponovanější a dramatičtější partie obsazen Aleš Briscein, který je dnes také pěvecky nepochybně v lepší kondici. Nic nevadí, že za dramatický jeho tenor nelze považovat, není to nezbytné; ostatně když se v nejnaléhavějších momentech při koncertním provedení pokusil svůj obor překročit, nebylo to ku prospěchu. Jaroslavu Březinovi se dařilo dobře až ve třetím dějství, jeho hlas se ovšem v posledních letech zdá poněkud těžknout a ztrácet uvolněnost.

Mattila causa
Jaké tedy byly příčiny či záměr pátečního koncertu? Jejich souhru neznáme, jedna je pravděpodobná a má jméno Karita Mattila. Finská sopranistka dnes již zralého věku se dříve proslavila také jako Jenůfa. Její pěvecké výkony v té roli byly úchvatné, bezvadná nářeční čeština a příkladná dikce k neuvěření. Snad se nedopustíme faulu úsudkem, že po Gabriele Beňačkové nebylo nejspíš ve světě lepší Jenůfy. Také dirigent Jiří Bělohlávek se s ní takto setkal a nepochybně mu učarovala. S postupem věku a vyzráváním hlasu dospěla nyní k přestupu do role Kostelničky, což má svou logiku. Hudba i drama navíc dávají právě této roli možnost takříkajíc ovládnout jeviště, a to při souhře dispozic a výkonů všech umělců – na divadle včetně inscenátorů. Karita Mattila zazpívala na koncertě Kostelničku pěkně, koncentrovaně, nepochybně po velmi poctivé přípravě, nechyběly krásné momenty. Přesto její dřívější dispozice pro Jenůfu byly patrně větší a vhodnější než dnešní pro Kostelničku. Těžko předpokládat, že by v nové roli svými výkony kvalitativně překonala někdejší interpretaci Jenůfy.

Co do technické stránky zpěvu se zdálo, že z hlavních rolí byla nejvíc „uvnitř“ svého oboru a také nejhladčeji a pěvecky čistě a krásně svůj part přednesla Adriana Kohútková jako titulní Jenůfa. Její výkony, ať v této roli či v jiných na divadle, bývají právě takové: technicky bezvadné, pěvecky krásné, dramaticky možná ne vždy uchvacující a z paměti nevymazatelné. Dodejme alepoň krátce, že všichni ostatní, zde nezmínění sólisté zazpívali své party pěkně, bez problémů.

Opera přes nádražní rozhlas
Koncertní orchestr, pro který není opera rutinní záležitostí (ani pro operní orchestry nejsou běžně tříhodinové hudebnědramatické kusy jistě pouhou rutinou, ale je to jejich denní chléb), zvládl partituru velmi slušně, pro Jiřího Bělohlávka znamenalo nazkoušení a provedení evidentně velkou radost. Ne všechna houslová unisona byla unisony (mladší mistrovy opery jsou přitom většinou obtížnější), ne vždy bylo rytmicky rozumět bicím. Tu však narážíme na akustické limity sálu: Rudolfinum se svým dlouhým, navíc spektrálně nevyrovnaným dozvukem připomínajícím nádražní rozhlas zkrátka není vhodné pro operu, byť se zde kdovíproč řada oper – s nedobrým výsledkem – natáčela. Není ani vhodné pro moderní symfonický orchestr, zejména s větším obsazením. Prostor se při orchestrálním tutti velmi brzy, už při středních dynamických hladinách, akusticky „naplní“ a další zvyšování hladiny vede k nečitelnosti, přehlcenosti, nepříjemnému vnímání zvuku. Hned úvodní suché, stereotypní, až mrazivé klapání mlýna v podobě úderů xylofonu postrádalo čitelnost i kýžený účin – zde pro dlouhý dozvuk. A tak bychom šli celým koncertem.

Bez drátů v krku
Jednotlivé nástroje dnešního orchestru jsou zvukově vzdálené těm, pro jaké psal Janáček: od „žesťových“ fléten přes „drátěné“ smyčce po tlusté a objemné bicí a co nejhutnější a co nejpronikavější žestě. Ideál zvukové krásy a příjemné (vokální!) barvy tónu nástrojů a techniky hry, který platil v prvních staletích života opery jako žánru, byl v průběhu 19. a 20. století postupně nahrazen víceméně jedinou kvalitou: silou, intenzitou zvuku. Ve 20. století to bylo maskováno údajným zájmem skladatelů o barvu, což je jedno z fatálních nedorozumění dějin hudby. V posledních desetiletích můžeme snad opět pozorovat určitý vzestup zájmu o kvalitu zvuku nástrojů, byť třeba u žesťů, zdá se, zatím volumen stále vede a válcuje vše živé. Pro lidský hlas, původně zdroj instrumentální estetiky, to znamená nerovný, nečestný boj. Tento nástroj se mohl sotva takto vyvinout. Snadno se nám pak zdá, že pěvec nemá dostatečně silný hlas nebo si naopak stěžujeme, že naň příliš tlačí, až zpěv pozbývá krásy. U sboru si lze vypomoci množstvím hlasivek, tedy počtem zpěváků. Tak tomu v Rudolfinu bylo. Skvělý a zvučný Český filharmonický sbor Brno vedený Petrem Fialou čítal dohromady necelých padesát zpěváků, což je sice méně, než kolik ve velkých sborech bývá, ale i tak víc, než by navozovalo představu několika sršatých rekrutů, venkovanů či dívek.

Azor nemňouká
Pro koncertní tělesa je zajisté oživením, snad i vítaným a zdravým, zabrousit tu a tam mimo svou doménu a nastudovat celou operu. Podobně pro operní orchestry zahrát občas z pódia koncertní program, v suché divadelní akustice také ne zrovna dobře vyznívající. Přes tyto výlety patří pes do boudy, kočka na gauč – štěkání od ní nechceme.
Koncert byl zřejmě zvukově zaznamenáván, doufejme, že jen pro archivní či dokumentační účely. Z mnoha důvodů nebude vzniklá nahrávka vynikající, byť by i získala prestižní ceny. Vinšujme šéfdirigentovi a hudebnímu řediteli České filharmonie rozumnou dramaturgii a zdravé budoucí.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa, koncertní provedení opery
Česká filharmonie, dirigent Jiří Bělohlávek
Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala
sólisté: Adriana Kohútková (Jenůfa), Karita Mattila (Kostelnička), Aleš Briscein (Laca), Jaroslav Březina (Števa), Ivona Škvárová (Stařenka Buryjovka), Svatopluk Sem (Stárek), Lucie Silkenová (Karolka), Luděk Vele (Rychtář), Jana Hrochová (Rychtářka), Marta Reichelová (Jano), Kateřina Jalovcová (Pastuchyňa), Kateřina Kněžíková (Barena)
Rudolfinum 15. dubna 2016.