Scéna.cz 

Balet v kině zahájí romantikou Romeo a Julie

Jeden z nejvlivnějších choreografů 20. století Kenneth MacMillan a jeden z jeho ikonických baletních opusů ROMEO A JULIE tvoří dohromady uměleckou pečeť, kterou se Královský balet v Londýně pyšní přesně půlstoletí. Není tedy divu, že i v nové baletní sezóně v tamním repertoáru tato vrcholná romantika z pera Sergeje Prokofjeva nechybí. Navíc když právě letos slaví ono úctyhodné jubileum od okamžiku, kdy ji MacMillan v roce 1965 představil londýnskému publiku poprvé. Za tu dobu se v hlavních rolích milenců z Verony vystřídaly desítky světových baletních veličin od Margot Fonteyn a Rudolfa Nurejeva počínaje a Natalií Osipovou a Carlosem Acostou konče. Českým divákům se 22. září od 20:15h v přímém přenosu představí dvojice ze současných nejrespektovanějších – Sarah Lamb a Steven McRae. Přenos promítne pražské Bio Oko i devět mimopražských kin.

Jak jste se vy dva vlastně poznali?
Žiga:„Osud nás svedl dohromady v práci. Bylo to v angažmá v Zemském divadle v rakouském Linci, tuším že v roce 2008. Soubor tehdy vedl uznávaný a respektovaný choreograf Jochen Ulrich.“

Vytváříte tedy novou choreografii společně?
Žiga: „Ano, připravujeme choreografii spolu. A jak bych naši spolupráci nejlépe popsal? Je to padesát na padesát nebo spíš sto na sto.“ (směje se)
Anna: „Zatímco doposud jsme vytvářeli spíše kratší duety pro různé projekty či galapředstavení, tohle je náš první delší pětadvacetiminutový kus.“

Pracovali jste s vlastní představou či nápadem nebo jste dostali nějaké konkrétní zadání?
Žigo: „Zpočátku jsme neměli žádné konkrétní ideje, čeho jsme ale naopak měli přehršel, byl taneční materiál. Začali jsme jako vždycky rešeršemi. Sedávali jsme spolu, mluvili o nápadech, a jako obvykle jsme se po nějaké době dobrali k tomu, že naše představa úplně nefunguje (směje se). Později, když jsme naplno začali proces tvorby, napadlo nás, že by se měl projekt nějak dotýkat tématu polibku. Nejprve jsme měli jiné představy, ústřední motiv díla vyplynul tak nějak v průběhu, původně jsme přesně tohle opravdu neplánovali. Jsou to paradoxy. Naše choreografie je o polibcích. A přitom se jmenuje This Is Not a Kiss!.“ (směje se)
Anna: „V březnu jsme s Pražským komorním baletem absolvovali několik workshopů, abychom si vůbec udělali o tanečnících představu. Chtěli jsme je blíže poznat, ještě než se pustíme do společné tvorby. Měli jsme snad pět různých scénářů, ale od počátku jsme oba věděli, že chceme připravit dílo, které bude o vztazích. Jarní série workshopů byla skvělá, hodně nás inspirovala. A okamžitě jsme se rozhodli zapojit celý soubor, takže naši choreografii interpretuje hned osm tanečníků. Těší mě, jak jsou otevření diskusi s námi, a jsem ráda za velmi dobrou tvůrčí atmosféru na sále.“
Žiga: „Ano, tanečníci Pražského komorního baletu jsou skvělý tým a já si práci s nimi moc užívám. Je to opravdová současná company, navíc dobře sehraná. Na konci srpna jsme dozkoušeli, skončil první blok příprav a v současnou chvíli plánujeme další zkoušky.“

Hádáte se někdy při práci?
Žiga: „Ne, nehádáme, ale to neznamená, že nemáme každý svůj vlastní pohled. Hodně debatujeme, ze začátku prakticky neustále, a vyměňujeme si názory. Většinou se nerozcházíme v náhledu na pohyb, ale spíše v dramaturgickém konceptu. Všechno se rodí ze vzájemné diskuze. Zatímco Anna více přemýšlí, já se soustředím spíš na proces, ze kterého vše vzniká. A jsem také o poznání méně trpělivý.“
Anna: „Jsme každý jiný, i když jsme v lecčems stejní. Kdybyste si s někým rozuměla úplně ve všem, byla by to vlastně nuda. Debata nás naopak posouvá. A to je dobře.“

