Scéna.cz 

Smetana: Z domoviny, Dvořák: Romantické kusy, Janáček: Sonáta a další

První supraphonský snímek Pavla Šporcla se stal nepochybně hitem letošního jara. Mne zaujala již houslistova slova, uveřejněná v úvodu žlutomodrého book-letu: „Kompaktní disk, který dr-žíte v ruce, by mohl mít v podtitulu název Má duše. Smetana, Dvořák, Janáček a Martinů, to jsou skladatelé, kteří vyšli z mého národa, jeho tradic a jsou mi nesmírně blízcí…“ Toto upřímné a pokorné vyznání, u mladých mediálně oblíbených umělců ne vždy samozřejmé, není ve Šporclově případu vnějším manifestem, ale bytostným projevem, který na nás dýchá i z jeho hry. I když americká studia nesporně přispěla ke Šporclovu houslovému mistrovství, jeho vřelý vztah k české hudbě se formoval již v pražské třídě prof. Václava Snítila a zrcadlí se v celé nahrávce. V Petru Jiříkovském pak našel Pavel Šporcl klavíristu s obdobně vyhraněným a pozitivním přístupem k české tvorbě, umělce s vytříbeným smyslem pro komorní spolupráci, partnera stejné krevní skupiny.

Snímek otevírá Smetanovo duo „Z domoviny“, jediné skladatelovo dílo pro housle a klavír, komponované v roce 1880 v Jabkenicích. Je to jakýsi intimní, ale intenzivní komorní pedant k symfonické básni „Z českých luhů a hájů“. Mladí interpreti je tlumočí s pros-tou líbezností, taneční hravostí i ro-man-tickým vzletem. Následující Romantické kusy, op. 75 Antonína Dvořáka z roku 1887 jim pak dávají -prostor k vřelému a uvol-něnému muzicírování. Myšlenkově nejzávažnější skladbou nahrávky a jejím dramaturgickým středem je Janáčkova hous-lová sonáta. Moravský mistr ji napsal v roce 1914, na prahu první světové války, v naivním očekávání brzkého vítězství jím milovaného Ruska. Snad proto v ní nacházíme motivy, známé z poz-dější opery „Káťa Kabanová“. Sonáta je dílem vysoce espresivním, jedním z „výkřiků duše“. Šporcl s Jiříkovským ji hrají emotivně, s respektem k osobnosti skladatele, ale zároveň se smyslem pro komornost projevu. Čas jakoby obrousil některé zvukové hrany a Janáčkova sonáta vstoupila do klasického dědictví, aniž pozbyla na své jedinečnosti. V současné době patří k nejnahrávanějším dílům české hudby ve světě. Nahrávka Šporcla s Jiříkovským se řadí ke snímkům, pod nimiž jsou podepsáni Kremer s Argerich, Tetzlav s Ands-nessem či Kotková s Muliganem.
Virtuózní ráz České rapsodie, jíž Bohuslav Martinů věnoval v ro-ce 1945 Fritzu Kreislerovi, je Šporclovi přirozeně blízký a dlouhou dobu opomíjené dílo tlumočí přesvědčivě. V závěrečné fantasii na píseň Holka modrooká vzdal -Šporcl hold Otakaru Ševčíkovi, legendárnímu houslovému pedagogovi, na jehož cvičeních si v dětství lámal prsty jako mnoho jiných.
Supraphon natočil snímek v led-nu 2002 v pražském Rudolfinu digitální technikou s osvědčeným režijním a zvukovým týmem (Jaroslav Rybář, Stanislav Sýkora a Jiří Hesoun). Vzorně vypravený buklet (editor Petr Vít) obsahuje přesné údaje o skladbách včetně dat a místa jejich vydání, vyvážené průvodní slovo Jaroslava Holečka ve čtyřech jazycích (A,F,N,Č) a podrobná curriculum vitae obou umělců, vzhledem k je-jich mládí překvapivě bohatá. Pavel Šporcl podepsal v září 2002 se Supraphonem exklusivní nahrávací smlouvu. Na výsledky jejich příští spolupráce se lze jen těšit.