Scéna.cz 

Martin Levický: Hudební branže, to je takový víceboj…

Vánoce a Strom splněných přání se pomalu blíží. Farní charita Žižkov pořádá 22. listopadu 2015 od 17:00 h benefiční koncert v Atriu, Čajkovského ulici v Praze. Účinkují sólisté Národního divadla Praha Václav Sibera (tenor) a Jana Sibera (soprán), na klavír doprovází Martin Levický.

Právě s ním jsme si povídali o tom, zda se mu splnila jeho přání. Při rozhovoru často kladl otázky on. Hodně používal označení „Wunderkind“, prý jako malý takový skutečně byl. Zeptali jsme se, jak tuto skutečnost prožíval v dospělosti. Povídání s Martinem Levickým bylo zajímavé. Mladý muž reagoval na všechny naše otázky, i když dopředu nás upozornil, že není mnohomluvný. A čím nás ještě překvapil?

Po svém příchodu odložil zajímavou rozměrnou tašku. Dvě velké kapsy v popředí…
„Motýlka mám tady,“ ukázal na levou kapsu, když jsme se ptali, zda svůj out fit ladí s hudbou, kterou interpretuje, a pokračoval: „To jsou mé montérky. Druhá kapsa – polobotky, zadní část skrývá frak.“

Budete hrát na charitativním koncertu – Strom splněných přání. Prozradíte nám, zda už se Vám osobně nějaká přání splnila?
V podstatě ani nemůžete mít všechna přání splněná, to prostě nejde. Nebo budeme rozebírat, co se mi splnilo, případně ne?

Dobře. V pomyslném dotazníku splněných přání je kolonka dirigenti…
To rozhodně není mé přání. Nikdy jsem se nechtěl stát dirigentem, ani jsem si vysloveně nepřál koncertovat s někým určitým. Dirigent je spíš prostředek. Hudební praxe přináší všechny možné zkušenosti, s nimiž se člověk musí poprat. Jako muzikanti se musíme věnovat všemu možnému. Často to je takový víceboj. Vycházení s dirigentem, to je jedna disciplína.

Druhá kolonka - sólisté.
Rozhodně jedno splněné přání mám. Dopředu se omlouvám, je trochu ošidné o tom mluvit. Doprovázel jsem spoustu kolegů, a tím, že je zde nezmíním, by to mohlo působit, že je nepovažuji za tak významné. Nemohu opomenout spolupráci s Mistrem Josefem Sukem, s violoncellistou světového významu Fransem Helmersonem. Stejně tak mám radost z muzicírování i s mladšími kolegy a kamarády, kteří nemají takovou slávu, ale to potěšení z toho mám také.

Pojďme ke klasické otázce. …Martin Levický se začal dohadovat, zda mě zajímá, kdy začal hrát na klavír, kolik hodin denně cvičí, zda jeho rodiče jsou z hudební branže…
Zajímá mě, jak vlastně došlo na klavír? Ukázali Vám ho, někoho jste slyšel na něj hrát?
Rodiče mě přihlásili mě na klavír, pak mě chvíli cepovali, ale to už jsem zjistil, že na nic jiného nemám zas tak velký talent. Hudba a klavír mi byly souzené. Už jsem u toho byl nucen zůstat. Zpočátku to bylo rozhodnutí rodičů. Potom převažovalo moje zapálení pro věc, moje nadšení, a už mě nebylo třeba nějak k tomu nutit.
Přiznávám, že byla i doba, kdy mě to nebavilo, respektive kdy jsem klavír zas až tak úplně rád neměl.

Okamžiky sebeurčení člověka, tedy dospívání. Může se stát, že někdo všechna předchozí léta cvičení a hraní hodí za hlavu. Jak to bylo u Vás?
Můj postoj byl spíš takový - Dejte mi se vším pokoj. Ke klavíru jsem se spíš jakoby vracel. Prostě to byla moje schovanka, to jediné, co vlastně pořádně umím.
Bylo to dané tím, že jsem si tu revoltu, nebo pubertu, chcete-li, prožil tak, že jsem si byl vědom, že dobře hraji na klavír. Prostě a jednoduše „Wunderkind“, zázračné dítě. Babičky a maminky jsou ze mě na větvi. Velice dobře jsem si tuto svou kvalitu uvědomoval. Tím pádem jsem trošku frackovatěl, byl jsem prý arogantní. Posílilo to můj vztah ke klavíru. Prostě jsem potřeboval mít alespoň jeden pevný bod, který mi dodával sebejistotu.