Teď trochu z jiného soudku: zajímalo by mě, jaká je tvorba mladé generace slovinských choreografů, dá-li se to nějak zobecnit, a čím je nejvíce ovlivněna?
Žiga: „Já se do své rodné země příliš často kvůli práci nevracím. Současná slovinská scéna je malá. Tanci dominují dvě velká kamenná divadla v Ljubljaně a Mariboru, ve kterých se uvádí především klasika, jen trochu neoklasiky a moderna téměř žádná nebo jen ve velmi omezeném množství. Současný tanec zkrátka obecně není ve Slovinsku rozvinutý tak jako ve Velké Británii nebo severských zemích jako je Norsko, Švédsko nebo třeba Dánsko, kde mají zavedené, a přitom progresivní soubory moderního tance. Nevím, čím přesně to je. Jako možné příčiny vidím odlišnou tradici či finanční potíže… Neustále se na toto téma vedou debaty, ale nic moc se u nás z dlouhodobého hlediska nemění.“

Zaujalo mě, že studujete taneční terapii na Vienna School for Art Therapy. V čem toto studium spočívá?
Žiga: Ano, studoval jsem taneční terapii a studia mě hodně bavila. Jednalo se o formu arteterapie, která je hodně zaměřena na výtvarné umění, práci s hlínou a podobně. Je to sice skvělá záležitost, ale v Rakousku není tato terapeutická metoda oficiálně uznávaná, ačkoliv vám nikdo nebrání ji provozovat. Po dvou letech jsem se raději rozhodl jít trochu jinou cestou a vyměnil jsem tuto školu za studia psychoterapie. Takže jsem teď opět na začátku.

Prozraďte, kdo vás ve vašem uměleckém životě nejvíc ovlivnil?
Žiga: „Pracoval jsem s mnoha choreografy. Myslím si ale, že vás ovlivní každý, s nímž se během kariéry setkáte, a to nejen choreografové, ale především vaši pedagogové a kolegové. Od nich se my tanečníci nejvíc učíme. Dávají nám totiž tu nejlepší zpětnou vazbu a pomáhají nám tak zlepšovat se, což je nesmírně důležité. Na ně bychom neměli nikdy zapomínat.“
Anna: „Pro mě to byl nepochybně bývalý šéf zemského divadla v Linci, Jochen Ulrich, který bohužel před necelými dvěma lety zemřel. Neuvěřitelně mě inspiroval.“

A co vaše pracovní plány do budoucna?
Žiga: „Bylo by skvělé dělat další společné projekty. Já jsem na volné noze, takže záleží spíš na Anně. Ve svém angažmá je vázaná smlouvou a nemá tedy příliš volného času. Je těžké najít šéfa, který vás bude ochoten uvolňovat.“
Anna: „Přesně tak. Máme v plánu minimálně čtyři projekty, důležité bude najít čas a všechno zkoordinovat. Tak uvidíme.“

Žiga Jereb, absolvent ljubljanské konzervatoře a baletní školy vídeňské Státní opery, má za sebou angažmá v Ballet des Jeunes d’Europe, v Krefeld/Moenchengladbach Theater v Německu i v rakouském Zemském divadle v Linci. Studoval taneční terapii na Vienna School for Art Therapy a v roce 2014 založil neziskovou společnost „Nowhere but here”, která se zaměřuje na všeobecnou divadelní tvorbu, a sdružuje všechny umělce bez ohledu na jejich fyzické postižení nebo zkušenosti. V současnou chvíli se naplno věnuje především choreografii.

Anna Štěrbová, absolventka konzervatoře Taneční centrum Praha, byla sedm let sólistkou Zemského divadla v Linci pod vedením Jochena Ulricha. Ztvárnila zde celou řadu zajímavých rolí a mimo své stálé angažmá se účastnila i nezávislých projektů. Před dvěma lety stala členkou souboru lineckého tanečního divadla, kde působí dodnes. Věnuje se i pedagogické práci a vede nejrůznější workshopy.

www.prazskykomornibalet.cz