Scéna.cz 

Evžen Oněgin v Plzni

Opera Petra Iljiče Čajkovského Evžen Oněgin patří ke klenotům světové operní literatury svou originalitou i vzácnou symbiózou hudby a slova. V Plzni byla nově inscenována 8. 6. – už po čtrnácté, poprvé však v ruském originále.
Plzeňský inscenační tým vyšel z podstaty díla bez zásadních rušivých elementů. Scéna Jana Duška využila točnu k rychlým přestavbám. Prostředí jednot-livých obrazů charakterizovala pomocí realistických prvků (postel, psací stůl v dopisové scéně Taťány) nebo symbolických prvků navozujících spíše náladu. Příkladem jsou siluety košatých stromů v sadu, holé siluety stromů v zimní scéně souboje Lenského a Oněgina či velký křišťálový lustr na plese. Otázkou zůstává scénické řešení velkého plesu v 6. obraze, který působil stísněným dojmem a nebyl tak dostatečně odlišen, s výjimkou kostýmů, od domácího plesu u Lariných. Na tuto skutečnost nejvíce doplatil balet, který postrádal velkorysost prostoru i choreografie (Pavel Ďumbala) jak v Polonéze, tak i v Ecossaise.

Ivana Brádková oblékla dámský sbor do jakési rustikální elegance. Zářivá krémová barva kostýmů dotvořila půvabnou scénu s kutálejícími se jablíčky ve 3. obraze. Pánské oblečení ctilo dobu jak u sólistů, tak i sboru. Méně šťastnými se jevily kostýmy pro Taťánu, které nevycházely z typu představitelky.
P. I. Čajkovskij napsal v záhlaví své opery „lyrické scény ve třech dějstvích“. Lyrismus a citové rozechvění charakterizují partituru od prvních taktů předehry. Právě onen lyrismus jsem v hudebním nastudování Jiřího Štrunce nejvíce postrádala. Pasáže rázu recitativního málo postihovaly text, a tak se smazával kontrast s místy kantabilními. Nejvýrazněji se tento nedostatek projevil v dopisové scéně Taťány a jejích duetů s chůvou. Silnou stránkou hudebního nastudování byla místa dramatická, které Jiří Štrunc vystavěl naprosto přesvědčivě. Premiérový výkon orchestru byl na úrovni s minimálními kazy, které neohrozily celkový příznivý dojem. Sbor vedený Zdeňkem Vimrem podal standardní výkon s výjimkou vstupního sboru, kdy došlo ke kolizi tempa s orchestrem.
Režie Jana Štycha působila nenásilně. Škoda, že se mu ve spolupráci se sólisty v řadě případů nezdařilo hlubší prokreslení postav. Na tuto skutečnost doplatil především Oněgin Romana Janála. Jeho prvoplánové světáctví působilo vnějškově a příliš jednostranně. Tento fakt se bohužel promítl i do jeho hlasového projevu. Janálův krásný vyrovnaný baryton zněl neustále ve vysoké dynamické hladině, což nejvíce vadilo v ansámblech, z nichž jeho hlas stále vyčníval. Nejvíce pak v duetu s Lenským před soubojem, který Čajkovskij předepsal v pianu. Hlas Valentiny Čavdarové je svým témbrem jako stvořený pro roli Taťány. Zejména její dopisová scéna patřila k vrcholům představení. Méně se jí zdařila přeměna dívčí Taťány v kněžnu Greminu, dámu velkého světa Petrohradu. Závěrečný duet s Oněginem postrádal dramatičnost jak v jejím hlasovém, tak i hereckém projevu. Olze Jany Tetourové chybělo více bezprostřednosti a nehrané radosti. Její koketování s Oněginem byla koketerie zralé ženy, nikoliv dívky, která způsobí tragedii z dětinské nezodpovědnosti. Ideálním představitelem Lenského je Aleš Briscein – díky svému zjevu, plastickému hlasovému projevu, věrohodnosti herecké a v neposlední řadě prožitku. Jen zřídkakdy jsme svědky tak komplexního výkonu. Jevhen Šokalo svým krásným širokým basem vypověděl vše o své pozdní lásce k Taťáně. Škoda, že solidní pěvecký výkon Evy Klečkové v roli Lariny nebyl násoben také hereckým projevem. Její Larina již svou chůzí působila příliš dívčím dojmem. Ve vzácné shodě pěvecko-herecké vytvořila roli Filipěvny Libuše Márová. Jan Adamec obdařil Triqueta volnými výškami, méně však kantilénou.