Hrajete na varhany?
To je dost jiná disciplína. Varhaník nejsem. V kostele občas hraji, ale tam je většinou zapotřebí vzít elektrický nástroj.

Pojďme ke koncertu 22. listopadu. Víte, co se bude hrát?
Zatím ne. Vím jen, že se jedná o benefiční charitativní koncert. Snad budeme schopni naší hudbou přesvědčit, aby lidi přispívali na takovou bohulibou věc, tak to bude fajn.

Pouštěl jste si jako Wunderkind, použiji-li Vašeho výrazu, do komponování?
Určité pokusy byly.

Mozart také hrál i komponoval…
(Smích.) To byla tenkrát doba, kdy se nerozlišovalo mezi interpretem a skladatelem. Dnes jsme úzce specializovaní na svůj nástroj. Pouštěl jsem se do kompozice s počítačem, zpracovával jsem všelicos. S ničím jsem nikdy nevystoupil na veřejnosti, netroufal jsem si. Jsem schopen něco dobře zazpívat ve sprše, ale před publikum bych nešel. Stejně tak je to i s tím komponováním.
Improvizaci se rozhodně nebráním. Opět jsem raději, když jsem sám doma v pokoji a improvizuji si sám pro sebe.

Zachytil jsem termín, youtuber. S tím zpěvem ve sprše, byste mohl rozšířit základnu posluchačů.
Je třeba přijít s něčím novým. Proč ne.

Jak to máte se zkoušením?
V současnosti jsem zaměstnaný v Národním divadle. Mám možnost zkoušet tam. Doma také hraji. Sousedům to příliš nevadí. Nevím, jestli to není znakem toho, že málo zkouším a cvičím.

Vždyť jste ten Wunderkind, nemusíte tedy zkoušet.
I Wunderkind musí cvičit. I když jím dávno nejsem.

Dobře. Tak Wunderjunge.
(Smích.)

Wunderkind, jak to vypadalo ve vašem případě?
Wunderkind znamená být tak trošičku jako cvičená opička. Marná sláva, je to tak. Paní učitelka byla spokojená.
Tím nechci říct, že malé dítě nebo mladý člověk, nemůže být dobrý muzikant. Určitá míra spontánnosti, která starším interpretům chybí, je výhodou. Zvlášť moc je to vidět např. u Mozarta, jak jste ho zmínil. Ty děti ho častokrát hrají mnohem přirozeněji, bez analýzy…

… bez interpretačního klišé?
Určitě. Cvičená opička je hlavně pro posluchače. „Hele, malé dítě, jak mu běhají prstíčky po klaviatuře, to je krása.“ Pak už třeba maminky, babičky, pani učitelky, které koukají a obdivují malé dětičky, mám pocit, že je vlastní hudba nezajímá až tolik, jako předvádění těchto talentů.
Pak nastane určité vystřízlivění. Vlastně zjistíte, že jako Wunderkind jste měl hromady příležitostí, v uvozovkách kšeftů. Postupně začnete hrát mnohem lépe, chodíte na HAMU a zjistíte, že to až tak jednoduše nefunguje.

Zmínil jste pozici zázračného dítěte. Zajímal by mě zlom, kdy už poznáte, že to není takové dětské, kdy u toho je ta spontaneita. Jak jste to potom bral v dospělosti? Jako zneužití? Nebo jste to bral jako nutnost…
Jako dítě jsem byl docela soutěživý a svým způsobem jsem miloval atmosféru klavírních soutěží, což je ve své podstatě dost podivný podnik, dělat jakoukoli soutěž v hudbě nebo umění.
Zajímavý zlom byl v mém životě v tom, že jsem ty soutěže přestal mít rád, jako když jsem byl malý. A to ne kvůli tomu, že bych měl méně cen, naopak jsem ty ceny sbíral i potom. Spíš mi vadilo to, že jsme jak ti Indiáni v rezervaci, co se prostě snaží přežít v hudební klasice, zápolí s tisíci asiatů o to kdo zahraje v uvozovkách lépe jednu větu z Mozartovy sonáty. Je tam deset porotců. Každý má jiný názor a všichni jsou přesvědčeni o své dogmatické pravdě. O tom, jak se to má hrát. Je to hodně subjektivní obor.

Mě by zajímala jedna věc. U houslistů jsou housličky, housle… Nástroj s nimi roste. Jak je to u klavíru?
Tam roste židlička. Nebo se snižuje.

Co pedály?
Malé děti mají přídavné krabičky, aby tam dosáhly. Když tam dosáhnou špičkou, pak už to jde.

A co úder do kláves? To je také dřina?
Neřekl bych. Tvorba toho zvuku vychází z celkem komplexního svalového pohybu. Jeho počátek je v zádech. Člověk k tomu nemusí přistupovat silově. Tvorba tónu by neměla být o tom, že byste se snažil bouchat vysloveně nárazem dolů. Měla by to být kombinace volného pádu ruky, samozřejmě by se to mělo zakládat na tom, jak ten člověk poslouchá.

Může se dítě schovat do klavíru?
To se nedá. Klavír je vyplněný spoustou věcí. Tam vlastně už moc místa nezbývá. To nejde. Je to jen Tom a Jerry.

Klavír na koncerty Vám asi nepřevážejí?
Určitě ne. Zase nevím, co mě kde čeká. Člověk musí být flexibilní. Závidím houslistům a jiným instrumentalistům, když stojíme v předsálí a oni si sahají na svůj nástroj.

Některá díla jsou depresivní, jiná romantická… U kterých se cítíte lépe?
Myslím, že se to takhle nedá rozdělovat. V umění je tato otázka velice relativní. To záleží na tom, jak se mi to trefí do nálady.

Tam má otázka směřovala.
Správná odpověď, myslíte? Samozřejmě se to vyvíjí. Jako mladý jsem hodně miloval Prokofjeva, tím nechci říct, že ho nemám už rád. Objevuji nové věci. Je fajn, že je to rozmanitá práce. Vždycky objevím něco zajímavého, něco co mě nadchne, dojme.

Když mám špatnou náladu, tak pro mě jsou nejlepší písničky z pohádek. Jak je to u Vás?
Také mám rád písničky z pohádek.

Máte tu výhodu, že si je můžete zahrát…
Nebo vytvořit nějakou improvizaci na téma písničky, která ve výsledku může být trošku úletová. Tím se bavím. Sednu ke klavíru a např. Já s písničkou jdu jako ptáček, si začnu představovat, jak by s tímto hudebním tématem pracoval třeba Šostakovič, nebo německý skladatel Karlheinz Stockhausen …

Zařaďte nějakou improvizaci na zmíněný charitativní koncert…
To jsou mé aktivity, které na veřejnost nepatří. U toho by neměl nikdo být.

Pak by vznikl raper-Levický-klavír.
To by se mi mohly rozjet kšefty… Já jsem klasický muzikant, hraji dobře Beethovena, jeho sonáty. Od dětství jsem školený na to, abych se naučil určitou řadu not správně za sebou. Při improvizaci mám moc to oko nad sebou, které se na mě dívá a kontroluje, jestli to kamaráde, trošku nepřeháníš, co lidé? Baví se nebo ne? Teď se ti nepovedla pasáž, to je hrůza…

Je možné si něco v té skladbě, i po těchto zkušenostech, něco najít pro sebe?
Jistě. Neztratil jsem žádné ideály, pokud jde o hudbu. Ztratil jsem iluze, pokud jde o celou hudební branži. Pokud jde o celý ten byznys, princip udílení koncertů, princip toho, kdo je zrovna špičkový a kdo je zrovna v té druhé vlně. Což jsem zrovna teď já.

Myslíte?
Nejsem zrovna top nejvyhledávanější klavírista.

Jste držitelem titulu absolutní vítěz…
To jest ze všech kategorií.

Umělecká branže je o hodně šnečků na málo salátečku…
Tak to je dané dobou a kulturním prostředím, ve kterém žijeme. Lidé nemají potřebu zjišťovat, co je dobré. Chovají se stádovitě.

Nyní jste v angažmá Národního divadla Praha.
Nejsem v orchestru. Zkouším se zpěváky a dirigenty. Občas hraji v orchestru, je-li tam klavír. Nebo mozartovská klasicistní opera, tam hraji recitativy. Nová bezvadná zkušenost, trošku jiná disciplína. Je to pestré. Věnuji se muzice. Také jsem rád, že jsem se na to nevykašlal.

Zadáno pro Farní charitu Žižkov. Více o koncertě zde
Oficiální stránky Martina Levického zde